Mluví se o krizi, o tom, jak je nevyhnutelná. Zrovna dneska jsem četl, že už to začalo, že rakouská zlatnická firma Frey Wille zavírá své pobočky všude možně v Evropě, včetně Prahy. Neberte mě jako necitu, ale zatažení rolety na zlatnictví v Široké ulici nevnímám jako osobní újmu. Na druhou stranu nad tím nechci mávnout rukou.
Je vůbec možné se připravit na krizi? Vybavuju si jednu takovou letní příhodu. S rodinkou jsem byl takhle odpoledne ve Žlutých lázních. Bylo tam plno, jedna deka vedle druhé, stovky lidí. A najednou koukám, nad protějším obzorem, Pražané vědí, co je Barrandovská skála, vyvstala černočerná stěna a v ní se blýskalo a bylo vidět, jak tam létají všelijaké předměty. Takže se naše rodinka sbalila, nastoupila do tramvaje a jela domů – a ta smršť nás zastihla už v té tramvaji, tedy v suchu, a ne na dece na trávě. Leží mi to v hlavě od té doby. Copak to ty stovky lidí neviděly? Bylo nás opravdu pár, co si ty deky sbalilo a z lázní volným krokem odešlo do sucha.
Poučení z toho neplyne žádné. Ne snad proto, že tentokrát žádná černá stěna na obzoru není. Docela mě vyděsila informace, že Volkswagen zase omezil výrobu, protože si lidi přestali kupovat auta. Že prý budou automobilky zlevňovat. To je další malér, protože tím je zaděláno na deflaci a ta je rodná sestra inflace, jsou to dva jezdci hospodářské apokalypsy. Takže černá stěna by tu byla, ale kdepak je ta tramvaj, ke které se dá volným krokem přejít a se srolovanou dekou nastoupit? Černou stěnu tedy vidím, jenom ta tramvaj ne a ne přijet.
Protože jsem optimista, opírám se o zkušenost z nedávné krize po roce 2008. Tenkrát se psalo, že je to ta nejhorší krize od třicátých let. Tu znám z literatury. Takové Hrozny hněvu… Ubožáci vlekoucí se za mizerně placenou prací, aby unikli hladu. V Praze se náplavky pod mosty přeměnily na ubytovny a když vidíte fotky z té doby, žasnete, jak byli lidé převážně hubení. Nic takového jsem kolem sebe před deseti lety nepozoroval. Byla to nejhorší poválečná krize, ale i tak byla hodně soft. Koroniáda byla taky jen soft morová rána, a chci se vsadit, že jenom fantastu mého typu by napadlo na náměstích stavět koronavirové sloupy. Věřím, že krize přijde, že tu dokonce už je, ale že bude taky jenom soft. A co když ne? Co když bude hard?
Nějak to taky překlepeme. A budeme se divit, kolik důvtipu a energie a vynalézavosti dostane prostor. I to patří k lidské povaze a je to hlavní zdroj mého optimismu.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus