Vždycky, když jsem v Americe, prožívám „tuzérovou“ úzkost. Vím, že se ode mě očekávají dýška, a to v různých situacích a v různé výši. Když jsem byl před lety ve Washingtonu na oficiální pozvání, dostali jsme po příletu od úřednice ministerstva zahraničí dokonce dýškový tahák. V restauraci dávat patnáct procent, taxikáři kolem deseti, na snídani obsluze dva dolary a stejnou sumu pokojské na rozestlanou postel (nikoliv na noční stolek nebo jinam, tam se peněz nedotkne). Nevím, jak to měl v Sofitelu rozehrané Strauss-Kahn, ale to nechme být.

Dýška jsou zkrátka v Americe a asi i v řadě jiných zemích čímsi na způsob zákona, byť nepsaného. Pamatuju se, jak jsme při mém jednom z prvních výletů do Ameriky navštívili jako skupina čínskou restauraci. Každý složil svůj díl útraty, samozřejmě bez dýška, a na mě zbyla ta neblahá role, že jsem celý účet zaplatil. Po českém zvyku jsem sumu lehce zaokrouhlil, myslím že na desítky dolarů. To byl tanec! Čínská servírka za mnou pak kráčela ještě aspoň tři bloky na dolním Manhattanu a na celou ulici křičela: „What was wrong with my service?“Bylo to ponižující.

V souvislosti s tím mě ovšem vždycky zajímalo, jakou roli pak vlastně spropitné hraje. Myslím teď ekonomicky. Jestliže jsou sazby více méně dané, zbývá pro ocenění služeb vlastně jen malý prostor. A co spropitným hodnotíme? Toť otázka, která trápí psychology i lidi zabývající se restauračním byznysem. Když ji někomu položíte, asi bez většího přemýšlení odpoví, že spropitné přece vyjadřuje naši spokojenost s rychlostí a kvalitou obsluhy. Jenže to tak ve skutečnosti není! Před časem jsem četl na webu Smart Money o výzkumu Michaela Lynna z Cornellské univerzity, který spokojenost sledoval pomocí dotazníků, a pak porovnával s darovaným spropitným. Zjistil, že oba faktory spolu zas tak moc nesouvisí, lépe řečeno minimálně. Zatímco nespokojený zákazník dá servírce standardních 15 procent, tak velmi spokojený 16 nebo 17. A spíš záleží na tom, jak kalkulace ceny vyjde a jak se zaokrouhluje.

Co tedy hraje roli? Pánové možná tuší. Zmíněný web Smart Money uvádí studii z roku 2009, v časopise (s již výmluvným názvem) Archives of Sexual Behaviour, podle které je prokázáno, že servírky s větším poprsím dostávají větší dýška. A studie z roku 2010 v International Journal of Hospitality Management prý zase ukázala, že pomůže i výraznější make-up. Takže netřeba utrácet hned za plastického chirurga. Vycházíme pochopitelně z předpokladu, že platícím zákazníkem je muž. Ale tak to bývá, tahle role nás pánů tvorstva je jednou z posledních bašt, kterou se ani feministky nesnaží dobýt nijak překotně. No a vše potvrzuje nejčerstvější vědecký výzkum, jehož výsledek zařadil renomovaný Harvard Business Review minulý týden do rubriky „Statistika dne“. Totiž že servírka, která stojí patnáct centimetrů od platícího zákazníka, dostane v průměru o 22,6 procenta vyšší spropitné než ta, která stojí v (uctivější) vzdálenosti 75 centimetrů.

Nijak nepřekvapí, že jde o průzkum provedený univerzitou v jižní Bretani. Ve Francii měly sex a ekonomie vždy blízko, možná i blíž než těch zkoumaných 15 procent. Ovšem to už jsme zase ponořeni až moc do aktuálních událostí.

LN, 25.5.2011