Na jaře roku 2005, za okolností, o kterých není třeba se rozepisovat, jsem byl účasten chemoterapické léčby pacientů na onkologii v Scripps Research Institute v La Jolla v Kalifornii. Šestkrát, v intervalech tří týdnů, jsem seděl s třemi až šesti pacientkami nějaké 3 hodiny, po které jsou jim do žil pouštěny chemikálie, které ničí zhoubné, rychle se množící buňky. (Mezi ně patří i buňky vlasů, proto pacient během dvou, tří týdnů vlasy ztratí.) Podle toho, v jakém stadiu se na rakovinu přišlo a v jaké míře se podařilo zhoubné nádory odstranit, může být chemoterapie úspěšná.

Setkal jsem se tam s pacientkou, která takové štěstí neměla a rakovina se jí po několika letech vrátila. Začala tedy už druhé kolo chemoterapie už jen s menší nadějí úspěchu. Když se dozvěděla, že jsem z Oregonu, vyptala se na podrobnosti oregonského zákona, který umožňuje smrtelně nemocným pacientům dobrovolné ukončení života. Death With Dignity Act (důstojné úmrtí), jak se tento zákon jmenuje, byl schválen referendem v roce 1997, po důkladné celostátní debatě. Paní se rozhodla, že v případě neúspěchu její léčby se do Oregonu přestěhuje, aby této možnosti, tedy lékařem asistované sebevraždy, využila. Nevím, jak to s touto milou paní dopadlo. Tento zážitek mi před pár dny připomenul článek v novinách o českých občanech, kteří jedou do Švýcarska zaplatit si za ukončení trápení.

Vím, že, zde, v Česku už několikrát v Parlamentu debata o případném podobném zákonu proběhla - zatím bez úspěchu. Snad pan poslanec Šťastný zamýšlí znovu tento problém řešit. Případný zákon má ale řadu odpůrců, jejichž námitky mnohdy postrádají logiku, nebo, přinejmenším, jsou postaveny na lehce vyvratitelných argumentech. V prvé řadě je nutné zdůraznit na adresu případných pošetilců (jakkoliv je to k pousmání, ale jsou takoví), že zákon by ukončení života nenařizoval, jen umožňoval.

Skupina odpůrců, která argumentuje z pohnutek náboženských, by si měla uvědomit, že ne každý věří, že život dává pán Bůh a tudíž jen on má právo jej vzít. Náboženství do Parlamentu nepatří – nejsme islámskou republikou!

Časté námitky pocházejí z řad lékařů, kteří se odvolávají na Hippokratovu přísahu, která je zavazuje dělat vše pro zachování pacientova života. Neznám překlad české verze přísahy, ale v té americké se praví „…budu postupovat velmi pečlivě v otázkách života a smrti a život se musím snažit zachránit. Ale může být i v mé moci život vzít. Tuto obrovskou zodpovědnost musím brát s vědomím velké skromnosti a pokory a především, nesmím brát na sebe úlohu moci Boží.“

Je snad samozřejmé, že primárním úkolem lékaře je snaha pacienta zachránit a dělat vše pro to, aby mohl žít. Ale, co znamená ŽÍT? Pacient, který jen beznadějně trpí, je napájen chemikáliemi, které se snaží bolesti tlumit, který jen čeká a doufá, že ho smrt co nejdříve vysvobodí – žije? Ne, takový nebožák nežije, ten jen živoří! Čili lékař, kdy jen prodlužuje pacientovo trápení pacientovi nepomáhá, právě naopak. V takovém případě by mělo být jeho povinností „život“ ukončit. A lékař, který do tohoto problému ještě míchá dogmatické, náboženské cítění či víru, vědom si, že „… nesmí na sebe brát úlohu moci Boží…“ by si měl uvědomit, že pán Bůh k sobě toho pacienta volá a on Mu v tom všemožně brání!

Myslím, že jediným argumentem, ve kterém je možno shledat prvky logiky, je možnost případného zákona zneužít. Tam vidím ale snadnou úlohu právníků najít právní pojistky, které by jakékoliv zneužití vyloučily. Myslím, že právník, který by si s tím nevěděl rady, by měl svůj diplom vrátit tam, kde jej získal. V Oregonu, o jehož zákonu jsem se zmínil v úvodu, za deset let jeho účinnosti k jedinému případu zneužití nedošlo. Ročně jej využilo dosud v průměru 30 občanů. Občas je (zde, v ČR) slyšet tvrzení, že zákon by mohl umožnit příbuzným dohnat nešťastníka k takovému rozhodnutí, aby se zbavili starostí a případně zdědili nějaký majetek (např. byt…). Že snad nemocný nežádá o ukončení trápení z důvodů bolestí, ale o ukončení podmínek depresivní samoty. Ať už jsou důvody jakékoliv, zásadním principem by mělo být zohlednění práva člověka důstojně zemřít a ve zmíněných případech mu to umožnit, aby nemusel skákat z mostu nebo používat jiných drastických metod.

Možná, že bych se měl zmínit i o možnosti oregonského občana napsat tzv. „Living Will“, kde před svědky podepíše prohlášení, že v případě, že by došlo k situaci, že by měl být uměle udržován při životě, bez naděje na vyléčení, tato zařízení musí být, podle jeho přání projeveného v době podpisu, odpojena nejdéle do XX dnů. Tento dokument je založen v lékařských spisech a v počítačovém systému a kopie v držení pacienta.

Chtěl bych doufat, že návrh pana poslance Borise Šťastného Parlament tentokrát schválí. Přál bych to občanům České republiky, zároveň s přáním, aby schváleného zákona nikdy nemuseli použít a rozhodně, aby v opačném případě nemuseli jet do Švýcarska a za tuto poslední službu ještě zaplatit.