Na Den osvobození je dobré si říct, co nás ta doba měla naučit pro dnešek

Podle mě je to Benešovo kruté poznání, že malému státu nestačí mít formální spojence, ale že jim na něm musí vážně záležet. Protože ten malý stát svým spojencům něco přináší a když není u stolu, tak v místnosti něco reálného chybí. Poznání, že se mu sakra nevyplatí být nafoukaným černým pasažérem, u kterého si jeho partneři oddychnou, když zase neřekne nějakou blbost.

A přesně tím dnes, v květnu 2014, jsme.

Na společnou bezpečnost dáváme v rámci NATO nula celá nic. Máme dobré vojáky, ale v duchu škrtacího fetišismu máme směšný rozpočet na obranu. Když máme na hranici Evropy desetitisíce Putinových vojáků, Poláci či Baltové znají svou historii a volají po nouzových i stálých kontingentech Aliance na svém území. Zatímco my si tleskáme, jak jsme si uchránili suverenitu, když jsme ukázali prostředníček americkému radaru. Zatímco tyto státy s obdobnou historií vnímají urgentní krizi, náš premiér ze strachu o pracovní místa o sankcích šeptá a nechce "válečné bubny", zatímco se pár hodin jízdy na východ střílí ruskými speciálními zbraněmi.

Téměř čtyřicetimilionové Polsko během minulého století poznalo, co to znamená bezmoc. Protože už tolikrát zmizelo z mapy, ví přesně, jaký je obsah slova suverenita. A to, že musí být nepostradatelných členem aliancí zajišťujících jeho bezpečnost a existenci. Také chce být co nejblíže svému klíčovému spojenci - silnému Německu. To si přirozeně mnoho sarkastických Čechů vykládá jako poklonkování či servilitu. Jenže (u čtyřikrát větší země než je Česko) jde o poznanou nutnost, že sama v mezinárodním ringu nic nezmůže, a právě proto musí být spojencem a partnerem, s kterým se seriózně diskutuje. Nemusíme milovat Evropu nebo snít vize o postmoderním panevropanství, ale pokud se jako národ chceme chovat podle našich vitálních zájmů vycházejících z naší totální provázanosti s okolím, musíme se začít chovat jako stát, nikoliv malá mentálně izolovaná buňka.

Toto poznání je v Česku překládáno jako nedostatek národní hrdosti, či téměř vlastizrada. Není se čemu divit, když u nás převládající chápání suverenity je kombinací mixu národních států 19. století, pozůstatku dlouhodobého normalizačního lokajství, pocitu vlastní důležitosti a pohrdání okolím. To ovšem neznamená, že neexistují národní zájmy a národy nejsou těmi entitami, které po právu vládnou Evropě. Jen to klausovské uzavření se do našeho páchnoucího skleníku a škarohlídské poučování těch, kteří něco dělají nás za deset let odlišilo od Poláků či Slováků. Kdyby tento stát byl člověkem, jistě by byl v jakémkoliv kolektivu oblíben.

V rámci Unie jsme byli donedávna vším, jen ne seriozním partnerem. Hájit národní zájmy je potřeba, ale my máme takový swag, že jsme si po deseti letech nedokázali vytvořit elementární konsenzus na tom, co v EU chceme prosazovat. A přijde nám to vtipné, že můžeme drsně prohlašovat, že "EU se rozpadne" či že "Eurozóna je hořící dům". Naši partneři autenticky vnímají, že za deset let členství jsme tomuto společenství přinesli tak zdvihnutá obočí.

Smích povznáší, ale když dozní, tak nám dojde, že jsme ve svém nihilismu sami. Prostě sami. Dnes není rok 1938, od Ukrajiny nás dělí Slovensko, ale Beneš to z byť jiných příčin cítil podobně.

Měli bychom si vytáhnout hlavu z vlastního pozadí. Není co relativizovat. Jsme Západ, ti okolo jsou naši partneři a spojenci. Dokud si tohle sami pro sebe neuvědomíme, tak nám není a nebude pomoci.