Darem jednoho z mých čtenářů se mi dostal do rukou spisek Václava Klause "Evropská integrace bez iluzí". Nehodlám těmito řádky podat podrobnou recenzi zmíněného díla; jen si dovolím pozastavit se nad souslovím "národní stát", jenž se na každé stránce nejméně jednou nabízí pozornosti čtenářově. Zajímalo by mě: co jest národní stát? Čím se vyznačuje? A jak jsem na tom v punktu národního státu já sám?

Nu, takto: má státní příslušnost je německá, Čech jsem zrozením a jazykem, i když nějaký německý pradědeček by se také našel. To není v exilové obci nic neobvyklého a dá se v tom ještě vyznat. Co jsem ale vyženil se svou manželkou, není k vypovězení. Generace tatínků a maminek, strejčků a tetiček se ještě poctivě narodila v kraji mezi Děčínem a Šluknovem, než je osud vyhnance (nebo odsunutce, kdyby někomu ten termín zněl liběji) přemístil všelikams do Němec, do Rakous, ba až do Jižní Afriky. Generace bratranců a setřeniček už to má složitější: jedna sestřenička Rakušanka provdaná do Anglie, druhá Vídeňačka, pan manžel Holanďan s kořeny ruskými (nebo obráceně, sám nevím), bratranec oženivší se s Francouzkou a zplodivší s ní houf silně mezinárodního potomstva, krom toho další, obtížně přehledný houf bratranců a sestřenic jihoafrických, který se však po částech přemisťuje zpátky do Evropy ve snaze uniknout apartheidu tentokráte černému, mandelovskému. Ono holt na tom světě není nic ani úplně černé, ani bílé. A generace třetí, synků a dcereček, to vám je teprve tohuvabohu, jak se říká po židovsku: tady se jedna z anglických dcerek po neúspěšném experimentu s německým ženichem přeprovdala do Španěl, tam si zase vídeňský synek narazil rumunskou nevěstu, a to toho ještě hromadu nevím…

A teď mi, pěkně prosím, povězte, jaký mohou mít všichni ti lidé pocit identity? Jaký vztah k fenoménu národního státu, jenž je tak drahý panu prezidentu? Nu, odpovím si sám: jsou-li to lidé slušní, s normálními duševními pochody a nezdeformovanou morálkou, bude jejich vztah k zemi, v níž se právě nacházejí, označitelný slovem "loajalita," jak se zpravidla označuje určitý stupeň identifikace – stoprocentní nedosáhne přesídlenec nikdy - zachovávání zákonů a zvyklostí, snaha nevyčnívat negativně z masy domácího obyvatelstva, aby hned každý neříkal - nojo, Němec. Nojo, Angličan. Nojo, Čech. Vztah k výchozí identitě, je-li dosud pociťována, se pak nejlépe projeví tím, že jí přesídlenec nedělá ostudu. Že se jí zastane, je-li neprávem haněna, přičemž kritika ještě není totéž co pohana. To stačí a není toho málo, kéž by se každý takto choval k zemi, jejíž půdu šlape, ať se v ní zrodil nebo ho do ní zavály okolnosti.

Ani historicky není pocit a rozsah identity nic stálého; měnil se během času, až dosáhl dnešního stavu, také jistě ne konečného. Za pradědečků se běžný obyvatel zemí českých identifikoval především se svou obcí. Kdo ji opustil v hledání lepšího bydla, býval pokládán za podivína: počkej, počkej, však ty ještě rád přilezeš zpátky, říkalo se. Sám rakousko-uherský erár zřídil instituci domovské obce, jejíž povinností bylo postarat se o navrátivšího se ztroskotance, byť i nijak luxusně. Později se okruh bezprostřední identifikace rozšířil na celou zemi. Vystěhovalectví za její hranici se arci vyskytovalo, přibývalo jej, stále ještě však platilo za výjimku, ještě stále každý nevěděl, co si o něm má myslet. "Zůstaň v zemi a živ se řádně!" nabádali venkovští kněží slovy Písma své farníky. Komunistický režim pak přinesl další proměnu: hranice národního státu se stala čárou smrti, překročitelnou jen někomu a za přesně stanovených podmínek; kdo to zkoušel jinak, zahrával si se životem. I to je asi třeba občas připomenout.

