Občas sleduji televizní seriál o leteckých katastrofách, i když je to spíše děsivé a lidé, kteří už beztak sedají do letadla s obavami, by se něj dívat neměli. Jenže následné vyšetřování z toho dělá svého druhu napínavou detektivku, což diváky přitahuje, včetně mě. A nedávno jsem náhodu natrefil na díl, věnovaný katastrofě dopravního letadla Airbus A 300 tchajwanské letecké společnosti, které se roku 1994 zřítilo při pokusu přistát na letiště v Nagoji, což znamenalo smrt pro takřka 270 cestujících, i když pět či šest nějakým zázrakem přežilo, včetně dvou malých dětí.

Let probíhal v pohodě až do okamžiku, kdy letadlo při závěrečném sestupu na přistávací dráhu přestalo ve výši 300 m poslouchat piloty, kapitána a 2. pilota, poměrně zkušené profesionály, obzvláště v případě kapitána, který měl za sebou více než 1 000 hodin za knyplem Boeingu 747 „Jumbojet“, avšak omezené zkušenosti s letadlem A 300, což byla tehdy poměrně nová konstrukce. Když 2. pilot stáhl palivové přípusti, aby rychlost klesla na 170 uzlů, přičemž letadlo už bylo ve správné přistávací konfiguraci s vysunutými sloty a klapkami, zvedla se samovolně příď a stroj odmítl pokračovat v sestupu. Kapitán zavolal na 2. pilota, ať odtlačí knypl a stroj znovu sklopí. Avšak to nešlo, ani když odtlačovali knypl oba. Za této situace vydal kapitán samozřejmý a neobvyklé situaci naprosto odpovídající rozkaz „průlet“. To znamená manévr, při němž letadlo přeruší přistání, nabere znovu výšku, opíše kolem letiště předepsaný okruh a znovu se o přistání pokusí. Oba piloti tedy přestali na svoje knyply tlačit a trochu je přitáhli, aby letadlo nabralo výšku pro průlet. Stroj se však vzepjal do úhlu 50 stupňů, vzápětí ztratil vztlak a téměř kolmo se zřítil na letištní plochu vedle ranveje. Trup se rozlomil na mnoho částí, křídla odpadla, palivo z proražených nádrží se vznítilo a vrak se pro 270 cestujících proměnil v kremační pec.

Když se rozběhlo úřední vyšetřování, nedokázali vyšetřovatelé zpočátku vůbec pochopit, co se stalo, proč přestalo letadlo poslouchat. Postupným rozborem dat z černých skříněk, přehráváním posledního rozhovoru pilotů a zkoumáním trosek, hlavně palivových přípustí, přišli k šokujícímu odhalení, A nemělo být poslední.

První, co zjistili, bylo, že když 2. pilot stahoval palivové přípusti, nechtěně zavadil o malou páčku, zepředu na nich umístěnou, a bezděčně zapnul autopilota do režimu „průlet“, aniž by to bylo nějak zvukově či světelně signalizováno. Ovládací počítač autopilota provedl to, co nařizoval program, změnil trim letadla na „těžký na ocas“ – natočil celou vodorovnou ocasní plochu do negativního úhlu asi 5 stupňů – aby letadlo začalo stoupat, aniž by k tomu byla zapotřebí výšková kormidla, Ta ovládali piloti a odtlačením knyplu se vlastně rvali s celou, počítačem nastavenou výškovkou o to, kam letadlo zamíří. Když pochopili, že neuspějí a kapitán dal rozkaz k „průletu“, výchylka výškových kormidel se přičetla k výchylce celé výškovky, letadlo se vzepjalo skoro do svíce a po ztrátě vztlaku se zřítilo, aniž by piloti věděli, co se vlastně stalo.

Tím byl vysvětlen mechanismus katastrofy, nikoli však jednání pilotů. A pátrání tímto směrem přineslo další šokující odhalení. Ukázalo se, že u Boeingu 747 a všeobecně u všech jiných letadel je autopilot naprogramován tak, aby jakýkoli pilotův dotek knyplu autopilota automaticky vypínal podle zásady „člověk nad počítačem“, a tak to měl kapitán z bohaté praxe na Jumbojetu zažito. Proto ho nemohlo napadnout, že se i s 2. pilotem přetahuje o řízení se stále zapnutým autopilotem, neboť u Airbusu A 300 byl program vytvořen podle zásady „počítač nad člověkem“, takže se žádným tlakem na knypl vypnout nedal. A co navíc, nedal se ani vypnout páčkou, kterou ho 2. pilot bezděčně zapnul, když k vypnutí bylo třeba se na displeji vnořit do několika úrovní menu a teprve po příslušných kliknutí docílit skutečného vypnutí.

