21.9.2019 | Svátek má Matouš


EVROPA: Homogenní společnost – výhoda, nebo nebezpečí?

2.3.2016

Nový plzeňský biskup Tomáš Holub se v rozhovoru pro Lidové noviny vyjádřil, že strach z islámu je způsoben homogenitou naší společnosti. Těžko říci, co tím myslel, jestliže podle oficiálních statistik je u nás zhruba 450 tisíc trvale žijících cizinců. Započítáme-li další statisíce cizinců pobývajících zde nelegálně či pololegálně, pak jejich celkový podíl na obyvatelstvu ČR bude někde mezi 7-10 %. Biskup ovšem zmínil i údajnou sociální homogenitu, kterou prosazoval komunismus. Ale ani v tomto případě není jeho výrok o nic jasnější. Po 25 letech života v tržním systému je veškerá sociální rovnost v praxi dávno ta tam a její rezidua v české mentalitě se valně neliší od tíhnutí k rovnostářství, které vykazují dlouhodobě např. Francouzi. Není to poprvé, co jsem zaznamenal, že představitelé katolické církve přeceňují vliv komunismu na některé stránky naší přítomnosti, resp. podceňují důsledky liberálních politických změn po roce 1989.

Domnělá homogenita české společnosti je trnem v oku liberálů, zelených, anarchistů a všech ostatních pokrokářů, jimž zjevně Rusové, Ukrajinci, ba ani Vietnamci nestačí pro dosažení kýžené národnostní a konfesijní pestrosti. Jejich argumentace je známá: národnostně jednolitá společnost má sklon k nacionální nenávisti, zatímco mnohonárodnostní (event. multireligiózní) společenství je vůči tomuto nebezpečí rezistentní, či alespoň méně náchylné. Obě tyto teze lze snadno vyvrátit. Obecně sdílená nenávist mezi národy (tedy ne nedůvěra či pouhé obavy) vzniká za určitých politických podmínek, jaké existovaly např. mezi Francouzi a Němci mezi lety 1870-1945, tj. od porážky Francie u Sedanu a německé anexe Alsaska-Lotrinska do skončení druhé světové války. Pokud tyto podmínky zaniknou, např. v poválečné Evropě, agresivní nacionalismus, zbavený své živné půdy, nemá z čeho vyrůstat. Francie i Německo byly tehdy národně jednolitými státy. Mnohonárodnostní uspořádání reprezentovala koncem 19. století rakousko-uherská monarchie. Navzdory usilovným smiřovacím snahám nadnárodně cítících vládnoucích elit zabředla národnostní otázka v její rakouské (předlitavské) liberální polovině na počátku 20. století do neřešitelného propletence nacionálních resentimentů. Nic na tom nezměnilo ani zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907. Národnostní otázku nevyřešila ani nepochybně demokratická Československá republika, protože politický konflikt mezi vládnoucími Čechy a menšinovými Němci byl příliš hluboce a bolestně vklíněn do historického vědomí obou národů. Pokus filozofa Emanuela Rádla z konce dvacátých let o zformulování koncepce politického národa československého byl za daných okolností pouhou utopií.

Radikální vyřešení německé otázky v Československu po roce 1945 se jeví jako optimální z hlediska budoucích vztahů mezi Československem, resp. Českou republikou a Německem. Představa, že by dnes, v době katastrofální německé imigrační politiky, žilo u nás několik milionů Němců, působí mrazení v zádech. Národnostní homogenizaci českého státu a národa (dočasnou, jak bylo uvedeno výše) dovršil v roce 1992 rozchod se Slováky, kteří se rozhodli dovést své opožděné národní obrození k cíli dosažením státní samostatnosti. Tehdejší český premiér Petr Pithart se netajil obavou, že po „ztrátě“ Němců a Židů nové hranice na řece Moravě dále posílí údajnou uzavřenost a nedůvěru Čechů vůči okolním národům. Tyto obavy se ukázaly být zcela liché, přičemž vztahy se Slováky mohou v současnosti sloužit jako vzor téměř ideálního soužití dvou sousedních národních společenství.