Dnes už hranice tolik neznamená. Vyprchalo její zposvátěné fluidum, mladí lidé se stěhují ze země do země, v rámci Evropy i mimo ni, a nic zvláštního si u toho nemyslí. Jeden do Ameriky, druhý do Austrálie, třetí kdovíkam, za nevěstou, za zaměstnáním, za příznivějším klimatem, i jen tak, že ho pálí podrážky toulavých bot. Jak bude ten proces pokračovat… kdoví. Kdoví kam všude po povrchu zemském se rozběhne naše vlastní potomstvo, jakými jazyky brebentit, s kterým krajem světa srdcem i myslí souznět. Nebo také nesouznět; doporučil bych každému, jímž lomcuje stěhovavý pud a nechce se dočkat zklamání, aby hledal náhradní domov v okruhu své vlastní civilizace a do jiných se nehrnul. Ale to jen tak mimochodem. Smím-li vyslovit prognózu, bude propojování jednotlivých zemí západního světa, ať plánované nebo spontánní, ať do organizovaných celků nebo mimo ně, spíš ještě sílit. Návrat k uzavřenosti do státních hranic naopak příliš pravděpodobný není, leda bychom je obehnali zase nějakými dráty a zakázanými pásmy. Je otázka, jaké místo zůstane v tom reji nejen pojmu "národní stát," nýbrž i samotnému vlastenectví, onomu "pozitivnímu nacionalismu," jak je pojmenoval ve své knížce Václav Klaus, nevyjádřiv se přesněji, co má být nacionalismem negativním.

Praví ovšem pan prezident, že dvojslovím "národní stát" nemá být rozuměn stát jednoho národa. Což mě utěšuje, protože jinak by se tím titulem smělo v Evropě ozdobit leda Lichtenštejnsko a San Marino, všechny ostatní státy obsahují větší či menší oblasti odlišného jazyka a tudíž v dnešním pojetí národa; a to i v případě, že v to nezahrneme menšiny rozptýlené, jakými jsou v Německu Turci, ve Francii Arabové a v zemích Koruny české Romové. Ani to nemusí být pojmu národního státu na závadu: Švýcarsko například hostí národy čtyř jazyků, jsou však se svým začleněním srozumněny, nic jiného nechtějí, jinam nepošilhávají, i lze s dobrým svědomím Švýcarsku přiřknout ten titul, i když by možná bylo výstižnější mluvit o státu smluvním. Divnější je, ozve-li se vzývání národního státu například z Anglie, jak činí Klausovým spisem citovaný britský publicista Garton Ash; přivtělilať si Anglie – ne zvlášť jemnocitně, dá se říci – v běhu svých dějin tři různorodá etnika, na jejich názor se neptajíc. Není však známo, že by se Skotové hotovili za zvuku dud vtrhnout zbrojně do Anglie, aniž by Welšané vyhrožovali těm saským (míněno je anglickým) vandrákům, že budou žrát zem, jakýmžto tónem se nese welšská píseň Rhyfelgyrch gwyr Harlech. Též donedávna krvavý problém severoirský se jakž takž utišil, i lze snad Velké Británii s přivřením oka udělit štempl národního státu. Jaký vztah ale, jsme-li upřímní, mají ke státu, ať národnímu nebo nenárodnímu, zaujmout lidé, do něj proti své vůli začlenění? Rozhodnutím nějaké velmocenské konference, oním proslulým "o nás bez nás," jež na jiném místě svého spisu odmítá Václav Klaus? Jak od nich vyžadovat cit vlastenecký? Jak věčnou pokoru a poddání se? Jen proto, že předešlý národní stát prohrál válku, jak se v běhu dvacátého století stalo podvakrát, pokaždé s velikým hranic šoupáním a milionům lidí nechtěné identity vnucováním? Třeba to někomu připadá nepodstatné, ale byl tak do evropské půdy zaset pocit křivdy, jenž nezaniká tak snadno, jak si momentální vítězové představují. Aby zmizely latentní zdroje budoucích konfliktů, aby začalo být podružné, na které straně hranice a v kterém národním státu takto postižení lidé zrovna žijí, existuje, ač vím, jakého kacířství se dopouštím, jediný recept: překrytí celého toho reje identit, vlastenectví horoucích či povadlých, i zase křivd a nadějí na zvrat, identitou vyšší; a jelikož zatím nebylo nic lepšího vynalezeno, je jí v přítomné době společenství národů, zvané Evropská Unie.

Tím se ovšem ocitám u tématu, jež dovede u váženého pana prezidenta vyvolat extázi odmítavého hněvu. Nu, sám bych dotyčný spolek neprohlásil za vší dokonalosti futrál, uměl bych sestavit dlouhý seznam jeho naivit a nedomyšleností, i zase všelijakých zbytečností, klopotností a zašmodrchaností. Vytýkám mu především, že byl založen na geografickém principu, aniž bylo vzato v úvahu, že prostor mezi Severním mysem a Krétou náleží sice zeměpisně k Evropě, naplněn však je cháskou vlastností a životních obyčejů velmi odlišných, čímž také se projekt Evropské unie dostal do dnešní šlymastyky. Dovedl bych si představit spolek jinak poskládaný, s větší nadějí na trvalý úspěch: spolek založený na principu kulturně-civilizačním. Ani by se nutně nemusel omezovat na Evropu; zahrnout by mohl i zámořské končiny západního životního stylu, ne však stylu balkánsko- či rusko-pravoslavného, o islámském ani nemluvě. A záleží-li komu na národním státu, i jemu by se v takovémto souručenství dýchalo uvolněněji, bez křečovitostí, jež s sebou nese princip "každý pes jiná ves." Jinou okolností neurovnaného stavu evropského spolku byl příliš náhlý vznik, příliš kvapný vývoj, než aby se stačil zapsat do lidských myslí jako obecně přijímaná konstanta. Mnohonárodní celky nejsou v dějinách nic nového, jak ukazuje příklad habsburského mocnářství; vesměs však se vyvíjely pozvolněji, poskytnuvše svým národům dost času zvyknout si, svou identitu s nadnárodní pod jednou peřinou srovnat. Klausova knížka poukazuje na nespornou skutečnost, že se dosavadní nadnárodní celky ještě nikdy neudržely… nu ovšem. Všechno na tom světě vzniká a pomíjí, i plemena lidská, ba dokonce i sám národní stát. Prorocké brejle nemám, ale dočká-li se Česká republika týchž staletí jako habsburský konglomerát národů… nějak se o tom nedovedu přesvědčit.

