Nedávný článek v deníku Financial Times to vyslovil nahlas: „Evropa musí omezit svůj sociální stát, aby mohla vybudovat stát válečný.“ Článek, jehož autorem je Janan Ganesh, popisuje skutečné dilema, kterému čelí liberální vedení v Evropě. Aby se evropské národy zbavily závislosti na americkém vojenském deštníku a mohly pokračovat v zamýšleném kurzu budování reálné evropské obrany, nemají jinou možnost než začít omezovat štědrý systém sociálního zabezpečení, který byl hlavním zdrojem evropského sebeuspokojení ve srovnání se sociálně mnohem nezajištěnějším systémem americkým.

Štědrý a rozsáhlý evropský systém „sociálního státu“ byl v jistém smyslu nepřímým darem americké velkorysosti, když se Amerika se svými masivními výdaji na obranu starala o bezpečnostní deštník, díky němuž se Evropa o obranu tolik starat nemusela a mohla si ušetřené peníze utrácet po svém. Ganesh bystře poznamenává, že…

Každý, komu je méně než 80 let a strávil svůj život v Evropě, může být omluven, že považuje obří sociální stát za přirozený způsob života. Ve skutečnosti byl produktem podivných historických okolností, které panovaly ve druhé polovině 20. století a které již nepanují. Jednou z nich byla implicitní americká dotace prostřednictvím NATO, která evropským vládám umožnila utratit určitou částku za máslo, která by jinak šla na zbraně. (Ačkoli na obojí se utratilo dost.) Dalším důvodem byla skutečnost, že během zlatého věku welfarismu měla Evropa jen malou konkurenci ze strany Číny nebo dokonce Indie, která se do světové ekonomiky zapojila až v 90. letech. „Sociální trh“ byl pěstován v bezpečném kokonu.

V jedné z nepředvídatelných ironií dějin čelí tak dnes hrozí, že progresivní levice bude muset začít demontovat jednu ze svých velkých trofejí – evropský sociální stát – v honbě za svým nejnovějším závazkem, totiž převzetím odpovědnosti za válku na Ukrajině a snahou bojovat proti Rusku.

Profesor Patrick Deneen k tématu na webu Postliberal Order vtipně poznamenává, že americký vojenský rozpočet se během času ve skutečnosti proměnil v určitou formu sociálního zabezpečení pro evropské národy. To byl důvod, proč si relativně nedynamická evropská ekonomika mohla přesto dovolit tak rozsáhlý sociální stát.

Vypadá to, že pokud Evropa hodlá nyní budovat svou obranyschopnost, jejím lídrům nezbude než začít přejímat některé aspekty amerického „kapitalistického systému“, které dosud odsuzovali a nad který se povyšovali.

A budou-li snahy DOGE o snížení nehospodárných amerických výdajů na obranu úspěšné, snížení deficitu může umožnit, nejen aby současné formy amerického sociálního zabezpečení (jako je sociální pojištění, Medicare a Medicaid) byly bezpečnější, ale aby se mohly rozvinout takové konzervativní iniciativy, jako je politika podpory manželství a dětí.

K nejhlubším ironiím měnícího se světového řádu patří to, že – jinými slovy: Přerozdělení břemene obrany mezi Amerikou a Evropou může přinést víc másla na chlebu, který jedí americké rodiny a umožnit globální přerozdělení sociálních statků.