Před zhruba padesáti lety vyhlásila hrstka militantních západních feministek válku mužskému pohlaví. Záhy se ukázalo, že jejich boj, vedený pod praporem totální rovnosti, dokonale zapadá do antiliberální vzpoury šedesátých let. Když v roce 1968 revoluční studenti v Kalifornii, Paříži či západním Berlíně formulovali své představy o lepším světě, nemohl mezi nimi vedle komunismu, maoismu, marxismu, pacifismu, sexuální revoluce a zelené ideologie chybět ani feminismus. Zatímco komunismus a maoismus dnes již odpočívají na hřbitově odumřelých myšlenek, ostatní uvedené ideové směry kráčejí v těsném spojenectví vítězně západními institucemi. Mír, láska, rovnost, tolerance, sociální spravedlnost – kdo by odolal těmto svůdným ideálům, zvláště když se jich chopí pohledná žena! A tak západní liberálové, zaneprázdnění studenou válkou a ekonomickými problémy, v kulturní válce záhy kapitulovali a odpor málo početných konzervativců nemohl nápor agresivní rudozelené mašinérie zastavit.

Spirála kulturní a sexuální revoluce dospěla dnes na Západě do stádia, v němž radikální „liberální“ elity zahájily útok proti samotné podstatě lidské přirozenosti, o čemž přináší otřásající svědectví kniha německé katolické autorky Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce. Demonstrujme na několika příkladech povahu tohoto feministického běsnění. Obraz první: španělský obchodní řetězec propaguje své výrobky na plakátu, na němž si chlapeček hraje s panenkou, zatímco holčička osedlala malou motorčičku. Činí tak v souladu s doporučením Evropského parlamentu pro boj s tzv. genderovými stereotypy. Obraz druhý: zešílevší švédské feministky vedou již mnoho let boj proti – člověku se o tom ani nechce psát – mužskému způsobu konání (malé) potřeby. Obraz třetí: Německo jako první evropská země uznává v r. 2013 na doporučení Etické rady tzv. třetí pohlaví. Obraz čtvrtý: Stát Washington, první v USA i ve světě, prosadil letos v lednu revoluční pravidla pro toalety ve školách a podnicích s více než osmi zaměstnanci. Kvůli ochraně práv tzv. transgenderových osob je zakázáno omezovat použití toalet, sprch či šaten pro „osoby s anatomickým pohlavím“. Školy mají umožnit studentům použít takový záchod, který je „konsistentní s jejich genderovou identitou“. Pokud bude mít nějaký student problém sdílet WC s transgenderovou osobou, bude „přesměrován do separátní nebo genderově neutrální místnosti“.

Z těchto (a stovek a tisíců podobných skutečností) lze snadno dojít k závěru, že Západ zešílel a v rituálních křečích obětuje na oltář totální rovnosti, této nejzhoubnější lži moderní doby, fundamentální filosofické a etické hodnoty – pravdu, rozum a lidskou přirozenost. Tento závěr by však byl mylný, protože vpravdě zešílely „jen“ západní elity a pod jejich vlivem část společnosti, zatímco zbylá (doufejme většinová) část si zatím uchovala zdravý rozum, avšak nebyla dosud schopná postavit se elitám na odpor, i když zárodky resistence se množí a sílí. V podstatě všechny politické strany na Západě, ocejchované mediálním mainstreamem jako extremistické či pravicově nacionální, hodlají skoncovat s výstřelky kulturní, sexuální a feministické revoluce. Kupř. Svobodná strana Rakouska (FPÖ), jejíž kandidát Norbert Hofer nedávno drtivě zvítězil v prvním kole prezidentských voleb, požaduje konec „genderového šílenství“, odmítá sňatky homosexuálů a adopci dětí těmito páry, jakož i kvóty pro ženy, navrhujíc zakotvení ochrany rodiny v ústavě (tedy podobně jako to zavedlo Orbánovo Maďarsko).

