Ptala se: „Vy bydlíte u dětského hřiště?“ Dál psala něco ve smyslu, že u nich taky jedno vybudovali, naštěstí kvůli kraválu na druhé straně domu, od rána do večera, pokud neřádí tajfun nebo není průtrž mračen, tam jsou desítky dětí z Kostelce, ale i z přilehlých vesnic. Trochu kvůli tomu korespondovala s městským úřadem ohledně nevyřešeného problému s WC. Když tam jsou ty dětičky půl dne i dýl, občas se jim chce taky kakat a čurat a maminky to řeší tím, že je zavlečou mezi parkující auta a tam jim pomůžou exkrementy tak umně zamaskovat, že si při nástupu do auta do takovýho dupneš, ani nemrkneš! Teprve po rozjetí se po sobě lidi začnou rozhlížet, kdo z nich že se neslušně zachoval a ejhle!, ono . . . a na botě, na páce od plynu, na páce od brzdy . . . no dál už to ani nebude rozmazávat! Myslela si, že by tam mohlo město na léto přistavit Toy Toy, ale to se spletla. Nemohli by, protože se to nikde nedělá a lidi mají vědět, jak se slušně chovat. Takže slušné chování je odepření dětem vykonávat potřeby.
Komu by člověk nejraději napráskal a na koho má potom větší zlost? Na děti, rodiče a nebo městský úřad. „Nevíš, jak se to řeší u vás?“
My bydlíme v prvním poschodí a to dětské hřiště, co je vidět z balkonu, je docela malé a taky tam nebývá moc dětí, protože ho využívají jen málo a málo kdy.
Jinak dál kolem celého bloku domu je krásný park, o který se stará náš správce. Teď, jak byla ta vedra, každý den nám pod okny kropil posekaný trávník. Opravdu sem chodí jen lidi z domu a ti to mají na záchodky co by dup. Tady nenajdeš ani papírek, ne že by Rakušáci byli pořádnější, to v žádném případě, ale protože správce vše hned uklízí.
Dům, v kterém bydlíme, je něco jako družstevní. Tady (ve Vídni) platí pravidlo, že všechny domy mají správce, který je zaměstnancem magistrátu v případě městských bytů, nebo ho platí nájemníci, to v našem případě, anebo je to vlastník v případě soukromých nájemních domů.
Správce se potom stará o provoz např. prádelen, vyměňuje žárovky, udržuje park, sází a ošetřuje stromy a kytky, až po pořádek a klid, nejen na dětském hřišti. A vše skutečně funguje.
Bydlí se tu moc příjemně.
Tak samozřejmě, že nějaké mouchy se také najdou. Tuhle dala nějaká mamina dětem na hraní takové ty nádražní trumpetky, co houkají odjezd vlaku. Milé dětičky jedno na druhé houkaly a honily se zrovna pod našimi okny. Asi po hodině monotónního vytrubování jsem začala mít nutkavý pocit, že pokud se nemám úplně zbláznit, musím tam na ně vlítnout, vyrvat jim trumpetky z pusinek a začít milé dětičky i s matinkou těma trumpetkama zatloukat hodně hluboko do země, aby si už ani nevrzly.
Jenže to se tady nesmí!!! Tedy, zatlučení do země, to snad ani nikoho nenapadne, ale tady se ani nesmí cizí dítě napomenout! Musela jsem zavřít balkon, tak jak to řešili ostatní, a počkat, až dojde trpělivost jejich matce. Ta si konečně uvědomila, když už kolem dokola byla ve vedru hodně dlouho všechna okna zavřená, že asi udělala chybu, už koupí oněch rádoby hudebních nástrojů. Začala své potomky dlouze přemlouvat a škemrat, že snad bude lepší honit se bez trumpetek, aby si je nepoškodily, kdyby náhodou upadly. Přemlouvání bylo nekonečné, protože ti malinkatí despotové je nechtěli dát! Nakonec, ať už přece jen zvítězila tíha argumentů a klidného přístupu matky a nebo fakt, že i samotné milé dětičky to houkání přestalo bavit, odevzdaly spořádaně nástroje zla mamině. Pak už si jen další dvě hodiny hrály, honily se a vydatně řvaly zrovna pod našimi okny, ale to už bylo naštěstí odtroubeno!
No, jiná země, jiný mrav.