Neviditelný pes

FEJETON: Chránit a chránit

22.10.2018

Každou chvíli se mi stává – vám asi taky –, že mi v nějaké instituci, třeba v bance nebo v knihovně, podstrčí k podpisu asi dvoustránkový formulář a zamumlají něco, že se omlouvají, ale jejich instituce potřebuje můj souhlas k zacházení s mými osobními údaji. Vím, oč jde, o ten nový evropský předpis jménem GDPR, ale ty papíry nečtu. Jednak většinou na to nemám trpělivost a jednak v posledních letech trpím jakousi poruchou – po přečtení pár řádek úředního textu se musím usilovně soustředit, abych z té změti slov vylovila, co mi vlastně říká (a co tedy mám podepsat). A potom: potřebuje to instituce, ne já, já jsem jen trpný zákazník.

Asi by mi leckterý poslanec vytkl neodpovědnost, člověk by měl do posledního písmenka vědět, co podepisuje, jenže mně připadá, že je to v tomto případě ztráta času. Podepisuji, že instituce, která moje osobní údaje dávno zná, s nimi bude zacházet, jak velí zákon, a že s tím souhlasím. Těžko nesouhlasit, že. Je to z mého hlediska pustopustá formalita, leč chápu, že být tou institucí, chovala bych se nejspíš stejně.

GDPR je jeden z předpisů, jejichž smyslu úplně nerozumím, měla jsem totiž za to, že zákaz prodávat osobní údaje všelijakým reklamním či podezřelým společnostem není nutné ukládat zákonem, že existuje cosi jako instituční etika, a prodávat cizí soukromí je hanebnost. A bude-li na těch údajích chtít někdo vydělat, nejspíš to udělá stejně. Jen mě při té příležitosti překvapilo, v jak mnoha organizacích a institucích mé osobní údaje leží. Některé je skutečně potřebují, třeba na to, aby mi mohly něco poslat, nepochybně potřebují mou adresu.

Jak jsem si to tak v hlavě přemítala, vybavila se mi pradávná příhoda ze začátku devadesátých let. Zazvonil telefon, a když jsem ho zvedla, zeptal se mě jeden polský kamarád, jaké mám číslo bytu. Usoudila jsem, že špatně rozumím, a řekla mu adresu. No ano, řekl, adresu zná, ale číslo bytu. To jsem neznala, ale dalo se to snadno napravit – odběhla jsem se od telefonu podívat. Pak se ovšem ukázalo, že ten člověk stojí naproti v telefonní budce a chce za mnou přijít, jenže neví, že se domy nezamykají (dneska už se dávno zamykají), a chce na mne zazvonit – nevěda, že v těch časech na většině pražských domů dole na domě žádné zvonky do bytů nejsou. Pobavilo mě to, ale vlastně nepřekvapilo: v Polsku to prostě bylo jinak. Dones znám čísla bytů svých polských přátel a dodnes, když v polském městě za někým jdu, občas musím zavolat a zeptat se na číslo bytu. Tam sice na domech zvonky do bytů jsou, ale nejsou tam jména – marně vzpomínám, jak jsem to dělala, když nebyly mobilní telefony, ale nějak si to nevybavuji, buď jsem číslo bytu znala, nebo jsme si předem domluvili schůzku někde ve městě. Je to ochrana osobních údajů? A budou se jména na zvoncích taky rušit, aby nikdo nemohl zvoněním rušit naše soukromí? V době mobilů na tom asi nijak zvlášť nezáleží.

LN, 19.10.2018



zpět na článek