Jak všichni víme, doba je zlá - ostatně, jiná snad ani být nemůže a taky nikdy nebyla. To jí ale nestačí, je taky zatraceně hektická - a když ji to popadne, chová se jak vymknutá z kloubů.
Je bezcitná a potutelně zlomyslná - neustále nás zkouší, ale známkuje potvora jenom to, co jsme zbabrali …
Máme tomu jen nečinně přihlížet?
Kdepak. Už ani den navíc!
Jestliže nás neocení doba, musíme tak učinit my sami!
Ceny, řády a medaile – v tom je naše budoucnost.
Je třeba se vzájemně a co nejčastěji dekorovat a vykompenzovat si tak všechny ty životní pády, ústrky a společenskou deprivaci z oné hektické doby, jež nám nedá vydechnout a dál a dál naleptává naše – už tak těžce pochroumané sebevědomí. Vymýšlejme nové a nové ceny.
Není přece nad zářící očka v napjatém obličeji dítka rozbalujícího dárek pod rozsvíceným vánočním stromkem.
Tak proč si takovouto očistnou duševní lázeň odpírat kdykoliv a v jakémkoliv údobí života?
Zejména když je nad slunce jasné, že počet oceněných se v nejbližší době zvýší natolik, že dramaticky přesáhne počet neoceněných.
Ti se pak ocitnou v naprosté společenské izolaci.
Kdo by se také zahazoval s někým, kdo nemá žádnou cenu, že?
Menšící se menšina neoceněných, již sami o sobě pochybují, připadají si nedocenění a někteří dokonce úplně bezcenní, bude bezradně přihlížet, kterak ti cenění a ocenění se ostentativně dekoruji mezi sebou, a jsou tak stále cennější a cennější.
Neocenění budou jen zoufale tápat a hledat cestu, jak konečně také nabrat na ceně.
Patříte-li k nim, jednejte, ale především - jednejte rychle.
Doba je sice zlá, ale vy ne! Neberte na sebe její vinu. Ideální společnost nezná méněcenných.
Pamatujte, že dobro vítězí nad zlem jenom tehdy, dokáže-li být ještě horší a prohnanější než zlo samo.
Tak co?
Opravdu stále ještě naivně doufáte, že si Vás právě teď někdo všimne – a nezištně Vás ocení?
Probuďte se!
Je tu jediná možnost. Snadná, jednoduchá, ba přímo banální, jak to ostatně s geniálními nápady nezřídka bývá.
Oceňte se prostě sami!
Udělte si cenu, jakou si nesporně zasloužíte! A proč jenom jednu? Klidně dvě, tři nebo deset! Zcela podle libosti.
Kdo jiný, než Vy osobně, by měl patřičně docenit všechny Vaše zásluhy, kvality a neprávem neoceněná a opomenutá životní vítězství?
Vězte navíc, že tím neporušujete žádný zákon.
A to už samo o sobě přece skýtá báječný hřejivý pocit jako kapsa plná korunových dluhopisů.
Nulum crimen – sine lege.
Žádný zákon, žádný zločin. Není důvod proč se nedocenit a žít v permanentní frustraci ze stále početnější diaspory oceněných, kteří už své ceny mají a nabírají na ceně.
My všichni teď budeme cenní a cenění, my všichni si udělíme ceny a pocítíme, jak naše cena stoupá až k hranici absolutního docenění.
Bezcenný život beztak nemá cenu. Pryč s neoceněnými!