Včera byla první adventní neděle a také my máme doma na stole věnec se čtyřmi svíčkami. Zapálili jsme všechny čtyři, navzdory tradici, ve prospěch symetrie. Snad to nebude připsáno do černé knihy jako čárka navíc, a když, tak kratičká. Vánoce jsme si s Ljubou užívali i na výstavě betlémů v suterénu Betlémské kaple. Zkuste to taky. Všechno uspěchané tu z vás spadne, mistr houslař Richard Oppelt tu vladaří úžasnému hudebně-pracovnímu zátiší, u vstupu dostanete horkou medovinu, pokud jste medovině dorostlí – a nehraje tu žádná protivná vlezlá vánoční hudba jako všude jinde.

V prostorách podzemí jsem byl poprvé. V dětství jsem zažil bombastickou akci Zdeňka Nejedlého, který nechal zbourat činžák a pověřil Jaroslava Fragnera obnovou svatostánku zbořeného v 18. století. Když byla stavba hotova, naše paní třídní učitelka Milica Čápková vzala naši třídu na prohlídku. Ukazovala nám původní kámen z té kaple. Byl vsazen do zdi a krylo ho sklo, aby lidé kámen neupatlali rukama. Takže aspoň upatlali to sklo. Taky jsem patlal, když se paní učitelka nedívala. Pak se po Praze říkalo, že škoda, že kaple v téhle podobě nestála už za Husa: z kazatelny prý není nic slyšet, takže kdyby tady Hus hřímal, nikdo by ho neslyšel a husitství by nebylo vzniklo. Třeba je to pravda, třeba ne, myslím si ale, že kdo chce hlásat a dělat revoluci, špatnou akustikou se nenechá odradit a najde si jiné místo, odkud lidem plnit hlavy.

Od té doby jsem tu byl několikrát, vždy na promoci ČVUT. Je to tu sterilně slavnostní, toho Zdeňka Nejedlého se ne a nedaří vyvětrat. No a vida, předvánoční zvědavost mě zavedla do podzemí. To je velmi rozlehlé, zabírá prostor pod Domem kazatelů a zasahuje až pod samu kapli. Už ta cesta je tajemná, jdete po schodech dolů, jenže pak jdete po schodech nahoru, třeba se ocitáte v nějakém Möbiově prostoru, v nějakém mimoprostoru. Veřejnost se sem málokdy dostane – především tedy je to možné o Vánocích, kdy je tu instalována péčí několika nadšených lidí ona výstava betlémů.

To je ta skrytá Praha, která se rozkládá široko daleko pod úrovní chodníků. Po nich klušou turisté, tam nahoře jsou šíbři a čepičáři a falešní nuzáci a novodobí veksláci, zkrátka všechna ta cháska, která jde pražskému starousedlíkovi tak trochu proti srsti. Dole je ticho a šero. Stěny jsou kamenné a každý ten kámen na vás hledí, jako by to byla stará tvář. Ani se neodvážíte na něj položit svoji pomíjivou dlaň. Tady není třeba ochranného skla. Byl někdy v těchto prostorách mistr Jan? Sklepy sloužily jako sladovna a mistr prý byl násoska, takže to vyloučené není. Pak by ta vůně medoviny byla důstojnou připomínkou mistrových návštěv.

V čas vánoční nacházíme příležitost k hořekování nad konzumem a uspěchaností a nabubřelou reklamou. Je lépe se tomu všemu vyhnout. Zalézt do středověkého sklepa? Ano, i to je jedno z možných řešení. Ale opravdu jen jedno. Vždyť si takový prostor bez spěchu a vzruchu může doma vytvořit každý. Stačí třeba ten adventní věnec a na něm čtyři svíčky, z úcty k symetrii zažehnuté naráz. Příležitostně můžete přes televizor hodit nějakou deku, aby nebyl vidět.

Není to nutné, ale pomůže to.

Přeji moc hezký advent, ať už ve středověkém sklepení, nebo na povrchu.

LN. 1.12.2008