Svého času považoval Karel Čapek za nutné vysvětlit národu, proč není komunista.

Komunismus byl totiž velice v módě a mnoho význačných literátů s ním více či méně koketovalo. Dnes žijeme v době postideologické. Jakkoli ideologických koncepcí neubylo, lze vysledovat nový, velmi pozitivní trend. Přibývá lidí, kteří považují vyznavače jakýchkoli ismů za pomýlené a jejich tvůrce za duševně méněcenné a dokonce nebezpečné. Strany mají velké potíže při verbování straníků, ledaže použijí nějaký trik, například prohlásí, že nejsou politickou stranou, ale hnutím. Dříve nebo později ale lidé tento trik prokouknou a už nikdy v životě je ani nehne vstupovat do nějaké strany, neřkuli do nějakého hnutí.

Minulé století bylo zlatou dobou velkých politických stran a vlivných ismů zleva doprava od komunismu až po nacismus. Žádný střed neexistoval. Člověk byl buď rudý nebo hnědý nebo mrtvý. Všechno nebo nic. Báječná doba.

Pro naše století je typický postupný rozklad velkých ismů a s nimi spojených velkých stran. Skoro to vypadá, že jsme se maličko poučili. Trubači zastaralých ismů už nejsou tak hlasití a jejich proroci už nám neslibují věčné spasení, šťastné zítřky a hrnce plné masa. Nicméně přicházejí noví proroci a jdou na to od lesa, protože poušť už máme za sebou. Dobře si uvědomují, že potenciál umělého optimismu už se vyčerpal, proto nám zkouší nahnat strach nebo pocit viny. Například nás důrazně varují před atomovou energií nebo nám vnucují myšlenku, že práva menšin mají přednost před právy většiny. To první ohrožuje naši ekonomickou nezávislost a prosperitu, to druhé jde proti podstatě demokracie.

Všichni tomu rozumí, ale nikdo si nedovolí vyslovit nahlas svůj nesouhlas. Protože se obává reakce strážců politické korektnosti. Trochu mi to připomíná osmdesátá léta minulého století – nikdo nepochyboval o tom, že socialismus je passé, ale ze strachu o tom nikdo nemluvil.

A to je také jednou z příčin toho, proč u nás stále přetrvává blbá nálada. Bojíme se nalít si čistého vína a raději chlemtáme svoje zakalené pivisko. Stěžujeme si na všechno kolem a čekáme na Godota.

Někdo může namítnout: A kdo jsi ty holenku, že tak směle mluvíš? Do kterého tábora patříš, kterého proroka následuješ?

Nuže, já su kašista. Že jste o kašismu ještě neslyšeli? Není divu, napadlo mě to dnes ráno, když jsem si vařil svoji oblíbenou kaši. A co ten kašismus vlastně je a jaké učení hlásá? To ještě přesně nevím, ale asi to, že si máme ráno udělat dost času na kvalitní snídani. Protože taková kaše s ovocem, medem a oříškama, kaše jáhlová, ovesná, pohanková nebo kuskusová, to je ten nejlepší start do nového dne, přátelé!

Ať žije kašismus!

S jáhlovou kaší na věčné časy a nikdy jinak!