Zařekl jsem se, že už nebudu psát o koronavirové pandemii, však i tohle moje povídání je o pandemii jen okrajově. Taková celosvětová událost má mnoho aspektů. Je to i cosi jako zkušební pole. V maličkém měřítku jsme si to vyzkoušeli i doma na vsi, bydlím ve Zvoli u Prahy. Ani v pátek, kdy píšu tohle povídání, nebyla ta pěkná modrá obloha počmáraná bílými pásy zplodin dopravních letadel. Nad námi se totiž táhne koridor na letiště v Ruzyni, naštěstí ne pořád používaný. Prostě, obloha je čistší.

Samozřejmě nejsem sám, kdo si všímá změn kolem sebe. Z Německa přišly informace o tom, že tam zkoumali stav ovzduší za podmínek, kdy automobilová doprava klesla na minimum. Přesná měření provedli ve Stuttgartu, kde až dosud panovala velká přísnost proti dieselovým motorům. Tvrdilo se, že se diesely podílejí na úrovni NO2 osmdesáti procenty. No a diesely přestaly jezdit a stav zplodin zůstal stejný. K podobným poznatkům došli i jinde. Doprava klesla, lidi seděli doma a pracovali v režimu home office. Přesto čísla zůstala stejná.

Bude to mít nějaký efekt a změní se postoj? Určitě ne. V eko-uvažování nehrají fakta a racionální argumenty žádnou roli. Bláhový je ten, kdo věří, že otcové města Stuttgartu se chytí za nos a řeknou, mýlili jsme se, vše odpuštěno, jezděte, jak se vám zlíbí. Cesta nastoupena ve Stuttgartu jako v Praze, tam zablokovali jeden z posledních volných průjezdů městem, aniž se postarali o náhradu, argumenty neargumenty, idea vítězí.

Jsou zde ale ještě jiné efekty a podněty.

Ukázalo se, že je dramatický rozdíl mezi průběhem epidemie v New Yorku a Los Angeles. Obě jsou megapolis. Proč se v Los Angeles skoro nic neděje, kdežto v New Yorku museli skladovat mrtvoly v mrazírenských náklaďácích?

Protože se v New Yorku víc jezdí hromadnou dopravou, kdežto v Los Angeles každý jezdí autem. Odtud je snadný odskok k úvahám, co z toho plyne. I vynořila se idea, která se mi osobně líbí, protože odpovídá tomu, co jsem předvídal ve svém scifi románu Milenium už před pětadvaceti lety. Idea jakýchsi autonomně pohyblivých buněk, tedy mikro automobilů. Podle té mé koncepce by měly tyhle buňky mít šanci na řetězení. Představte si vlak sestavený ne z vagónů, ale neomezeného počtu kupé. Každé kupé je spojeno se sousedy, ale může se odpoutat a pak směřuje samostatně na místo určení.

To je samozřejmě sci-fi. Nicméně realita se blíží těmto představám. Myslím si, že klíč je v tom, aby automobily o sobě vzájemně věděly. Už dnes jsou nové stroje vybaveny adaptivními tempomaty. Tempomat udržuje stálou rychlost, ale když auto před vámi zpomalí, sníží i tu vaši rychlost. Teď ale jde o to, aby byly dokonale provázané. Pak byste se nemuseli bát sedět v malé elektrické krabičce. Kdyby pandemie mohla vývoj tímto směrem postrčit, byla by požehnáním pro budoucnost.

LN, 1.6.2020