Do států středovýchodní Evropy pronikla kulturní revoluce jako vynucený import v rámci evropské integrace, jež započala podpisem asociačních dohod a vyvrcholila vstupem do EU. Společnosti, které před propagací feminismu, homosexualismu apod. přes dvacet let chránil reálný socialismus, si v kulturních a morálních otázkách dosud vesměs uchovaly zdravý rozum. Před komunitárním právem však není úniku, a tak i v České republice platí (od roku 2007) absurdita v podobě tzv. antidiskriminačního zákona, zavedená za první ministryně pro lidská práva a menšiny Džamily Stehlíkové ze Strany zelených. Kvóty pro ženy v politice či ekonomice se zatím navzdory snahám eurofanatiků Dienstbiera a Jourové zavést nepodařilo, na rozdíl od Polska, kde je od r. 2010 platná pouze ta kandidátka, na které se nachází nejméně 35 % žen – s výjimkou voleb do Senátu a obcí pod 20 000 obyvatel. Česká diskuse o rovnosti mužů a žen je dosud – ve srovnání se zpovykaným Západem – relativně umírněná, jak ukáží následující tři příklady. Obraz první: publicistka A. Hamáčková v týdeníku Rozhlas (č. 5/2016) nejprve poreferovala o novém feministickém spolku Minerva 21, jenž si klade za cíl posílení vlivu žen a zvýšení jejich sebevědomí, načež opět vyrukovala s nehoráznou lží o nerovných platech mužů a žen. V nejbližší době zřejmě můžeme očekávat další Bruselem placenou kampaň na toto téma. Obraz druhý: český rozhlas pořádá vážně míněnou debatu o tom, zda jsou ženy lepšími řidiči než muži. Obraz třetí: Novinář J. Chuchma vyslovil pod dojmem nízké účasti žen v diskusích o imigraci v Lidových novinách názor, že jsou z této diskuse „vyloučeny“.

Čelit feministickým lžím a bludům znamená znovu a znovu opakovat notoricky známé skutečnosti, ovšem s vědomím, že feministky a jejich spojence argumenty přesvědčit nelze, protože – stejně jako komunisté či multikulturalisté – žijí v uzavřeném světě své ideologie, kam nemá realita přístup. Tedy ad obraz prvý: ženypobírajítabulkově stejné platy,ale protestují proti tomu, že průměrný plat mužů je vyšší, jelikož muži pracují častěji na lépe placených místech v průmyslu a byznysu a na výše postavených místech ve státní správě. „Nápravu“ tohoto veskrze přirozeného stavu lze zavést jedině kvótami, přičemž snahy Evropské unie zavést kvóty pro soukromé firmy jsou bezprecedentním útokem proti soukromému vlastnictví. Ad obraz druhý: řízení automobilu je banální záležitost. Ovšem složitější řízení v hustém městském provozu a parkování zvládá snáze ten, kdo má lepší prostorovou orientaci. Je dávno prokázáno na průzkumech mezi dětmi v mateřských školách, že v tomto ohledu chlapci nad děvčaty (a muži nad ženami) vysoko vynikají. Ovšem média v postmoderní době jsou neustále v pokušení zpochybňovat i ty nejsamozřejmější a nejpřirozenější věci, což výborně ladí s šířením feministických pitomostí. Ad obraz třetí: Karel Čapek, takto známý „šovinista“ a „homofob“, se v úvaze z r. 1925 pod názvem „O ženách a politice“ vyslovil, že ženy nemají smysl pro politiku, protože nemají smysl pro abstrakce, a že tudíž (stranická) politika zůstane politikou mužskou. (Jako liberála, žijícího v normální době, ho pochopitelně nikdy nemohlo napadnout, že jednou tzv. liberálové zavedou ženské kvóty.) Mimo sféru kvót se ovšem okamžitě ukáže, že dramatický rozdíl mezi mužským a ženským zájmem o věci veřejné je konstantou; stačí se ostatně podívat na skladbu autorů komentářů na tomto portále. Do mozku novináře Chuchmy se ovšem nevměstná skutečnost, že ženy z (větší) účasti na politických diskusích vyloučil jejich „přirozený“ nižší zájem o politiku, a proto musí přispěchat s nesmyslem o tom, že z diskuse „byly [kým, proboha?!] vyloučeny“.

