Kdovíproč jsem se probudila strašně brzy ráno, vlastně ještě v noci, a místo abych zívla a znovu usnula, jsem odpovědně vstala, že se dám do práce. Jenže než jsem se stačila uvelebit na židli, chuť do práce mě přešla a tma za oknem mě rozladila. Do svítání to bude trvat nejmíň ještě čtyři hodiny...

A když už je konec roku za dveřmi, rozhodla jsem se chvíli si číst, co kdo píše na Facebooku, a věštit z toho, jaký bude ten příští rok – nebo spíš jaký byl ten, co právě končí. Nečekala jsem, že to bude četba k popukání, po pravdě řečeno jsem ani nečekala nic moc povzbudivého, ale bylo to skutečně mnohem horší, než bych byla odhadla. Nevím, jestli to bylo tou nezvyklou hodinou nebo mým nevalným rozpoložením, ale jeden příspěvek za druhým člověku vnucovaly, že se neuvěřitelně rozšířila nesnášenlivost a nevraživost. Lidé, které znám jen podle jmen, jak je na sociálních sítích čítám, se zřejmě spikli: nadávali si způsobem, který přesahoval i ty chabé normy, na jaké jsem v této oblasti už zvyklá. V hádkách o Alexandrovce padaly na adresu politických protivníků urážky, za které by se nemuseli stydět ani velcí zpustlíci. A co kdo komu přál... lépe si toho nevšímat. Smutně jsem si uvědomila, že to je kout světa, do kterého bych radši neměla vstupovat.

Z toho tedy moc optimismu ani naděje do nového roku nenačerpám. Ještě že znám dost a dost lidí, kteří docela klidně přijmou, že si jejich přátelé o tom či onom (třeba o Alexandrovcích) myslí něco jiného než oni a nemají potřebu je kvůli tomu proklínat a nenávidět až za hrob. Vybavilo se mi, jak mi jeden kamarád vyprávěl, jak neuvěřitelné řeči musel vyslechnout o uprchlících, a zakončil to: „Kdepak, nevystrkovat nos ze své bubliny!“ Jenže je to řešení? Člověk se opravdu pohybuje ve svém okruhu a s lidmi z jiných bublin moc do styku nepřijde – snadno pak podlehne dojmu, že jeho názor je většinový, sdílejí ho přece „všichni“, s kterými se potkává. A je mu pak divné, když věci dopadají jinak, než by podle jeho odhadu měly.

Tak jinak. Co bych si do toho nového roku přála? Třeba aby politici mluvili tak, abych jim mohla aspoň trochu věřit, že si to, co říkají, taky opravdu myslí. Pozoruji však něco jiného: říkají to, o čem si myslí, že jim to přinese politické body, ať je to pravda, nebo ne, ať si to sami myslí, nebo ne. A to mnohdy i lidé, kterých jsem si předtím vážila...

Tak tedy zalézt do své bubliny a nevystrkovat nos? Hladit své kočky a vnoučata a nehledět, co se děje venku? Ne, to se mi taky nezdá, nejsem domácí myš. Venku tma tmoucí, světélka nevidět.

Pak mě osvítila spásná myšlenka: Nový rok přece tentokrát připadá na neděli – a jak každý ví, děti, které se narodily v neděli, mají v životě štěstí. Když to platí pro děti, proč by to nemělo platit i pro roky? No, přesvědčená nejsem, ale zdá se mi dobré se toho držet. Šťastný nový rok!

LN, 30.12.2016