Motto: „Bez pokory a víry ve vyšší smysl existence zůstává člověk jenom zvířetem.“

Člověk na naší planetě dosud existuje jen proto, že byl schopen se ze svých chyb učit a upravovat své jednání.

Když předkové člověka slezli ze stromu, začali používat nástroje, žít v tlupě, organizovat se, nejrozumnější z nich vymysleli náboženství a bohy - společné hodnoty, které platily pro všechny a vymáhala je vyšší moc, ta stála nad lidskou slabostí a zhůvěřilostí.

Židovsko–křesťanská civilizace se v celosvětovém měřítku prosadila díky tomu, že uvolnila schopnost tvořivosti lidského ducha. Křesťanství mělo v sobě zpětnou vazbu, která po dlouhá staletí dokázala ďábla v lidské duši udržet na řetězu.

Ježíšovo poselství, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni, u posledního soudu pak bude Bůh vážit všechny naše činy a podle nich nás soudit, bylo z největších „lidských“, či snad „božských“ vynálezů.

Dokud byla živá víra, platila zpětná vazba božího soudu, že určité věci se nedělají. Dokud člověk sám sebe nepovýšil do „božského stavu“, dokázal udržovat míru, jednat tak, aby neohrožoval vlastní existenci.

Exaktní poznání a vědění, nekontrolované důsledně zpětnou vazbou morálky a odpovědnosti – její míru určila vyšší „boží“ moc – otevřelo cestu k totalitnímu myšlení.

V totalitním státě, z lidské přirozenosti, se do nejvyššího postavení a nejmocnějšími dostali lidé nemravní a hloupí.

S pompou vyhlašované „Listiny práv“, určené a vymáhané lidskými institucemi, jsou prázdným papírem. Člověk, kterého nedrží v míře „vyšší moc“, zneužije vše.

Vyhlášením „práv občana“ za Francouzské revoluce začíná doba totalitních ideologií, na jejichž základech jsou pak budovány totalitní státy. „Věk rozumu“ bez zpětné vazby „božího soudu“ přirozeně vyústil do komunismu, fašismu, nacismu i socialismu. Plodem „rozumu“ byla i první a druhá světová válka.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821 – 1881) ve svém posledním románu Bratři Karamazovi vypověděl, v co ústí „svoboda myšlení“. Blbý levoboček starého Karamazova „svobodně“ domyslel slova svého vzdělanějšího bratra a zabil svého otce.

Lenin „svobodně domyslel“ v Evropě vymyšlenou technologii komunizmu a dovezl ji do Ruska. V zemi, kde všichni byli sluhy a otroky carovými - i patriarcha byl carovým úředníkem, kde neexistovala nezávislá střední třída, i šlechta byla nesvéprávná, se teprve ukázalo, co dokáže společenská technologie „rovnosti“, plod „svobodného evropského rozumu“. Uvnitř samotné Evropy byl vymyšlen jed k sebezáhubě svobodného myšlení.

Rozdíl mezi křesťanstvím, které otevřelo cestu ke svobodné tvořivosti lidského ducha - dokázalo ji po více než jeden a půl tisíce let pomalu rozvíjet a udržovat – a „herezemi“ z něho odvozenými, je zásadní.

Křesťanství netvrdilo, že lidé jsou si rovni na tomto světě, nelhalo, vyslovilo, že „všichni jsme lidé“. Nehlásalo „práva“ člověka. Jasně řeklo, že máme jednat tak, jako bychom jednali sami k sobě. Podle toho nás bude Bůh soudit.

Křesťanství dalo i nejnižšímu otrokovi naději, že je člověk. Má naději, že v lidském světě, který bude žít podle „božích zásad“ a pravidel, může žít jako člověk. Bude se muset o to přičinit.

Fašisté hlásali práva těch, co patřili do jejich party, nacisté práva blonďáků správné rasy. Socialisté hlásají práva všech, kdo se nechtějí přičinit anebo na to nemají.

Všichni lžou, do čela takových hnutí se z podstaty toho, že v základech těch ideologií je lež, dostávají lidé špatní a nakonec zločinci.

Hloupost, které otevřel cestu „rozum“, když se stal nejvyšší instancí evropského světa, uvolnil temné síly v lidské duši. Výsledkem byly dvě světové války – obě vzešly z evropské pevniny. Obě byly následkem porušení rovnováhy evropského způsobu myšlení a pojetí hodnot.

Exces a hrůzy, kterými ve válečném běsnění a vraždění prošly miliony lidí, nalomily sílu evropského ducha. Zůstaly zapsány v mentalitě současníků, kteří se na nich podíleli. Ke skutečnému uvědomění a poučení, proč se tak stalo, nedošlo. Byla podlomena hospodářská síla a moc celého evropského kontinentu.

Nejhorším důsledkem prvé války bylo prosazení se nacistické ideologie a moci v Německu, její komunistické sestry pak v Rusku. Druhá válka byla jen pokračováním věku a vlády „rozumu“.

Německo a Němci se svým „smyslem“ pro pořádek a poslušnost se nejvíce „zasloužili“ o rozklad evropského ducha, úpadek evropské křesťanské „uměřenosti“. Němci mají „zásluhu“ na ruském komunismu v Evropě, otevřeli totalitní ruské moci cestu do Evropy.

Z tohoto postižení totalitními plody „věku rozumu“ se Evropa doposud nedokázala vymanit, o hloubce postižení evropského ducha nejlépe snad svědčí, když Evropský parlament odmítne zakotvit v evropské Ústavě odkaz na křesťanské kořeny evropské civilizace.

12. ledna 2010 v Třeštici