V českých mediích vypukla kazatelská vášeň, většina komentátorů propadá moralistickému běsnění a kritizuje populistickou vládu za odmítání uprchlických kvót, za nedostatek solidarity s Unií, za šíření xenofobie a pocitu ohrožení, za českou přízemnost, za nepochopení dnešního globálního světa a pozitivního přínosu migrantů a bezmála i za utrpení nešťastníků v blátě a zimě před slovinským plotem.

Do jisté míry mají tito kazatelé pravdu, jenomže oni to míní jako morální výtku, ve skutečnosti je přízemní postoj správný – antiidealistický populus má pravdu. Evropu obchází strašidlo idealismu. Kdyby vládl pragmatismus a vnější hranice Unie, neutopily by se 3 000 utečenců v moři a nedošlo by k dnešní lidské záplavě a začínajícímu rozvratu v Německu.

Nepředpokládám, že by moralizátoři nevěděli, co ví každý, že ty miliony, které se valí do Německa (letošní odhad 1,5 milionů), zakomplexovaná německá Willkommenskultur politicky neustojí, už jen proto, že pochází z falešného pocitu kolektivní viny a potřeby exkulpace, ale tak jako tak nemůže soudržnost společnosti vůči tsunami uprchlíků z antagonistické kultury v klidu a míru přežít. Vždyť takový nápor zničí sociální smír i životní úroveň domácích včetně těch nejchudších a ještě vzniknou nezvladatelná ghetta jako v Malmö, Marseilles a jinde. Politici mají svatou povinnost řídit se ctností uměřenosti, vyjádřenou i českým úslovím bližší košile než kabát. Charitativní pomoc nesmí rozvracet vlastní rodinu, a proto je až na druhém místě. Takovou politiku, jakou demonstrují, by nepřežila žádná společnost a to samozřejmě většina Čechů na rozdíl od nelidských humanistů jasně vidí a její obavy z milionů muslimů jsou oprávněnou, byť bezmocnou reakcí zdravého rozumu.

A příliv neustane, dokud nezavede Unie, čili Německo, vnější hranici a nezruší zásadu neomezené azylové politiky, jež dnes zahrnuje i válečné utečence. Proč se tak okamžitě nestalo, proč německá kancléřka vyjednává o zadržení migrantů s autokratickým vládcem Turecka, ačkoli to není v jeho moci ani zájmu, a nabízí mu členství Unie, které právem veta nikdy nedostane? Inu proto, že nemůže popřít nejvyšší evropskou hodnotu, jíž se Unie pyšní už půl století – důstojnost Člověka, kult všeobecného lidství a univerzálních práv. Kult otevřené společnosti bez hranic.

Ponechávám stranou, v čem je tato absolutizace nemilosrdná a krutá, když povyšuje jedince na míru všech věcí, jak hlásal renesanční humanismus. Každý náboženský kult má ovšem své modly i kazatele a s vírou diskutovat nelze.