Určitě jsem lepší běžkař než pan prezident, mohu tedy o tomto lyžařském odvětví trochu rozumovat. Vlastně nevím, proč se tomuto střídavému šoupání levou a pravou říká běh, když přece při něm obě nohy nejsou ve vzduchu zároveň. Ale budiž. Tento zdravý a v členitém terénu i příjemně rozmanitý pohyb stejně dnes už provozují jen ti, kteří tak činí pro potěchu a příliš nepospíchají. Přední závodníci v posledních letech „běhají“ jinak – buď bruslí, nebo se soupažně odstrkávají a jedou ve stopě jako tramvaj, a to i do kopce. Časy Hanče či Jernberga jsou pryč, i náš nejlepší klasický běžkař Bauer se stal na stará kolena odstrkávačem. Je to rychlejší, ale na koukání je to docela nuda. Rozmanitost mají závodníci zakázanou.

Lyžování se nám hodně změnilo, je v něm spousta novinek. Pamatuji dobu, kdy lyžaři měli jen jedny univerzální lyže na všechno, na túry i na sjezdování. Kdo si oblíbil jízdu dolů, musel si kopec vyšlapat hezky stromečkem. Hůlky byly zhotoveny výhradně z bambusu a s pestrostí oblečení se to nepřehánělo. Vosky byly většinou jen tři: Mix, Medium a Klistr.

Když se pak rozmohly vleky a do prodeje přišlo více běžek, rozdělili se lyžaři na sjezdaře a běžkaře. Sjezdařů bylo od začátku mnohem víc, já jsem se kvůli deprimujícím frontám na vlek stal běžkařem. Mé první běžky byly sovětské strelky za 110 Kčs, z dalších vzpomínám zejména na sapporky, které mi při sestupu se Sněžky odlétly ve vichřici do Obřího dolu jako voli Přemysla Oráče. Na všechny své běžky jsem byl vždycky přísný, jezdím s nimi přes kořeny a šutry. Když je pak skluznice dostatečně poškrábaná, většinou si nemusím s mazáním dělat starosti.

Před pár lety se i běžkaři rozdělili na dvě skupiny. Jedni „běhají“ postaru, druzí bruslí. Je známo, že mladí lidé všechny současné zlepšováky vstřebávají snadněji, proto mnozí z nich zvládli i ten rozcapený bruslařský styl, k němuž potřebují kratší lyže a delší hole. Potřebují také více prostoru, krásný úsek mezi Martinovkou a Petrovkou pro ně moc není. Běžkaři se rovněž liší ve svých nárocích na kvalitu a přehlednost cesty, po níž se ubírají. Tak jako novodobí cyklisté jezdí často jen po vyznačených cyklostezkách, jsou běžkaři, kteří se zdráhají vyrazit, není-li trať upravena rolbou.

Přicházejí tak o mnohé rozmanitosti, které nám naše česká krajina nabízí. Méně náročný běžkař někdy ve stopě nebo na krásně ulízané cestě letí jak vítr, jindy se brodí hlubokým sněhem, funí do kopce, vrávorá při sjezdech po zledovatělých stezkách, posunuje se špinavým sněhem při silnici, zaťape si, když je cesta zlomyslně posypaná štěrkem, a v nouzi nejvyšší lyže sundá a projde se. Často neví, co ho v nejbližších kilometrech čeká. Může samozřejmě i zabloudit, jednou jsem delší dobu mylně následoval lesníka, který si objížděl krmelce. Když je sníh úplně všude, je možno jet přímo přes pole a louky k věži kostela v dáli, v dobré víře, že v jeho blízkosti se nalézá i hospoda (pokud ji Babiš nezrušil). V hlubokém sněhu přijdou vhod i zaječí a srnčí stopy, škoda jen, že ušáci běhají tak klikatě. Lyžařskou stopu však rádi použijí jako svou dálnici.

Běžkaři se mimo obvyklé trasy rádi potkávají, zdraví se a často spolu pohovoří. Jak by ne, když si navzájem prošlapávají stopu! Takové duchovní bratrství už milovníci upravených tratí příliš nepociťují, závodící bruslaři a odstrkávači také ne.