Zaslechla jsem v rádiu, že jedním z projevů onemocnění covidem-19 může být apatie. Polekalo mě to: že by moje otrávená nechuť sledovat zprávy o vývoji pandemie, které se (nejen) na mne valí ze všech stran, byla příznakem nemoci? Ale nezdá se mi to pravděpodobné, s něčím takovým se nechodí do nemocnice, ale k psychologovi. Tam nepůjdu – patrně by mi poradil, ať nečtu noviny, neposlouchám rozhlas, nedívám se na televizi, a možná by mi dal nějaká antidepresiva. O to nestojím, absenci od médií si můžu naordinovat sama a nebýt depresivní v téhle depresivní době se mi zdá absurdní. Jen to člověk musí držet na uzdě. Nejlíp se věnovat něčemu jinému.
Jenže to „jiné“, kam se upírá můj zájem, je bohužel válka v Náhorním Karabachu. Trvá už měsíc, většinou se jí říká „konflikt“, byla už tři příměří a žádné nevydrželo ani dva dny. A konce nevidět. Vybavilo se mi, jak jsme se před lety s kamarádem, který má taky záliby v podivných dalekých krajích, bavili o tom, jak by se daly vyřešit „zamrzlé“ konflikty v zapadlých koutech někdejšího Sovětského svazu. Tedy o tom, jaké řešení bychom navrhli my, kdyby nám někdo naslouchal. Nebyl to veselý rozhovor, přestože se tenkrát zrovna nikde nebojovalo (bylo to dávno před konfliktem na východní Ukrajině). Snažili jsme se dobrat toho, kdo má kde pravdu, a u Karabachu jsme si připomínali, co chtějí Arméni a co Azerové, ale dospěli jsme k tristnímu výsledku, že jsou to konflikty neřešitelné. Každá ze stran (nejen v Karabachu) je přesvědčena o své pravdě a nedá si to vzít žádnými seberozumnějšími argumenty. Nejlepší, usoudili jsme, by bylo nechat to v zamrzlém stavu – to se aspoň nezabíjejí lidé a neboří se domy.
Jenže v Karabachu křehké příměří-nepříměří nevydrželo. Ázerbájdžán chce dobýt území, které mu podle mezinárodního úsudku patří, Arménie chce chránit „svůj“ Arcach, který prakticky nikdo na světě oficiálně neuznává, a velmoci i mezinárodní společenství říkají „neperte se“. Znesvářené strany na oko uposlechnou, dohodnou se na příměří, a pak po sobě střílejí dál. Kdyby se v Arcachu – Náhorním Karabachu uspořádalo referendum, obyvatelé by se chtěli připojit k Arménii nebo být samostatným maličkým státem. Být součástí Ázerbájdžánu by nechtěli, jsou to v naprosté většině Arméni a své azerské spoluobčany vyhnali už před desítkami let.
Máslo těžké viny mají na hlavě všechny tři strany, generální odpuštění a smíření opravdu není nikde na obzoru. A ještě jsou tu zájmy velmocí: Turecko si chce rozšířit a upevnit vliv v celé oblasti. Co proti tomu znamenají životy nějakých karabašských vesničanů nebo zbořené vesnice? Rusko je ve složitější situaci, oficiálně je patronem Arménie, je s ní ve vojenském spolku a má na jejím území základnu, ale Ázerbájdžán je náramně výhodný spojenec…
Žalostný pohled a vyhlídky beznadějné. Nebude snad nakonec lepší apaticky vyhlížet z okna a čekat, až zas někdy otevřou hospody?
LN, 30.10.2020