Někde jsem četl, že biblické Desatero z doby před naším letopočtem má necelých 300 slov, zatímco nařízení Evropské unie o dovozu karamelových bonbonů má slov více než dvacet pět tisíc.

Srovnejte počet slov, které potřebovali Izraelci k tomu, aby popsali základní pravidla zdravého života soukromého i sociálního, a počet slov, který potřebuje evropská centrála k tomu, aby popsala korektní složení a vzhled karamelových bonbonů, banánů, okurek a tisíců dalších pitomostí!

Co to znamená? Že společenství evropských států nevedou osvícení a odvážní státníci se světovým rozhledem, ale podprůměrné úřednické krysy poschovávané v bruselských kancelářích.

A kam to vede? K po(s)tupnému rozpadu evropských států.

A to je také důvodem, proč klasickou politiku, tedy soutěž idejí založenou na svobodě slova, postupně nahrazuje politická korektnost, tedy strach nazývat věci pravými jmény.

Což je skutečně to nejhorší, co se nám mohlo stát, protože evropská civilizace stojí a padá se svobodou slova.

Demokracii a prosperitu nám přinesla řecká filozofie, římské právo, židovská pravidla pro život a protestantský „duch kapitalismu“ (Max Weber). Jen díky svobodě slova se v Evropě mohla rozvíjet věda, umění, podnikání, demokracie a charita. Celý náš současný blahobyt je nemyslitelný bez svobodné a nepřetržité snahy o přesné pojmenování duchovních, společenských a přírodních jevů, souvislostí a zákonitostí. A taky bez respektu k těm objeveným jevům, souvislostem a zákonitostem.

Řecké LOGOS neznamená pouze SLOVO v obvyklém slova smyslu, ale také ŘÁD. Takže s jistou nadsázkou můžeme říct, že kdo přestane používat slova k tomu, aby co nejpřesněji popisoval skutečnost, přispívá k tomu, že se postupně rozpadá společenský řád.

A to je přesně to, co se děje teď.

U nás doma vypadá politická korektnost takhle: když jde o našeho současného prezidenta, necítíme v komentářích vůbec žádné zábrany (ostatně on taky ne). Ale když jde o všechno ostatní, bojíme se mluvit na rovinu. Anebo to říkáme tak, aby nás nikdo neslyšel nebo abychom náhodou někoho nepohoršili a nedotkli se jeho víry nebo nevíry, náboženství nebo ženství.

Z nějakého důvodu (ví někdo proč?) si dobrovolně nasazujeme brýle s pěti dioptriemi, i když máme zdravé oči. Výsledkem je, že se nám malichernosti zdají významné a ptákovinám přičítáme nesmyslně velkou důležitost.

Visíme na rtech politiků a hlídáme, aby proboha neřekli něco nekorektního, a přes nehlídané hranice se k nám zatím valí statisíce cizinců. Jasně, mnozí z nich chtějí jen jíst. No tak jim dejme, vždyť máme nadbytek. Ale jsou mezi nimi i takoví, kteří nás chtějí sežrat. A chovají se jako dobytek. Jenže my nemáme čas je prověřovat a rozlišovat, kdo je obětí humanitární katastrofy, kdo ekonomickým migrantem a kdo ozbrojeným nepřítelem, protože se zabýváme sami sebou.

Jak z toho ven?

Musíme odkopnout falešnou ideologii politické korektnosti a znovu se naučit nazývat věci pravými jmény. Nejde o nějaké silácké gesto. Tohle má hluboký smysl. Starozákonní hebrejština má jeden a tentýž výraz pro dva důležité děje, které vyjadřujeme slovesy POJMENOVAT a ZVEDNOUT. Mám za to, že až v Evropě zase začneme mluvit na rovinu, nebudou nám současné překážky připadat tak vysoké. A ohromně nám to zvedne naše ztracené sebevědomí.