V sobotu jsem vedl fotografický seminář za krásného počasí v krásné krajině nedaleko Zbirohu. Fotili jsme Skryjská jezírka, romantickou tůňku na Zbirožském potoce. Sliboval jsem posluchačům bystřinu, skály a vodopád. To všechno tam je, jenomže potok se dá po kamenech přeskákat na tři skoky, vodopád je tak malý, že o Niagaře se před ním nesmí mluvit, jinak by studem vyschl, a ta skála?

Když ji budete obcházet ze strany potoční, nikoli jezírkové, objevíte křížek. Někdo tu zahynul. Stojíte u něho a dumáte o tom, zdali něco může být tak malé až prťavé, aby se na tom nedalo zahynout? Jak se to asi stalo? Kdo byl ten ubožák a jak se dostal do výše šatní skříně nad turistickou cestičku, aby tam ztratil život? Když jsme pak šli nazpět, povídal jsem si s naším posluchačem Honzou o všem možném a taky o tom, že mi nedávno ukradli telefon zvaný pádlo, takže jsem si koupil nový a zapomněl ho v kapse džínů a strčil do pračky. Telefon poté vytažen, vysušen, zapnut, fungoval, přesněji zafungoval. Bylo to, jako by ta bytost vzkřikla naposledy a zmrtvěla docela.

Honza vyslechl mé líčení s pohnutím. Ukázal mi pak svůj nový telefon. Koupil si iPhone, takovou tu placku, na které zprvu nic není vidět, avšak umí prakticky cokoli.

„Tak třeba kompas. Umí to kompas,“ pravil Honza. Cosi zmáčkl a na černé ploše se ukázal kompas. Ale pozor, nebylo to žádné schéma, byl to kompas klasický, verneovský, růžice se otáčela a pohupovala v rytmu kroků, měl všechny atributy opravdovosti kromě hmoty.

„Jé,“ pravil jsem. „A umí to telefonovat?“„Tady se nedá telefonovat,“ na to Honza. „Jsme v hlubokém údolí. Podíváme se na mapu. Tenhle iPhone umí GPS.“ Zapnul systém na určování polohy a po chvilce vyjádřil politování. „Jsme v údolí. Nejsou vidět družice.“

Poté jsem se kolem sebe díval jinýma očima. Směšný že je Zbirožský potok, nepatrné zdejší skály a snadno zahanbitelný vodopád, kombinace jednoho s druhým? Jen ty magnetické siločáry tu neztratily na působnosti. Jinak nás ale kaňon sevřel do hrsti a vytrhl z civilizačních souvislostí.

Ano, i tady, uvědomil jsem si, se lze dostat do fatální situace. Třeba se spustí lijavec, voda stoupne, skála klouže. Nebo přijde vánice, je prudký mráz, noha zlomena, nešťastník opuštěn. Děsivé scénáře vyskakují v mysli jeden za druhým.

Naštěstí kaňon končí, vyjdeme na louku vroubenou táhlými svahy porostlými buky a duby. Ty už se červenají a vůbec ne studem.

„Vidíte? Už máme mapu. Odtud jsou vidět družice.“ Pohlédnu na modré nebe. Chválabohu, tam někde nad tím šmolkovým nátěrem nás vodí satelity na neviditelných nitkách jako loutky. Jsme v bezpečí. „Můžu si zavolat domů?“ ptám se. Jsem přece ten, co si vypral mobil. „Jistě,“ podává mi Honza svůj iPhone. Vyťukám číslo, jde to snadněji, než jsem čekal.

„Volaný dočasně nedostupný,“ oznámí mi umělý hlas. Trošku se leknu. Mám za sebou peklo Skryjských jezírek, co se asi stalo doma, ve Zvoli? Požár, zemětřesení, tornádo? Nic z toho. A o to radostnější večerní shledání na konci slunného podzimního dne.

LN, 5.10.2009