Být Čehúnoameričanem je někdy slušná dřina. Svému osmnáctitiletému podivínovi, který se z příkoří americké prohibice jezdí vzpamatovávat v létě do Česka, musím zdlouhavě vykládat, že by nejmíň každou pátou zelenou měl naředit aspoň jedním pivem. A čtyřletému holčičímu zlatíčku, stejně jako podivínovi, musím stokrát denně vysvětlovat, že piva jsou „dvě“ a nikoli „dva“.

Nicméně vychovatelské neúspěchy nejsou to, co mi leží v hlavě. Tam se v únoru tohoto roku zabydlela euforie z počínání České republiky a sedí tam dodnes. Věci se totiž dějou tak, jak si jeden idealizoval po setřesení bolševického slizu v r. 1989.

Vysloužili jsme si bezvízový styk s USA a ještě se přitom vysmekli z dusících lián Staroevropanů, kteří skuhrali, že se tím zhorší podmínky i pro ně.

Dále, dohodli jsme se s Američany, aby postavili protiraketový radar u nás. V tomto případě se nás do svých bažin snaží stáhnout Rusové, ale my jsme jasně řekli, že na pevnině amerických vojenských záruk se nám bude bydlet bezpečněji.

A když se jde český premiér o tomto štěstíčku dohadovat s americkým prezidentem, máchá při tom rukou zdobenou bílým náramkem se slovem Cambio, „změna“. Probírá se totiž i otázka kubánských disidentů a náramek je darem od amerického ministra obchodu. Premiér si ho vysloužil za mimořádné úsilí (či rovnou vedoucí roli), jež Česká republika vynaložila na odhalování teroru kubánských komunistů vůči vlastnímu obyvatelstvu. A to v době, kdy američtí neobolševičtí potrhlíci představují Kubu jako ukázku zdravotního ráje na Zemi. A rájem v ostatních oblastech života se podle nich nestala jen díky nemilosrdnému americkému embargu, ke kterému se civilizovaní, mírumilovní a spravedliví Neameričané s chutí nepřipojili. V konfrontaci s takovýmito úchylárnami je příspěvek Česka k nezaplacení, stejně jako Mitterandovo nediplomatické zvaní českých disidentů na francouzské vyslanectví v Praze v r. 1988. Naše prožitá a účinně sdělená zkušenost s komunistickou hnilobou ruského typu je totiž jedním z mála opravdových a jedinečných příspěvků, které můžeme světu poskytnout.

A aby toho nebylo málo, bratři Mašínové dostali čestnou medaili. Kdyby se připichovala, tak by to bylo do oka českého veřejné mínění. Premiér se nezabýval utrápenými znalci volebních průzkumů a udělal naprosto správnou, slušnou a politicky odvážnou věc. Na koberečku českého vyslanectví v USA slavnostně posvětil Josefa Mašína, mého Old Shatterhanda posptpubertálních snů, a s ním i celý statečný a početně skromný protikomunistický odboj. Ryčel jsem štěstím tehdy a poryčívávám si i dnes.

Je klidně možné, že pro hlasité hýkání radostí neuslyším budoucí špatné zprávy z Česka o tom, jak se radaru nezadařilo, či že vřed nezakázané bolševické strany opět vypouští hnis do veřejného života. Teď je mi to jedno. Čtu si o Česku z amerických zdrojů a jsem šťasten, že aspoň něco se dělá velice dobře.

Tucson, Arizona, 16. 6. 2008

neústavní nesoudný