Letošní advent se mi tedy doopravdy nevede. Nemyslím tím jen poslední noc a den, kdy kašlu a kýchám, jako kdybych v tom oboru chtěla vyhrát mistrovství světa, to je až soukromá poslední rána. (Chvíli jsem se snažila si namluvit, že to mám z kouření, ale pak mi nezbylo než přistoupit na nevítanou myšlenku, že jsem prostě nemocná.) Advent, na který se už desítky let těším skoro víc než na Vánoce, mi letos připadá ve veřejném prostoru strašně hlučný. Kdejaký (nejen) pražský strom je ověšen desítkami světýlek, místo ke klidu a usebrání se najde leda tak doma. („Jo,“ souhlasí Davídek. „Nemáš nikam chodit, máš bejt s námi tady.“) Připadalo mi to strašně přehnané – a ve chvilkách mezi kašláním a kýcháním mě napadlo, že to nejspíš bude dobou.

Ono se, zdá se mi, k přehnanosti posouvá všechno. Jak jsou teď média plná ústavní žaloby na amerického prezidenta Trumpa, dolehlo ke mně, že ji někteří jeho stoupenci přirovnávají ke Kristovu utrpení. Napadají mě k tomu tak silná slova, že bych se jimi nepochybně k proudu všeobecného přehánění připojila, tak si je radši nechám pro sebe a jen poznamenám, že je to přirovnání velice nemístné. Někteří tvrdí, že se přehání hlavně v politice, ale denně jsem byla svědkem – a vy určitě taky – tak silných výroků, jaké nebývaly běžné. Pravda je, že se většinou vztahují rovněž k politice. Měla jsem taky pocit, že dotěrná reklama přesahuje míru dříve obvyklou, ale nevylučuji, že si to jen špatně pamatuji.

Nějak jsem z toho všeho nabyla dojmu, že bych si měla udělat pořádek aspoň doma, když už nedokážu dát do pořádku celý svět. Když se dívám kritickým okem na svou knihovnu, poklesnu na mysli. Někdo by přece měl ty knihy přebrat a někam odnést, takhle to dál nejde. „Někdo?“ otázal se posměšně Davídek. „Asi já? Nebo Chaluha?“ No dobře, kocourku, já bych je měla přebrat a udělat v nich pořádek. Až se mi udělá líp a pominou Vánoce, pustím se do toho. Mohla bych si to třeba dát pod stromeček. Ten slib.

Když jsem byla malá, těšívala jsem se na Vánoce hlavně kvůli dárkům, které jsem dostávala. V dospělosti moc nemyslím na to, co mi kdo dá, víc přemýšlím, co já dám komu. Není to snadné: trochu se děsím předmětů, ty zaplavují byt a člověk se jich těžko může zbavit: vyhodit dárek je trošku jako vyhodit dárce: utěšuju se tím, že možná ti obdarovaní nebudou tak přecitlivělí jako já a směle vyhodí, co se jim nebude líbit nebo co k ničemu nepotřebují. Měla jsem s tím potíž i na cestách – člověk by rád tomu a onomu z dálek něco přivezl, jenže pokaždé nenarazíte na to, co by se dotyčnému líbilo a co by mohl potřebovat. A tak většinou zůstalo u něčeho exotického k jídlu či k pití.

Už dlouho mě ale na adventu víc okouzluje to čekání na příchod Páně. A tak si zalezu do postele a mezi smrkáním a dalšími ohavnými průvodními chorobami budu snít o tom, že pod stromečkem najdu klid mysli a obnovenou lásku ke svým milým. Což přeju i vám.

LN, 20.12.2019