Třebaže co chvíli některý známý umělec, vědec, novinář či politik zdvořile ujišťuje ženskou polovinu národa, že je přinejmenším stejně nadaná a stejně schopná ve všech oborech lidské činnosti jako polovina mužská, skutečnost je taková, že muži a ženy si nejsou rovni v ničem s výjimkou uměle (a zajisté správně) stanovené rovnosti před zákonem. Bulvární brožurky typu Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše jsou stokrát pravdivější než celé knihovny rovnostářských bludů produkovaných feministickými katedrami univerzit západního světa. Statisticky je dokázáno, že mezi vysoce inteligentními lidmi (IQ > 145) jsou ženy zastoupeny přibližně jednou desetinou. Proto také skoro všechna vrcholná díla západní vědy jsou a vždy budou dílem mužů, proto ženy nemají nejmenší naději vyhrát mistrovství světa v šachu, proto veškeré vynálezy v oblasti počítačové techniky jsou výhradně mužskou záležitostí atd. Polaritu je možno skoro nalézt všude: muži jsou „rozumnější“, ženy „emotivnější“, ženy mají zpravidla lepší schopnost naučit se cizí jazyk, jsou povšechně trpělivější, muži energičtější, ženy tíhnou ke konkrétnímu, muži mají větší smysl pro abstraktní myšlení atd. Podstatu rozdílu ženského a mužského charakteru vystihl před sto lety německý filosof Max Scherer výrokem „Muž je génius ducha, žena je génius života.“

Lidský svět utváří přirozená komplementarita mužského a ženského principu. Jeho vnější podoba – věda, technika, politické systémy, umění a literatura – však je a vždy zůstane velkou převahou dílem mužů. Tímto faktem frustrované a marxistickým pojetím třídního boje inspirované feministky se rozhodly onu komplementaritu rozbít pod heslem rovnosti a domnělé „diskriminace“ žen. Patrně ale ony samy nečekaly, na jak nepatrný odpor ze strany mužů narazí. U nás je to patrně pouze Josef Hausmann, který v několika knihách demaskoval marxistickou podstatu, prolhanost a tragickou škodlivost feminismu, naposledy v publikaci Nahota feminismu (2013, 5. vyd.). Hledal také pochopitelně příčinu oné neuvěřitelné kapitulace mužů před feministickými absurditami. Je především výsledkem přirozeného výběru, jenž vytvořil v mužích genetický imperativ ochraňovat a podporovat ženu jako dárkyni života, na níž kdysi dávno záviselo přežití kmene. A tak i dnes, třebaže čelíme spíše problému přelidnění než vyhynutí, např. soudci (typicky při rozvodových řízeních) podvědomě upřednostňují ženy a pošlapávají práva mužů. K tomu je ovšem nutno poznamenat, že ženy se řídí stejným hlediskem, jelikož většina rozvodových soudců nejsou muži, a že druhou podstatnou příčinou souhlasného mlčení mužských liberálních elit k feministickým výstřelkům je již vícekrát zmíněná ideologie (totální) rovnosti. Pokud jde o ženy a feminismus, většina se o něj nestará. Z veřejně činných či známých žen bohužel jen několik málo (např. spisovatelka Věra Nosková) vystupuje proti kvótám, tj. fakticky na obranu ženské důstojnosti, jež nepotřebuje podobné ponižující podpůrné berličky, implikující ženskou nedostatečnost.

Feminismus prošel v našem kulturním okruhu dosud třemi vývojovými fázemi. První se odehrála v první polovině 20. století ve znamení boje za rovnoprávnost a volební právo. Končí po druhé světové válce, kdy téměř ve všech zemích byla odstraněna veškerá omezení volebního práva pro ženy, jakož i někdejší prohibitivní předpisy v podobě zákazu nosit kalhoty, otevřít si bankovní účet apod. Přetrvávají ovšem omezení vyplývající z biologických daností a ochrany ženy: zákazy práce v podzemí, služby v armádě se zbraní, nošení těžkých břemen apod. Panoval rovněž konsensus, že ženy neřídí kamion či vlak (nýbrž se starají o malé děti), nestávají se elektrikáři, montéry či údržbáři, nýbrž učitelkami, uklízečkami a zdravotními sestrami. Je tedy možno říci, že v této emancipační fázi není narušena lidská přirozenost ani zdravý rozum. Z hlediska politiky se jedná o éru vrcholícího klasického liberalismu.

Druhá fáze feminismu přišla v době, kdy po katastrofě druhé světové války a nacismu politicky zrůžovělý Západ ovládla představa, že vše pravicové je špatné a naopak vše levicové je dobré, pokrokové a žádoucí. A protože k ideové výbavě moderního liberála odedávna patřila široce koncipovaná tolerance, byly akceptovány všechny ideové „výboje“ směrem doleva, byť se zprvu mohly jevit poněkud „problematické“.

