Míra zisku a míra rizika spolu velmi těsně souvisí. Kdo pracuje s vyšším rizikem, může očekávat i větší úspěch, tedy zisk, kdo neriskuje, musí se spokojit většinou jen s málem. Pravěký lovec, který odvážně riskoval a šel lovit mamuta, si v případě úspěchu hodoval jistě lépe než jeho současník, který se bál a musel vzít za vděk pojídáním kořínků. Samozřejmě v případě lovce byla oproti onomu sběrači mnohem větší pravděpodobnost, že může při shánění obživy přijít k úhoně.

Pomník neporazitelnému úředníkovi umístěný v Příbrami
Foto autor
_______________________

Úplně stejně to je i v podnikání. Kdo zariskuje a vsadí na nový nevyzkoušený výrobek, zavádí inovativní službu, instaluje novou progresivní technologii, vstupuje do neznámých segmentů trhu apod., má perspektivu, že tím získá náskok před ostatními konkurenty a slízne více chutné smetany než ostatní. Ti, kteří váhají, sází jen na staré léty zažité postupy, nikdy nejdou do ničeho první a preferují jistotu zaběhnutých podmínek, sice neriskují, že mohou „vsadit“ špatně a třeba o hodně nebo i o vše přijít, ale nikdy nemohou vyhrát a k té toužebné smetaně se dostanou mezi posledními, pakliže na ně něco vůbec zbude.

Je třeba ještě pro úplnost připomenout, že vyšší risk samozřejmě neznamená automaticky vyšší zisk, ale s rizikem roste i pravděpodobnost, že se dosáhnout cíle nepodaří, že se něco pokazí, nebo že dokonce dojde k fatální prohře a konci.

Na této logice není nic objevného. Nicméně lidstvo od nepaměti toužilo rizika snižovat, a proto si vymýšlelo a zavádělo různá bezpečnostní opatření, která měla rizika snižovat. Přeskočím úvahy o brněních a hradech nebo povinných karanténách zámořských lodí připlouvajících do evropských přístavů, které snižovaly riziko úrazu a smrti či nákazy ve středověkých časech a přesunu se do dnešní doby. Nechceme vidět zraněné a mrtvé, proto zavádíme další a další bezpečnostní opatření, vydáváme neustále přesnější a detailnější předpisy „pro chůzi po rovině, do kopce, z kopce či po schodech“. Předepisujeme, jak mají byt lidé v práci oblečeni, co musí mít na nohách, na rukou, na očích, v uších, na hlavě. Utužujeme normy pro konstrukci všech možných zařízení, instalujeme kryty krytů, světelné závory, výstražná světla, automatické odpojovače, píšeme bambiliony textů bezpečnostních pokynů … Skoro každý máme možnost sami pozorovat, jak bují nová a další technická opatření v našich automobilech a v také v pravidlech pro jejich provoz. Ano – chrání nás, i když v řadě situací třeba proti naší vůli, někdy i proti okamžitým potřebám „lidsky“ zareagovat. Prostě snižují nechtěnou variabilitu a riziko našeho chování. Samozřejmě je to obecně záslužné. A stačí jedna reportáž v televizi nebo příspěvek na sociálních sítích, které ukážou či upozorní na nějakou tragédii, a už se volá opět po zpřísnění opatření, zavedení nových omezení, snížení rychlosti, instalaci dalších ochranných zařízení, aby se daná, byť třeba ojedinělá, ale mediálně hodně viditelná tragédie nemohla znovu stát. Stojí nás to samozřejmě další a vyšší náklady, ale určitě je rádi naši drazí zákonodárci a sociální inženýři vynaloží, samozřejmě z kapes našich nebo z veřejných zdrojů (což je v podstatě totéž).

