Jela jsem v sobotu do Břevnova na zádušní mši za Ivana Medka, bylo by mu ten den devadesát let, jenže před pěti lety umřel.

Cesta mi připadala dlouhá, nejspíš proto, že tramvaj byla plná turistů (to bývá dvaadvacítka cestou k Pražskému hradu skoro vždycky) a já nemám ráda tlačenici. Nějak jsem si kdožvíproč představovala, že si stoupnu někam do ústraní a budu vzpomínat na Ivana. A když se pak u Hradu všichni ti turisté se svými psy a dětičkami v kočárcích vyvalili ven, měla jsem zase pocit, že teď už je zbytek cesty na vzpomínání moc krátký. „Tobě se taky nikdo nezavděčí,“ řekl mi do ucha posměšně Ivanův hlas. No pravda, člověk si nemá co stěžovat, když se mu nic moc neděje.

Břevnovský kostel nebyl plný, což mi docela vyhovovalo, a mše byla krásná. Krásné bylo i posezení v klášterním Šenku poté: žádní turisti, žádní psi, jen kouřit se tam nesmělo, jako se od 1. ledna nebude smět nikde v hospodě.

Byla tam řada starých známých – většinou opravdu už starých – a došlo samozřejmě i na vzpomínky. Protože však se u vzpomínky na Ivana Medka sešli lidé jemu podobní, došlo rychle na současnost. Má oblíbená rozhlasová režisérka, vedle které jsem seděla, si se mnou povídala o tom, jak to vypadá v Českém rozhlase, a nebylo to veselé povídání.

Taky jsem přesvědčená, že by možná v Českém rozhlase měli mít řídicí funkce lidé, kteří o rozhlasovém vysílání něco vědí, a ne „manažeři“, kteří by možná dobře posloužili v provozu nějaké továrny, ale z veřejnoprávního rozhlasu se snaží udělat stroj, kde je každá součástka hladce vyměnitelná, a kde je hlavním zlatým teletem udržet pozornost posluchače. Já vím, že rádio, které nikdo neposlouchá, nemá smysl, ale vím taky, že všichni posluchači nejsou „většinoví“. A jsou přece i pořady, které poslouchají ti „menšinoví“ – tedy v Českém rozhlase už by se o nich bohužel mělo mluvit spíš v minulém čase.

A vůbec nejde jen o Český rozhlas: tenhle hon za popularitou, penězi a úspěchem je všeobecný, není jen v médiích, která pro člověka mého druhu už skoro nejsou ke čtení, ke koukání ani k poslouchání. Jako by na světě šlo jen o peníze, o to, aby se člověk prosadil a „zviditelnil“. Není to žehrání na české poměry, je to vidět všude: totiž všude v té části světa, o které vím víc než o těch ostatních.

Jde mi mráz po zádech, když slyším nebo čtu o „našich hodnotách“. Které to, prosím vás, jsou? Ty křesťanské? Pokora? Soucit? Odvaha? Nenechte se vysmát!

A ještě k tomu jsem se dočetla, že když chce někdo pojmenovat ulici, náměstí nebo cokoliv jiného po Václavu Havlovi, musí za to zaplatit. Chcete uctít a oslavit českého politika, kterého si vážíte? Tak napřed prachy! Těžko to nazvat nějak jinak než kolosální ostuda.

LN, 17.7.2015