Do takto zoraného terénu zasela šedesátá léta ideu staletého útlaku ženy, jejž je nutno odčinit nastolením absolutní rovnosti obou pohlaví, přičemž u nejradikálnějších příslušnic feministického hnutí se již v podtextu ozývá mocenský nárok na ženskou nadvládu. Feministky formulují svou verzi třídního boje, nacházejíce v historii nesčetné příklady „diskriminace“. Dějiny jsou přepisovány ve feministickém duchu, podobně jako v téže době vytvářejí svou vlastní „vědeckou“ verzi dějin komunisté. Mohutně jsou falšovány statistiky o sexuálním násilí na ženách, jak doložil francouzský sociolog Gilles Lipovetsky v práci Třetí žena. Nejhorlivější feministické soudružky, zbavené zbytků soudnosti, přicházejí s objevem, že skutečným autorem Goethových spisů byla jeho služka, šíří nehoráznosti o manželství jako ztělesnění ženského otroctví a každém pohlavním styku jako de facto znásilnění ženy. Společnost, jež by mínila vážně ochranu svých morálních hodnot a institucí, najmě rodiny, by nemohla tyto pomatenosti tolerovat; týdenní pobyt na psychiatrii se třemi ledovými sprchami denně by patrně k vyléčení většiny feministických bojovnic postačoval. Avšak bezbřehou tolerancí zamořený západní liberalismus v pokročilé fázi degenerace dosazuje hlasatelky těchto obludností jako profesorky na univerzitní katedry, aby odtud mohly své učení ještě účinněji šířit.

Za těchto okolností bylo pouze otázkou času, kdy feminismus dospěje do své třetí vrcholné fáze, charakterizované úsilím o rozrušení pohlavní identity a frontálním útokem na lidskou přirozenost. Dekonstrukci pohlaví předcházela obecná idea dekonstrukce, již „vynalezl“ francouzský postmoderní filozof Jacques Derrida, jenž sám tvůrčím způsobem rozpracoval některé feministické „problémy“, např. tzv. falocentrismus. Na úplném počátku genderové fáze feminismu stojí dílo Sartrovy konkubíny Simone de Beauvoirové Druhé pohlaví, podle níž se člověk ženou nerodí, nýbrž stává. Nejdůležitější podnět však přišel až v roce 1990 s knihou Američanky Judith Butlerové Problémy s genderem. Feminismus a podrývaní identity, v níž autorka zplodila pseudofilozoficky zaobalenou teorii s cílem destabilizovat lidský řád subverzivním zmatením a zvýšením počtu pohlavních identit. V díle této kreatury a jejích následovnic a následovníků padají poslední morální tabu, jako je incest. Těhotenství je klasifikováno jako choroba a hlásána je totální sexualizace života všech generací jakožto projev absolutní svobody a totální seberealizace. Rok 1990, kdy Butlerová vydala produkt své choré mysli, není náhodný. Je to doba, kdy západní levice ztrácí po pádu komunismu poslední zábrany, k moci se derou Zelení, vzniká Evropská unie, radikalizuje se lidskoprávní agenda v rámci OSN, jako houby po dešti všude vznikají tzv. nevládní organizace. Jinými slovy globální levicově liberální elity přecházejí na všech frontách do útoku proti klasickým liberálním hodnotám, proti národním státům, proti lidské přirozenosti a normalitě. Zdegenerovaný liberalismus definitivně kolabuje a na jeho troskách se ustavuje nové západní paradigma charakterizované naprostou ideovou vyprahlostí, popřením pravdy a krásy jako stěžejních hodnot evropské kultury, zánikem autority, povinnosti a kázně, triumfem ultratolerance, relativismu a neustále expandujících práv na vše možné i nemožné.