Kromě toho, že nás každá další taková opatření stojí nemálo peněz a energie, tak omezují naši možnost riskovat. V životě i v práci, v podnikání. Z důvodu rizika, že bychom někomu mohli ublížit, a to nemyslím jen úrazy, ale i dnes stále častější úzkost jedinců z činností a situací, které generace před námi považovaly za běžnou součást života. Stovky a tisíce předpisů a směrnic chrlených z Bruselu či z Prahy, ale i z centrál nadnárodních korporací, ukrajují prostor pro volné chování a jednání, tedy i pro riskování. Nechci tvrdit, že všechny jsou nesmyslné, ale jejich přemíra už nesmyslná je. Omezila nám svobodu jednat a riskovat, a tím nám omezuje i svobodu docilovat zisku a svým způsobem nepřímo i pokroku.

Nejviditelnější to je ve srovnání s kulturami či oblastmi, které takto hypertrofované omezování rizik nemají. Naříkáme, že oproti USA a Číně Evropa, tedy spíše země EU, začíná viditelně zaostávat, ale stále více utužujeme byrokracii s cílem omezovat všechna možná rizika a podporovat masivně ty skupiny, vůči kterým by mohl být dopad rizika života takzvaně nespravedlivý.

Z matematického pohledu znamená omezování rizik i jisté srovnávání prvků systému do „jedné roviny“, nečesky „zglajchšaltovávání“. Tedy omezení těch, kteří vybočují z norem, standardů, předpisů. Jenže co když to vybočení, tedy zariskování může přinést i onen kýžený zisk? Kde je správná míra mezi tím mít základní pravidla pro ošetření těch nejdůležitějších rizik a mezi tím, kdy všechny srovnáme podle nějakého předpisu do jedné latě? Příroda si s tím uměla poradit a pan Darwin nám to hezky popsal. Ale ani příroda to neuměla vyřešit během jednoho volebního období nebo v rámci maximálně dvou kvartálů vývoje akciových indexů. Příroda to umí evolučně, postupně a bez aktivistických kampaní.

Jenže problém „zglajchšaltování“ má ještě jednu rovinu. Totiž vše v našem světě je založeno na rozdílu, např. fyzikálně či chemicky jde o rozdíl potenciálů. Voda teče shora dolů, elektrický náboj vzniká mezi prvky s různým elektrochemickým potenciálem, elektrický proud teče od plusu k mínusu, difuze na buněčné stěně oddělující různá prostředí umožňuje život od nejprimitivnějších organismů, obchod – tedy směna zboží je také v principu založena na různosti – jeden má něco, co potřebuje ten druhý a naopak. Nakonec i kultura či soutěžní sport jsou o rozdílech a různosti. Když všechny a všechno nějakými předpisy srovnáme do jedné úrovně, gradient, resp. spád se vyrovná a jakýkoliv pohyb – jak fyzikální, chemický, biologický, ale i společenský a byznysový, se zastaví. Všechno a všichni budou stejní. Nastane konec, smrt systému. Ale s určitou nadsázkou to bude vše zorganizováno správně podle předpisů, které byly motivovány omezením či eliminací veškerých rizik a inkluzí směřující ke stejnosti.

Jestli chceme žít a úspěšně se rozvíjet, bez rizik a rozdílů se to neobejde. Pokud budeme všechna rizika a rozdílnosti eliminovat, směřujeme k zániku. Technici vědí, že pro tento jev se používá veličiny entropie. Zjednodušeně by se dalo říci, že to označuje míru neuspořádanosti systému. V okamžiku, kdy systém „uspořádáme“ k dokonalosti (všechny prvky budou „konformní“ a stejné), tak už nebude schopen vykonat žádnou práci. Toto se však při studiu politologie a podobných „okecávacích“ věd zřejmě neučí.

Závěr, který mi z výše popsaných úvah vyplývá, není asi nijak překvapivý. Chceme-li přežít a přežít úspěšně, musíme připustit rizika i rozdílnosti. Musíme odblokovat řadu nesmyslných předpisů a nařízení, která sice rizika a rozdílnosti mohou omezit, ale bohužel ještě více omezují proaktivitu a normální lidský i podnikatelský život. Tím nevolám po bezbřehé anarchii, to by byl zase opačný extrém. Tedy podle jedné klasické české pohádky: přiměřeně, přiměřeně , přiměřeně… Za sebe však vnímám, že už teď máme pořádně přesoleno!