Do Evropy se hrne maskulinita a s ní i otázka: jak se staví fanoušci feminismu k islámu?

Není lepší námět pro veřejnou diskusi než vystavená lidská zadnice. Nejraději ženská, a ještě lépe přioděná v rajcovním prádélku. Pak se s odsudky stereotypů i mužského šovinismu roztrhne pytel. Na své si přijdou feministé/ky, genderisté/ky i fanoušci diskriminačního diskurzu.

Verdikt je předem jasný, proto skončila výstava fotografií na půdě Akademie věd. Je to populární téma. Dílem pro ty zadnice a dílem proto, že nabízí oddech od stálé debaty běženecké, azylové a migrační. Jenže i téma běženců a přírůstku muslimů v Evropě má velký feministický a genderový potenciál. A kdyby jen potenciál.

Šovinistické stereotypy se šíří a přispívá k tomu muslimský pohled na svět, společnost, ženy a jejich roli. Mediálně nejvýraznější případ přinesl minulý týden. Nizozemský fotbalista Nacer Barazite na závěr televizního rozhovoru po zápase odmítl podat ruku reportérce Hélene Hendricksové. Dejme tomu, to se může stát. Pozoruhodnější ale byla reakce jeho týmu (Utrecht), který se fotbalisty zastal.

Sledujeme pozvolný, leč zásadní posun. Dosavadní pokrokový diskurz razil – zjednodušeně řečeno – tezi, že bílý maskulinní svět ohrožuje ženy i menšiny rasové, etnické, náboženské či jiné. Nyní ale vychází čím dál víc najevo, že jedna maskulinní menšina může ohrozit slabší, ať už jsou jí ženy, homosexuálové, či třeba Romové. Sílící přísun muslimů do Evropy to téma přímo vnucuje a dává ho do protikladu k „vítací kultuře“. Přitom proponenti „vítací kultury“ považují obavy z muslimské maskulinity v Evropě za šovinistický stereotyp.

Suma sumárum: feministka, která se obává o ženy ve stále muslimštějším prostředí, si v očích pokrokářů může vykoledovat cejch šovinistky. A na západ od nás se to už děje. To jsou paradoxy, řekl by sládek v Havlově Audienci.

Feministky mimo stereotyp

„Případ Barazite“ je jen špičkou ledovce. Samozřejmě platí argument, že takto muslimové prosazují svá pravidla až v situaci, kdy ve společnosti tvoří jisté procento, a že u nás je k tomu zatím víc než daleko. Ale diskuse jako taková se přenáší přes hranice. Tak jako se k nám ze Západu přeneslo i samo téma genderu a feminismu.

V českém prostředí vyberme dvě známé ženy – režisérku Olgu Sommerovou a spisovatelku Petru Hůlovou. „Bezprávné postavení muslimských žen je něco zrůdného,“ říká Sommerová v rozhovoru pro Magazín MF DNES. „A pokud se Evropa začne zalidňovat muži, kteří mají k ženám vztah jako u nás ve středověku, zbabělými chlapíky, kteří chtějí uplatňovat právo šaría, tak Bůh s námi.“ Hůlová obhajuje strach, který pokrokáři považují za nepřijatelný, zvláště když k nám dorazila jen tisícovka běženců: „Ty obavy přece nejsou z té tisícovky, ale z procesu, nad nímž nemáme kontrolu,“ řekla Hůlová pro Pátek LN.

Ty postoje se vymykají navyklému stereotypu feministek coby ochránkyň veškerých menšin. A narážejí na multikulti postoje, jež hájí třeba německý intelektuál Jakob Augstein. Ten si bere takové dámy do parády. Vadí mu, že Julia Klöcknerová mluví o „mužích se středověkým obrazem ženy“. Nebo že Alice Schwarzerová chce „i těmto machistickým mužům vnutit úctu k demokracii a právnímu státu, k ženám a dětem“. Augstein – fanoušek moderní levice, jakou u nás zastupuje Jiří Dienstbier – označuje tyto názory za pravicově populistické, vytvářející obraz agresivních machistů.

Vzniká tak zajímavá otázka: Je ten, kdo upozorňuje na společenská rizika sílícího počtu muslimů v Evropě, pravicovým populistou? Je výstraha před ohrožením žen, homosexuálů a jiných menšin v tomto prostředí šovinismem? Přitom sám Augstein přiznává, že podle německé statistiky tvoří dvě třetiny azylantů muži a 70 procent z nich je mladších třiceti let.

Pozor na riziko, ale jaké?

V souvislosti s nekontrolovaným proudem běženců, převážně muslimů, se v Evropě i u nás straší sílící šancí pro teroristy a džihádisty. „Svoboda, nebo teror?“ vyhrocuje tu otázku novinový titulek. Ale ve skutečnosti to tak vyhrocená volba není. Společensky má daleko větší dosah cosi jiného než ohrožení terorem. Je to pozvolný posun pravidel, zvyků i tolerance k něčemu, co donedávna ještě tolerováno nebylo a „bílým maskulinním šovinistům“ se netoleruje dodnes. Co se toleruje jen proto, že tak velí model multikulti.

Vyvinula se téměř rituální mantra. Hovoří-li někdo o běžencích, řekne „nechci bagatelizovat rizika“, ale pak už žádná konkrétní nejmenuje. Z médií známe symboly různých průšvihů, jako je Matiční ulice (= diskriminace Romů) či Ferguson (=diskriminace Afroameričanů v USA), ale takovým symbolem se překvapivě nestal Rotherham. Přitom právě v tomto anglickém městě muslimský gang systematicky zneužíval 1400 dětí, leč úřady nezakročily, neboť se bály obvinění z xenofobie. „To už všem hráblo?“ reagovala na to německá spisovatelka Sibylle Bergová.

Právě toto vědomé uhýbání je motorem debaty. Přispívá k tomu, že dámy jako Sommerová, Hůlová či Bergová se na tom nechtějí podílet. Toto je zajímavý posun, nikoliv „případ zadnice“.

LN, 12.11.2015