Feministicko-genderový kreténismus (se slovníkem politické filozofie se při popisu těchto jevů už opravdu nevystačí, nutno sáhnout do oblasti psychiatrie) se od devadesátých let šíří z USA celým západním světem jako rakovina, zanechávaje po sobě politickou, právní a morální spoušť. V Evropě dospělo dílo zkázy nejdále pravděpodobně v Německu, kde – jak uvádí G. Kuby – je „gender vládnoucí ideologií, jíž už nikdo nedokáže odporovat, aniž by byl vytlačován na okraj a ostouzen“. Každý zákon je posuzován podle toho, zda bude přispívat k šíření genderové ideologie, jež sleduje dva základní aspekty – co nejdůslednější sexualizaci společnosti a zadruhé likvidaci mužského a ženského pohlaví ve prospěch různých „třetích“ variant s cílem stvořit tzv. genderově neutrální, resp. bezpohlavní společnost. Toto organizované šílenství se odehrává dnes a denně za našimi hranicemi v zemi, kterou desítky českých servilních novinářských germanofilů permanentně vychvalují jako náš vzor. V Severním Porýní-Vestfálsku zahájila v r. 2010 rudozelená koalice rozhodný boj za prosazení agendy LGBTI (lesby, gayové, bi a transsexuálové). Všem příslušným nevládním organizacím má být poskytnuta finanční podpora, vláda se zasadí za úplné zrovnoprávnění registrovaného partnerství s manželstvím, bude přijat akční plán boje proti homofobii, přičemž zvláštní pozornost bude věnována mládeži a rozvoji její „identity“. V Berlíně jsou zaváděny tzv. Unisex toalety. Na německých vysokých školách existuje dle týdeníku Junge Freiheit na 200 kateder genderových studií, avšak tato „nauka“ je pevně etablována i na všech humanitních katedrách. Na 2000 státních pověřenců pro rovné postavení se po celém Německu snaží odstraňovat všechny domnělé genderové nespravedlnosti. Síť pro výzkum ženské otázky a genderu požadovala začlenit výsledky svých „výzkumů“ do osnov prakticky všech studijních oborů od literárních věd až po zemědělství. Závěrečné práce musí studující (nikoliv politicky nekorektně studenti) odevzdat v genderově správně formulovaném jazyce. V roce 2010 uspořádal Spolkový úřad pro politické vzdělávání třetí genderový kongres na téma Flexibilní pohlaví – gender, štěstí a období krize v globální ekonomice. V úvodním referátu se prezident institutu Thomas Krüger zasazoval za ochranu tzv. „nových pohlaví“ před diskriminací, a to „bisexuálů, fetišistů, bigenderů, transvestitů, transgenderů, transidentických osob, transsexuálů, E-sexuálů, intersexuálů, polyamoristů, asexuálů, objektofilů a agenderů.“

Za komunismu museli studenti všech oborů skládat v rámci tzv. společného základu zkoušky z marxismu-leninismu. V dnešním Německu se něčím podobným stává genderová nauka, což je evidentně totalitární rys vzdělávací politiky; mozek každého studenta musí být infikován tímto šíleným bludem, odpor se nepřipouští. Studenti, kteří se při výuce opováží vznést námitky proti tomuto novému německému kánonu, jsou zfanatizovanými profesorkami zesměšňováni a umlčováni. Gabriele Kuby měla v r. 2010 na nejmenované univerzitě v jižním Německu přednášku na téma Gender-mainstreaming – totalitarismus v novém hávu, kterou rektorát přes ostré protesty a nátlak neodvolal. Po přednášce bylo však vedení školy předvoláno na ministerstvo školství na kobereček a bylo mu nařízeno, že mezi jmenovanými profesory musí být nejméně 50 % žen. Dovršení německé morální tragédie spočívá v tom, že emancipační sexuální pedagogika pronikla i do církví včetně církve katolické. Zní to neuvěřitelně, ale německá katolická církev, místo aby se stala poslední oporou tradiční rodiny a tradiční morálky proti řádění rudozelených sexuálních revolucionářek, se k likvidaci rodiny připojila. Teprve s tímto vědomím je možno plně pochopit urážlivé chování části německých biskupů vůči starému konzervativnímu papeži Benediktu XVI., když před několika lety přijel do svého rodného Německa na oficiální návštěvu.

