Je smutné, když inteligentní a vzdělaný glosátor jako Jiří Pehe propadne světské víře v nevyhnutelný vývoj: Evropské národovectví jako reakcionářství (novinky.cz). Je snad mnohými tak nenáviděná Evropská unie skutečně zárukou míru a solidarity, jestliže nelze budovat evropský lid? Není to spíš opačně? Místo rozboru příčin a důsledků „nacionalistického zemětřesení“ se politolog brání agitkou v sovětském stylu á la dějiny s reakcí zatočí! Ze zapomnění dokonce vytáhl marxengelsovskou periodizaci dějin od prvobytně pospolné k feudální až ke kapitalistické společnosti (komunisty vynechal), aby v logice neúprosných dějin dokázal, že je marné šermovat proti novému pokrokovému politickému řádu „postindustriálního globálního věku“, tak jako zbytečně zápasili monarchisté proti republikánství 19. století. Poněkud kulhavé srovnánání, vždyť restaurace Bourbonů a Napoleonů zanechala v dějinách francouzské republiky hlubokou monarchickou stopu. A tahle republika ustanovila vládu nadřazené byrokracie Evropské unie.

Deterministický výklad dějin je klam zpětného pohledu. Minulost nebyla pro současníky nevyhnutelná, stačilo málo a všechno by bylo jinak. Mluvil by svět španělsky, kdyby „armada“ porazila Anglii? Co by bylo, kdyby Řím nepřijal křesťanství? Yuval Harari popisuje ve své slavné knize Sapiens úžasný technologický a vědecký vývoj lidstva, ale příčiny vzniku a zániku civilizací neznáme. Marxismus je blud ekonomismu, představy, že jsou dějiny materiálního původu (výrobní vztahy vytvářejí vědomí). My přitom nevíme, zda nebyli lidé ve středověku štastnější, objektivní měřítko není a naše materiální výhody předkové neznali.

Ad hominem na adresu Marine le Pen tvrdí Pehe, že boj s ekonomickou globalizací nemůže vyhrát, národní stát je příliš slabý. Pokud ale vím, tak světový obchod roste právě proto, že cla pomalu mizí, kdežto členství v Unii znamená opak – nevídané byrokratické, regulační a prohibicionistické náklady, o daních a dotacích nemluvě. Stagnující Francii dnes Unie stojí 7 miliard eur a nemůže devalvovat.

Nacionalisté (i ti absurdní) nevznikli z nostalgie, jsou odpovědí na poptávku po sounáležitosti. „Revoluce práv“ 60. let byla emancipací menšin a žen i odmítnutím společenských povinností a tradice; průvodním znakem společnosti je proto dnes rozpad rodiny, kriminalita, depresivní stavy, o obavě z nekontrolované imigrace nemluvě. Nadnárodní nomenklatura prosazuje individualismus a univerzalismus, ale většina lidí pociťuje bezdomoví. Touží po ctnosti patriotismu, solidaritě, stabilitě a kontinuitě.

Jsme na začátku revoluce – ideál „stále těsnější unie“ (1957) skončil a pokud unionisté nezařadí zpátečku, dopadneme možná jako Jugoslávie. Předvídat ovšem nelze.