Je to nejspíše to nejtěžší, co lékař může ve své praxi zažít. Všechno svědčí pro to, že nemoc pacienta je neléčitelná a že jeho dny jsou sečteny. Sdělení této skutečnosti nemá universální řešení.

Ars medica (umění léčit) je odpradávna spojeno s jistým nádechem tajemna, toto umění se předávalo v dřevních dobách ústní formou a praktickými ukázkami léčby. V různých obdobích lidských dějin prestiž lékařského stavu klesala a stoupala, nicméně lékaře potřebovala a potřebuje každá společnost bez ohledu na její ideologický či ekonomický stav.

Pro lékaře není - i přes mnohdy opačný názor společnosti - největší odměnou finanční ohodnocení jeho práce, ale pocit, že právě jeho diagnosa a léčebný postup vedl k uzdravení člověka. Pocit může být znásoben skutečností, že si na nemocném tak říkajíc vylámalo zuby několik jiných kolegů a teprve on přišel na podstatu nemoci a stanovil správný postup léčby.

V dnešní době expanse poznatků existuje na mnoho nemocí doporučený postup diagnostický i léčebný, podmíněný nejen úrovní znalostí, ale i ekonomickým stavem společnosti. Pro nemocné - tedy laiky - není problémem nalézt řadu poznatků různé kvality na internetu a tak získat o svém stavu jistý stupeň poznání. To může být na jedné straně přínosné pro spolupráci s lékařem, na druhé straně to přináší i neuvěřitelné množství balastu a plevele, který pak musí řešit lékař při opakovaných návštěvách takto "poučeného" nemocného.

Vedle léčebných úspěchů však lékař musí čelit i situacím, kdy všechny výsledky i stav nemocného potvrzují, že situace je již neřešitelná a konec života neodvratný. Moderní doba přinesla mnoho dobrého pro nemocné, významně se prodloužil život. To v některých lidech ukotvilo pocit jakési nesmrtelnosti, představu, že i ty největší komplikace přece musí moderní medicína zvládnout. Zjištění, že i přes léky a diagnostiku se můj stav horší, je pro mnoho lidí silně traumatizující a vyvolává v nich pocit beznaděje, zloby vůči okolí i sobě samému (onen stav popsala již před mnoha lety dr. Kublerová-Rossová a její popis situace je platný dodnes).

Lékař stojí v okamžiku blížícího se konce nemocného před závažným rozhodnutím. On sám ví, že jeho další léčení je svým způsobem zbytečné, neboť nemá pro nemocného žádný efekt, paradoxně mu mohou některé léky přitěžovat. Pacient začíná tušit, že se něco děje, neboť doposud úspěšná terapie již není přínosná a jeho stav se horší.

V anglosaské kultuře bývá zvykem sdělit nemocnému vše. Je to dáno jednak jiným přístupem k životu a rovněž jiným právním povědomím společnosti (zatajit smrtelnou nemoc bohatému člověku zabrání jeho přání rozdělit svůj majetek dle jeho vůle).

V našich zemích byla a doposud svým způsobem je smrt tabu. Pamatuji dobu, kdy byl umírající člověk v nemocnici isolován za plentu a ponechán jen svému osudu. Jediné návštěvy byly ty sesterské, které chodily kontrolovat, jestli umírající ještě dýchá. Na dotaz zjevně umírajicího člověka odpovídal lékař, že se nic neděje a že nemocný za pár dní odejde domů. I přes radikální změny v přístupu k umírajícím jedincům v posledních letech stále není dáno nějaké závazné doporučení, postup, jak tuto situaci řešit.

Je skutečností, že mnoho nemocných pravdu znát nechce. I přes zřetelné příznaky postupu nemoci hrají se sebou a svým okolím (lékaře nevyjímaje) onu hru na schovávanou. Lékař ví, že pacient ví nebo tuší, pacient tuší nebo ví, že lékař zná úplnou pravdu, a přesto se při návštěvě řeší problém sedm dní trvající rýmy. Oba dva mají nejspíše pocit trapnosti, že čas rozhovoru byl věnován něčemu úplně jinému, než by ve skutečnosti měl být dán.

Existují rovněž nemocní, kteří přicházejí jaksi odhodlaní dozvědět se pravdu. Pokládají otázku lékaři s tím, že chtějí vědět opravdu všechno. Lékař musí rozlišit, zda-li má před sebou silného jedince, který opravdu celou pravdu unese, či jen jde o pózu, slupku, pod níž se skrývá člověk toužící po naději, že všechno není ještě úplně ztraceno.

V našich zemích neexistuje žádné doporučení, jak má lékař postupovat při sdělení "finální" diagnosy. Ars medica (umění léčit) se rovněž týká této etapy lidského života, kdy lékař musí rozeznat povahu nemocného, zvážit všechna pro a proti. V mé praxi se mi osvědčila zásada nikdy nelhat. Na přímou otázku, pokud je na ni známa jasná odpověď, je třeba sdělit pravdu. Na otázku vyhýbavou je možné (a někdy lepší) dát odpověď vágní a vyhýbavou. Je zajímavé, že otázka víry či ateismu ve výsledcích onoho rozhovoru nehraje žádnou podstatnou roli.

I přes uvedené jde o jeden z nejtěžších úkolů lékaře v jeho praxi, který se nedá naučit ve škole.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora