Příští týden by měl Ústavní soud rozhodovat o tom, zda se otevřené dveře do archivů přivřou, nebo ne. Nejsem první (a nejspíš ani poslední), kdo o tom v těchto dnech píše, a tak jen velmi střídmě připomenu, že rozhodne-li se Ústavní soud zrušit paragraf, podle kterého jsou archiválie vytvořené prací některých úřadů před rokem 1990 volně přístupné, strašlivě tím zkomplikuje archivní bádání a přidělá archivářům, kteří je spravují a předkládají badatelům, spoustu práce. Takovou spoustu práce, že buď budou zájemci na požadovaná akta čekat velmi dlouho, nebo se bude muset rozšířit počet archivářů.

Jde o střet dvou principů. Na jedné straně stojí ochrana osobních údajů, na druhé pak přístup k dokumentům z minulosti. Ta věc se mne osobně týká, protože v Archivu bezpečnostních složek leží mnoho tisíc stránek dokumentů, v nichž se o mně něco píše. Musím se přiznat, že mi není úplně příjemné vědomí, že si o mém soukromí může číst každý: měli jsme odposlouchávaný telefon i byt a v bytě byl telefon v pokoji, kde jsme spali. Sama jsem se na „své“ spisy podívat nešla, mohla bych se z nich dozvědět leda tak to, co jsem už zapomněla. A trochu mě zarazilo, když mi jeden známý před lety řekl, že si zrovna čte odposlechy (mnoha) telefonních rozhovorů, které jsem vedla s Ivankou Tigridovou. Dlouho jsem tenkrát nad tím přemýšlela – neměly by spisy „obětí“ být nějak chráněny? Proč jsou všelijaké tajné údaje ze soukromí lidí pronásledovaných režimem dnes přístupné každému?

Ale na druhé straně přece chci, aby historici psali o tom, co se v téhle zemi dělo před listopadem 1989, pokládám za významný společenský zájem, aby se o tom mohli lidé dozvědět – a každý do archivu nepůjde. Povídala jsem si o tom s mnoha různými lidmi a pochopila jsem, že mi nezbývá než přijmout, že břemeno ochrany soukromí leží na lidech, kteří do spisů nahlížejí a pak z nich po úvaze něco zveřejňují. Chránit soukromí „obětí“ by bylo technicky těžko proveditelné, stavělo by to archiváře do role „soudců minulosti“. Kdo by totiž měl rozhodovat, kdo byl „obětí“ a kdo „pachatelem“? Jak by se rozhodovalo třeba o lidech, kteří byli nesporně z politických důvodů pronásledováni, ale zároveň udávali své známé?

A dnes ještě do věci vstoupil čas: archivy jsou už skoro deset let otevřené, kdo chtěl, mohl se podívat téměř na cokoli. A co by se stalo s tisíci a tisíci zkopírovaných stránek, které mají mnozí badatelé doma? Myslím, že zavírat přístup k archiváliím po tolika letech, kdy byly přístupné, je holý nesmysl. Znamenalo by to přece chránit osobní údaje jen ve spisech, na které se dosud nikdo nedíval. Znamenalo by to nesmyslně ztěžovat práci historikům a obrovsky zvýhodnit ty, kteří si pro jistotu – a ze strachu právě před omezením přístupu k aktům – zkopírovali, na co přišli. A tak jen pevně doufám, že Ústavní soud rozhodne rozumně a příslušný paragraf v archivním zákoně nechá.

LN, 2.9.2016