Chorvaté se nedávno vyslovili velkou většinou (66 : 34) proti redefinici manželství. Budou-li výsledky referenda respektovány, bude za manželství i nadále považován svazek mezi mužem a ženou, nikoli však svazek dvou osob stejného pohlaví. Chorvaté se tedy rozhodli pro to, co si Maďaři vtělili přímo do své nové ústavy. Ideologie homosexualismu, která vítězí ve Spojených státech i v západní Evropě, zatím nedosáhla jednoznačného vítězství v Evropě střední a východní.

Referendum ovšem nemusí být posledním slovem. V Kalifornii občané roku 2008 rovněž rozhodli v referendu, že za manželství bude i nadále považován svazek muže a ženy, nicméně výsledek referenda zrušil ústavní soud. Jeden člověk tak rozhodl o tom, že na jednoznačný výsledek referenda onoho osmatřicetimilionového státu nebude brán zřetel.

Pokud by se Evropská unie řídila proklamovanou zásadou subsidiarity (tato zásada zjednodušeně vyjádřeno říká, že co lze řešit na nižší úrovni, nemá být řešeno na vyšší úrovni, tzn. že kulturní otázky by měly zůstat v gesci jednotlivých států), neměl by být výsledek chorvatského referenda vážným problémem.

Boj za práva homosexuálů je zpravidla chápán jako boj za svobodu a rovnoprávnost. Tento pohled bychom ale neměli automaticky přejímat. Je-li homosexualita kriminalizována, pak lze o boji za svobodu mluvit. Kriminalizovat homosexualitu by bylo dle mého mínění stejně nepatřičné jako kriminalizovat manželskou nevěru.

Snaha postavit svazek dvou osob stejného pohlaví na roveň manželství není boj za svobodu, ale pokus o redefinici základních pojmů, kterou můžeme jenom ztratit, nikoli získat. Představme si, že by někdo přišel s myšlenkou, že i Měsíci budeme říkat Slunce. Konec konců, jak Slunce, tak Měsíc jsou vesmírná tělesa. Zaveďme tedy rovnoprávnost. Tím by se nám ale velice ztížilo rozlišování (chcete-li: diskriminace; já se původního významu toho slova nebojím) mezi Sluncem a Měsícem (a já vůbec netvrdím, že Měsíc je ve srovnání se Sluncem méněcenný; pouze tvrdím, že Měsíc není Slunce a že je dobře, máme-li dvě různá slova pro jejich označení a rozlišení).

Manželství označovalo ve všech kulturách a ve všech dobách – s výjimkou postmoderní kultury západního světa – svazek muže a ženy, kteří dohromady tvoří rodinu, neboť v tomto svazku se rodí děti. Platí to i tehdy, když manželé z nějakého důvodu děti nemají, ať už proto, že je mít nemohou, nebo proto, že je mít nechtějí. Svazek dvou osob stejného pohlaví je z tohoto hlediska sterilní – a toto slovo v této souvislosti nemyslím hanlivě. Jakmile vztáhneme pojem manželství na svazky osob stejného pohlaví, může být logicky rozšířen i na jiné svazky – "manželství" tří nebo více osob je první možností, která se nabízí.

Ideologie homosexualismu, vítězně táhnoucí západní Evropou a Spojenými státy, je ovšem doprovázena dramatickým snížením porodnosti. Netvrdím, že je zde kauzalita; jistě však je zde korelace. Zajímavé je, že demografický úbytek obyvatelstva je nahrazován v řadě zemí imigranty, jejichž kulturní zaměření je mnohdy zcela opačné než to, které v současnosti tvoří západní kulturněpolitický mainstream. Zatímco v komunitách imigrantů je často boj za svobodu (např. žen) zcela namístě, boj za nejrůznější formy sexuální svobody v západní společnosti vede do slepé uličky. V předních západoevropských zemích byla již všechna tabu zbořena.

Určitá potíž je v tom, že tam, kde tato ideologie slavila své vítězství, neskládá zbraně a hledá další bojiště. Tak kupříkladu nedávno u nás časopis Respekt přinesl článek "Taková divná tolerance". Autor článku nejprve konstatoval, že obyvatelé České republiky jsou až příkladně tolerantní, a pokud se některý z politiků hlásí ke své homosexualitě, nemá to na jeho politickou kariéru žádný negativní vliv. Nicméně to prý nestačí. Homosexualitu je třeba nejen tolerovat, ale plně akceptovat. A protagonisté této ideologie už dali jasně najevo, že vůči lidem opačných názorů budou nemilosrdní. Jak britské, tak americké křesťanské charitativní organizace byly postaveny před volbu, zda budou dodávat děti k adopci i homosexuálním párům, nebo zda se zruší. Na nějaké respektování náboženského názoru se nehraje.

Jak hluboce zasahuje netolerance některých protagonistů ideologie homosexualismu, ukázal případ fotografky Elaine Hugueninové, která odmítla fotografovat obřad uzavření registrovaného partnerství lesbického páru. Soud v Novém Mexiku ji v srpnu tohoto roku odsoudil za to, že porušila lidská práva lesbického páru, a přikázal jí uhradit 7000 dolarů za soudní výdaje žalující strany. Tou byla aktivistka Úřadu pro rovné příležitosti Vanessa Willocková. Paní Willocková by pochopitelně neměla problém najít fotografa nebo fotografku, kteří by jejím přáním vyhověli; ona ovšem aktivně vyhledávala křesťana či křesťanku, kteří by mohli být odsouzeni.

Nepochybuji o tom, že tlak Evropské unie na země střední a východní Evropy v těchto kulturních záležitostech přispívá k rostoucí nepopularitě EU v těchto zemích. Volný pohyb osob nebo možnost podnikat v rámci celé EU jsou nesporná pozitiva evropské integrace; kulturní tlaky přicházející z EU však považuji za zhoubné a nepřijatelné. Byl bych rád, kdyby EU získala novou tvář, přátelštější rodinám, náboženské svobodě a skutečné toleranci.