Nešalme sami sebe: není národní stát jev špendlíčkem věčnosti na nástěnku dějin připevněný, nýbrž výtvor devatenáctého století, přesněji onoho zhruba jednoho sta let mezi polovinou století devatenáctého a dvacátého. Do té doby prodělával poměr evropského člověka k jeho státu proměnlivý vývoj. Už někdy od dob knížete Václava se vztahoval k osobě panovníkově, dnes už obtížně chápanému pojítku mezi věcmi pozemskými a nadsmyslnými. Osvícenství přehodilo výhybku střízlivějším směrem, k ztotožnění s domovskou zemí. Jakým jazykem kdo obcoval v království českém a k jaké národnosti se hlásil, bylo podružné; liberecké či chomutovské děti se učívaly v hodinách vlastivědy o Přemyslu Oráči a kněžně Libuši, a byly to jejich vlastní báje, jejich Prahy sláva se hvězd dotýkala. Další zvrat nastal, když ze sudetských učebnic zmizel Přemysl Oráč s kněžnou Libuší, nahražen rekem Siegfriedem kdesi od břehů Rýna. Tím započal věk vlastenectví filologického, tím teprve se české dějiny opravdu staly potýkáním Čechův s Němci, jak ten stav klasifikoval Palacký. A nebylo zkoubnějšího období v celé historii, české i okolní, tak pravím. Cokoli se narazilo ma kopyto jazykově pojatého vlastenectví, končilo mizerně, až k vyhnání jednoho kmene zemského druhým, až k únoru zvanému Vítězným, a víceméně až do dnů současných, neboť kontinuita je kontinuita a jednou vypuštěného džina zpátky do lahvičky nacpati jest obtížno. Má-li takto vypadat páně Klausův národní stát, musím se přiznat, že o něj nestojím a nepřál bych jej ani jiným. Naštěstí se jedná o výběhový model v závěru svého vývoje. Co může následovat po něm… moc toho k výběru není: buď nějaká forma nadnárodního celku, a nemusí to být zrovna Evropská unie, nebo úpadek a zmatek bez konce a bez naděje.

Jest mi totiž podivno, že ve svém horlení pro národní stát opomíjí pan prezident stav současného světa, jenž věru nezapáchá ničím povzbuzujícím. Evropa, již by rád vrátil k ideálu ve všem všudy suverénních a od nikoho nic nepotřebujících států a státečků, se nachází v obklopení… no, jen se rozhlédněme. Čínský imperialismus, zatím jen hospodářský, bych za velké ohrožení identity nepokládal, aspoň prozatím; zato svět islámu… oho. Po nezdařilém experimentu s kopírováním národního státu se znovu rozpomíná na slova koránu, slibující rozprostření pravdy Prorokovy po všech zemích a národech; jisté dubisko už zase v kdekom vidí blízké zahraničí, jež třeba možno-li ovlivnit, možno-li mocensky ovládnout. Je zvláštní, že obhájce nic než národního státu Václav Klaus tu snahu buď nevidí, nebo ji nepokládá za relevantní, nebo… čert ví. Slyšel jsem pomlouvačné huby říkat cosi o snahách určitých politických skupin dostrkat českou zemi do izolace, aby ji dubisko snadněji obchvátilo svými kořeny… no, já nevím.

V každém případě však stojí za rozhlédnutí, jakého souhlasu či nesouhlasu se dostává v unijních zemích vyhýbavě euroskeptickému až eurofobnímu postoji nikoli nevýznamné části českých politických elit. Své výhrady k přebírání dalších a dalších pravomocí unijními orgány vyslovuje ledakdo; vysloveně odmítavý až záštiplný tón, jakým se nese páně prezidentova knížka, je však ojedinělý. Chápu, že může být povznášející pocit, stát jako ten husita sám proti všem. Jinak ale platí, že stojí-li kdo sám proti všem, měl by se ptát, jsou-li blázni všichni ostatní, nebo je blázen on sám.

Hannover, 15. ledna 2012