Jakkoli se též muži podílejí na šíření gender ideologie, je evidentní, že jejím východiskem je radikální ženský feminismus a hlavním šiřitelem ženské aktivistky a političky. Bývaly doby, kdy bylo žen v politice pomálu, ale často šlo o mimořádné osobnosti jako Margaret Thatcherová, Indira Gándhíová či Golda Meirová. U nás se po převratu přirozenou autoritou v politice prosadila Dagmar Burešová, obhájkyně disidentů a později ministryně spravedlnosti a první předsedkyně České národní rady. Ještě předtím se však na Západě začalo prosazovat jiné pojetí specificky ženské politiky. Do této linie patří italská prostitutka Cicciolina, jež napochodovala v roce 1987 do italského parlamentu s obnaženým poprsím, nebo jisté progresivní poslankyně, demonstrativně kojící dítě ve starobylém britském parlamentu a později v europarlamentu. Zařadil bych sem i tzv. plačící političky – v poslední době nejprve švédskou zelenou ministryni, jež oplakala skutečnost, že místní ubytovací kapacity již neumožňují dále likvidovat švédskost prostřednictvím invaze migrantů, a také groteskní postavu tzv. evropské ministryně zahraničí Mogheriniové, které povolily nervy po obdržení zprávy o belgických atentátech. Ženské emoce jsou katastrofou pro politiku, jak je názorně vidět právě na migrační krizi. Existuje dle mého názoru zřejmá spojitost mezi enormní feminizací německé a švédské politiky, mimořádně silným vlivem stran zelených v těchto zemích a katastrofální přistěhovaleckou politikou Německa a Švédska. Rozumná a inteligentní žena je nesporným přínosem pro politiku či jakoukoli jinou veřejnou činnost. (Ostatně stejně jako rozumný a inteligentní muž!) Avšak tzv. kvotové poslankyně či různé „povinné místopředsedkyně“ v ČSSD či jinde jsou často pravou pohromou pro politiku a hlavně – nikdy se nezbaví podezření, že na daná místa byly jmenovány jen kvůli svému pohlaví. Zdálo by se, že hrdost a stud člověku něco podobného zapovídá, ale mnohým ženám to evidentně naprosto nevadí.

Autor známé antiutopie Krásný nový svět Aldous Huxley napsal: Co když se nějakému režimu podaří definovat jako normální to, co je perverzní, a to, co je normální, jako perverzní, a vyvine takové metody donucování, které budou natolik příjemné, že si nikdo nevšimne, jaká hrůza se za nimi skrývá, a nikdo nebude mít vůli vzepřít se tomu? Dnes se přesně to na Západě děje. Sexuální deviace a perverzity nejhoršího kalibru jsou kladeny jako norma, zatímco být normálním mužem či ženou se stává podezřelým. Ostatně bruselští soudruzi již slova „muž“, „žena“ a „rodina“ z evropského práva pro jistotu vyškrtli a podle jejich vzoru tak činí i některé státy, např. Francie, kde již socialisté přes odpor opozice a katolické církve zavedli genderově neutrální termíny rodič 1, rodič 2. Je neuvěřitelné, že početně nevelké, ale o to radikálnější feministické a sexuální menšiny dokáží celým státům a národům úspěšně vnucovat svoje zvrhlé představy o svobodě a společnosti. Ovšem nikdy by se jim to nemohlo podařit nebýt ohromné finanční a politické podpory nadnárodních institucí, především EU a OSN; světová organizace, tak jako EU, soustavně nutí státy, aby implementovaly genderové obludnosti do svých právních řádů. Je nejvyšší čas, aby se národní společnosti vzpamatovaly a odmítly vměšování těchto ve své podstatě kriminálních struktur do svých životů. Je nutno si uvědomit, že genderismus a sexualizace jsou v agendě EU i OSN neoddělitelně propojeny s politicko-korektním útokem proti svobodě slova, s rozbitím principu presumce neviny (antidiskriminační legislativa) a mnoha dalšími opatřeními namířenými proti svobodě a demokracii, jakož i s vehementní podporou imigrace. Každá politická strana si dnes musí vybrat, zda bude podporovat tyto struktury kvůli jejich některým domněle či - výjimečně - skutečně pozitivním aktivitám za onu nesmírně vysokou cenu, o níž pojednává tento příspěvek.

Navzdory ohromnému pokroku kulturní revoluce v posledních letech v mnoha zemích nejen Evropy a Severní Ameriky není ještě vše ztraceno. A to dokonce ani v Německu, kde mnozí dnes vzhlížejí s nadějí k Alternativě pro Německo jako možné spáse před rudozeleným parním válcem. První náznak svítání na lepší časy se již objevil; v Duryňsku se AfD a CDU postavily proti návrhu zemské vlády na genderově „senzibilní“ reformu (roz. znásilnění) úředního jazyka. Lidská přirozenost ostatně zatím odolává genderové převýchově; G. Kuby cituje průzkumy, podle nichž nadále většina mladých Němců touží po uzavření normálního sňatku a založení tradiční rodiny. Dobrá zpráva přišla dokonce i z Norska, kde vláda v r. 2012 zastavila finanční podporu genderovému výzkumu. Nezbývá než doufat, že také v České republice se podaří zmařit plány vlády na zavádění další feministické a „antidiskriminační“ legislativy.