Strach z důsledků české „zápecnické sebezahleděnosti“ provázely zpravidla iluze o plodné kulturní výměně a vzájemném obohacování mezi Čechy, Němci a Židy za monarchie a první republiky. Ve skutečnosti žily tyto národní společnosti včetně jejich intelektuálních vrstev spíše vedle sebe než spolu. Jedním z důležitých měřítek vzájemné kulturní výměny jsou překlady do druhého jazyka. V tomto ohledu projevovali čeští Němci před první světovou válkou o českou literaturu mizivý zájem; do němčiny bylo převedeno pouze několik básní Otokara Březiny a Fráni Šrámka. Po roce 1918 kulturní styk zesílil, přibylo překladů, avšak bilingvní literáti a propagátoři české kultury v německém prostředí, jako Max Brod a Pavel Eisner, byli výjimkami. Celkově zůstávaly obě společnosti povětšině netečné k umělecké tvorbě a divadelnímu či hudebnímu životu toho druhého. Rovněž Židé žili převážně mezi sebou a pro sebe (pražský kruh židovských literátů). Na české straně rovněž scházel hlubší zájem o židovskou kulturu a historii. Když koncem dvacátých let vyšla poprvé Ročenka pro dějiny Židů v Československé republice, autoři si postěžovali na nezájem českých historiků o dějiny Židů.

Ani dnešní politické poměry v Evropě či jinde ve světě naprosto nepotvrzují správnost mnohonárodnostního, resp. nadnárodního humánního a mírového konceptu liberální levice. Jestliže katastrofální rozpad Jugoslávie v devadesátých letech a národnostní turbulence v rozpadajícím se Sovětském svazu šly nepochybně aspoň zčásti na vrub totalitní minulosti obou těchto států, nejtěžší politické krize západního světa posledních let vyvěrají převážně z jazykových, kulturních a mentálních rozdílů mezi odlišnými národy a náboženstvími. Národnostní menšiny se hlásí skoro všude o slovo. Belgická politika je již léta paralyzována sporem mezi frankofonními Valony a bohatšími a početnějšími Vlámy. Ve Španělsku se ke staré bolesti jménem Baskové v poslední době přidal daleko vážnější problém. V Katalánsku, nejbohatší provincii ve státě, jejíž vyšší hospodářský produkt centrální vláda částečně přerozděluje ve prospěch chudších španělských regionů, zvítězili v loňských volbách separatisté s programem úplné samostatnosti Katalánska. Velká Británie nedávno přestála skotské referendum o nezávislosti, ale fenomén skotského nacionalismu tím zdaleka nezmizel. Francouzskou Korsiku již léta ovládají nacionalisté, netající se despektem k vládě v Paříži. Ve frankofonním Quebeku je téma separace od britských provincií Kanady již mnoho let stálým tématem, destabilizujícím politickou scénu v této zemi.

K potížím se starými menšinami se v posledních 20-30 letech stále důrazněji přidružují problémy s přistěhovalci ze třetího světa, ve Spojených státech především s Latinoameričany a v Evropě s muslimy. Patrick J. Buchanan již počátkem devadesátých let 20. století v průběhu své prezidentské kampaně burcoval proti hispanizaci Kalifornie pod vlivem masového přílivu Mexičanů, ohrožujícího anglosaský charakter tohoto nejlidnatějšího státu USA. Od té doby se relativní podíl bělochů na obyvatelstvu Kalifornie dále výrazně snížil. Pokud jde o Evropu, je nošením dříví do lesa připomínat plíživou islamizaci západních zemí, která v případě Německa a Švédska nabyla v posledních letech drastických rozměrů. Už jen skutečně ti největší popírači reality z řad eurofanatiků odmítají připustit, že muslimové se všude v Evropě, kde jich žije větší množství a kde vytvářejí zpravidla uzavřené neintegrované enklávy s vysokou nezaměstnaností a tendencí k islámskému radikalismu, stali významným destabilizačním faktorem a koulí na noze domácí politiky.

Ideál mnohonárodnostní komunity bez hranic, abstraktní sekulární humanismus a ekonomická globalizace jsou ingredience, z nichž globální elity navařily svůj univerzální „eintopf“, v němž hodlají rozpustit národnostní, jazykovou a náboženskou mozaiku tohoto světa. Manažeři nadnárodních superfirem, trávící nemalou část svého života v letadlech vysoko nad zemí, si zřejmě představují, že touto cestou budou mít v každém okamžiku dostatek flexibilní mobilní pracovní síly, jež se bude bez potíží v podobě hranic a tradic přesouvat po trajektoriích, narýsovaných pohybem kapitálu a investic. Političtí vůdci, soustředěni v několika málo centrech (Brusel, Washington, New York...), budou tento neustálý pohyb pomáhat řídit, organizovat a usměrňovat. Úlohou nadnárodních kulturních a intelektuálních elit by pak bylo dodávat této „supertekuté“ společnosti její pravidelnou porci zábavy a na univerzitách a ve vědeckých centrech zajišťovat setrvalou teoretickou recyklaci dosaženého ideálu planetární „Égalité, Liberté, Fraternité“.

