Tak pojmenovali akci, historickou rekonstrukci květnových událostí z roku 1945. Konala se v sobotu v Praze na Havlíčkově náměstí na Žižkově. Kousek odtud je místo zvané Pražačka, tam se před sedmdesáti lety odehrál doslova masakr. Na druhou stranu, směrem k centru města, leží Hlavní a Masarykovo nádraží. Tam zahynuly další desítky lidí. Železničáři patřili mezi hlavní postavy Pražského povstání.

Dopředu jsem o té akci věděl, jen že se koná, a účastnil jsem se jako divák. Nečekal jsem od ní nic světaborného, viděl jsem už několik rekonstrukcí všelijakých bitev a žádná ve mně nevyvolala mimořádné nadšení pro válčení a bojování jakéhokoli druhu.

Tahle rekonstrukce se vymykala ze všeho, co jsem viděl.

To střílení bylo více méně stejné, jako můžete vidět kdekoli, například v červnu budou zase v Brdech tradiční Bahna, tam se vystřílí metráky slepých patron rok co rok. Tohle ale začínalo obrázky z běžného života v Protektorátu. Lidi si chodili do trafiky, procházeli se, chodili do práce. Kluk jezdil na koloběžce. Všední život. Tak to totiž je, tam, kde zrovna nepadají bomby a neštěkají kulomety, tam jde docela obyčejný život.

Pak se začne cosi dít, lidi si něco povídají, do toho rozhlas, je to jako když do klidné hladiny padne kámen. Je po klidu, roste vzrušení. No a pak se začne střílet a jak se to začne mlít, už tu jsou civilní rukojmí s rukama nad hlavou a tamhle přes ulici stojí u zdi ženské s dětmi a chlapi v uniformách do nich pálí z pušek.

To bylo na celé té věci fascinující, ten příšerný přechod klidného života do tragédie. A uvědomíte si, že ti lidé na barikádě byli před týdnem nebo dokonce včera takzvaně obyčejní lidé bez nejmenší aspirace na hrdinství. Nebo na to stát se obětí.

Bylo to naživo, v příšerně realistické podobě. Vzpomněl jsem si na výstavu Sony World Photography Awards v londýnském Somerset House. Valerij Melnikov tam vystavuje Černé dny Ukrajiny. Jedna z fotografií: muž a žena prchají z hořícího domu, žena má na sobě jen kombiné a zoufale prchá, muž jen tak v košili a trenýrkách se ohlíží na inferno, které bylo jejich domov. Kdy? Před hodinou? Před dvěma?

Ale to je, dejme tomu, fotka, a bohužel jsme si zvykli na technicky dokonalé a citově drásavé fotografie, hned z tohohle, hned z onoho koutu světa, některý je strašidelně blízko, jako ta Ukrajina. Jak je to dávno, kdy část Ukrajiny byla částí Československa! A pak se něco stane, do civilního života vpadne vražedná zběsilost a vy můžete mluvit o štěstí, když se z toho dostanete v kombiné anebo v trenýrkách. A ještě vás u toho vyfotěj.

Byla to akce výroční a připomínková, výtečně zorganizovaná a citlivě promyšlená. Měla v sobě mnoho komunikačních rovin. Já si z ní odnesl připomenutí, jak zranitelný je obyčejný život a kolik bestií se o něj pere a snaží se ho zahubit.

LN, 11.5.2015

Foto: Jiří Wagner