Svoboda by tu ale ve skutečnosti byla jen prázdným heslem, stejně jako v revoluční a napoleonské Francii. Globální komunita by se vyznačovala dvěma základními strukturními prvky – zotročením ducha a sterilizací myšlení. Pracovní mobilita by nabyla charakteru pouhé karikatury pohybu svobodných lidí, jací se např. koncem 19. století vydávali do Ameriky hledat práci a štěstí. Jejím předobrazem jsou dělníci typu Gamma, Delta a Epsilon z Huxleyho románu Krásný nový svět, genově upravení a snadno manipulovatelní otroci práce. Lze dokonce říci, že s růstem intenzity pohybu by stoupala míra zotročení, protože realizace politické svobody je podmíněna zakotvením na určitém místě, které důvěrně znám, kde se orientuji, kde si vytvářím rodinné a přátelské vazby a odkud mohu tudíž smysluplně ovlivňovat obecní, popř. státní politiku. Pokud jde o myšlenkovou sterilitu, multikulturní elity již drahnou dobu vstřikují její koňské dávky do krevního oběhu západních společností. Jedině touto cestou mohou alespoň z jedné strany zamezit genezi nevyhnutelných politických a kulturních konfliktů v mnohonárodnostní společnosti. Nejúčinnějším nástrojem tu je samozřejmě tzv. politická korektnost. Celá tato vize je ostatně svou podstatou výsostně revoluční, korespondující s Marxovou tezí o proletářích bez vlasti.

Naznačený ideál světa globálních elit se však v poslední době stále častěji a ostřeji sráží s životní představou většiny obyčejných lidí, jež je a zůstane vymezena zděděným jazykovým a kulturním zázemím, poskytujícím člověku ničím nenahraditelný pocit důvěrné známosti, bezpečí a stability. Agresivní projevy globalizace vyvolaly reakci v podobě oživení národního, kulturního a náboženského svérázu i tam, kde se zdálo, že nenávratně odumírá. Příkladem může být Wales, kde se v roce 1998 ustavilo Národní shromáždění, které získalo před několika lety dokonce zákonodárnou pravomoc, nezávislou na britském parlamentu. Na stále zjevnější despekt islámského, resp. blízkovýchodního světa vůči Západem servírovanému univerzálnímu kulturnímu „eintopfu“ upozorňuje ve svých knihách opakovaně orientalista Miloš Mendel.

Nejnebezpečnějším projevem globalizace je v současnosti islámská migrace do Evropy, vyvolaná a podněcovaná Berlínem a Bruselem. Jedná se o recept na společenskou nestabilitu, chaos a rozvrat. Pokoušet se přesvědčit politické kreatury typu Merkelové či Junckera, že se mýlí, je bezpředmětné. Jedinou účinnou obranou proti dovozu islamizace z Německa a Západu je cesta, kterou zvolili v Maďarsku – zavřít a bránit hranice – je-li to nutné, vybudováním plotu - a uspořádat referendum o imigraci, jehož výsledek bude závazný pro současnou i budoucí politickou garnituru a stane se účinnou bariérou proti veškerému vměšování a tlaku z Bruselu či odjinud. Předpokladem tu samozřejmě je, že o své zemi, kraji svých předků, svých hrobů, ale také svých potomků rozhoduje lid sám, nikoli zpupné mocichtivé globální struktury za pomoci jakýchsi pofiderních mezinárodních soudů, které se stále agresivněji vlamují do výsostné sféry národní politiky. Jedině touto cestou si mohou Maďaři a ostatní národy střední a středovýchodní Evropy uchovat nejcennější politický statek dneška, jímž je neexistence významnější muslimské či africké menšiny na vlastním území. Trvající podstatná národnostní, resp. kulturní homogenita, kterou např. v českých zemích nenarušují přistěhovalci ze slovanských zemí ani Vietnamci, je důležitou, i když jistě ne jedinou podmínkou elementární politické stability v dnešním rozbouřeném světě. Závěrem nezbývá než zopakovat, že Sobotkova vláda český národ před hrozící islamizací neochrání.



Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku
Můj syn má svalovou dystrofii, od 12 let je na vozíku

Na 7. září připadá Světový den Duchennovy svalové dystrofie. Tímto vzácným genetickým onemocněním trpí i Jaroslav, který je v současnosti plně odkázaný na pomoc druhých.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.