Tím šokující odhalení nekončila, Ukázalo se, že podobné potíže při přistání měly s A 300 již dvě posádky, ale podařilo se jim se štěstím krizi zvládnout. Dále vyšlo najevo, že firma Airbus sice rozeslala provozovatelům tohoto letadla oběžník, v němž je žádala, ať o tomto podivném ovládání autopilota informují své piloty, avšak tento oběžník nebyl označen jako povinný!!!

Teprve po katastrofě v Nagoji pozměnila firma Airbus ovládání autopilota u letadel A 300 tak, aby se dal vypnout pohybem knyplu, tedy vrátila se k filozofii „člověk nad počítačem“, standardní u jiných letadel a tudíž u pilotů zažitou. Pro těch 270 cestujících v roce 1994 do Nagoji však už bylo pozdě.

Tato katastrofa na mě zapůsobila tak jako žádná jiná ze seriálu, snad proto, že jako celoživotní jachtař mám dlouholetou zkušenost s lodními autopiloty, sice jednoduššími, ale principiálně shodnými. Ve všech případech se daly zapnout a vypnout stiskem téhož tlačítka, a to, čeho se dopustila firma Airbus u svého typu A 300 mi připadlo prostě šílené. A přinutilo mě to dobrat se, kdo je vlastně viníkem oné tragédie, a pak, jak se člověku stává, se mi to se vším, co se dnes děje, propojilo do jednoho souvislého celku. A našel jsem si pro něj zastřešující název – fenomén přehlídanosti.

Uvědomil jsem si, že skutečnou, v pozadí stojící příčinou té katastrofy nebyla technická závada, ani nedostatečná praxe pilotů, ani jejich přehlédnutí, ale společenské klima nastolené Evropskou unií, ona podivná ideologie přehlídanosti, která zřejmě už existovala počátkem devadesátých let a propsala se do firemní kultury eurounijního konsorcia Airbus – jakási scestná představa, že i dospělé lidi je třeba neustále hlídat jako malé děti, že je tedy třeba hlídat i piloty, a proto byl počítač nadřazen nad člověka, neboť pro bezpečnost a dobro všech je přece třeba nadřadit nechybující algoritmus nad omylného člověka. Nu a důkazem o tomto eurounijním společenském klimatu je skutečnost, že k zásadě „počítač nad člověkem“ dospěla právě eurounijní firma, zatímco americká zůstala u té původní, kde si ponechal kontrolu člověk.

A v této scestné představě, ve zhoubném fenoménu přehlídanosti, v názoru, že jedinec není schopen si uhlídat vlastní život a potřebuje dozor moudrých „držitelů pravdy“, teď všichni žijeme a dotýká se všech stránek života v EU, od narození přes dětství a dospělost až do smrti. Jsme masově pokládáni za nesvéprávné bytosti, za děti v mateřské školce, nad kterými někdo musí pořád bdít, ukazovat jim cestu do bezpečí a k „dobru“, musí nás kontrolovat na každém kroku, a ty, kteří se opováží z této cesty sejít, potrestat – stejně jako neposlušné děti, i když ty skutečné se už trestat nesmějí, protože přehlídanost se projevuje i při jejich výchově. Vlastně už druhá generace rodičů si pomalu nedokáže představit, že by byť jen na chvilku mohli nechat své potomky bez dozoru, nechat na nich, aby si vymýšleli zábavu po svém, aby sami odhalili, co je dobré a co zlé. Dnes je společenskou normou neustále děti kontrolovat mobilem a to, že děti propadají závislosti na mobilech a sociálních sítích, je dáno z valné míry právě touto přehlídaností, poněvadž pro rodiče, vytížené zaměstnáním, je to ten nejjednodušší způsob, jak se zbavit starostí. Radši dát dítěti do rukou mobil, a tím naplnit společenský požadavek na kontrolu, než pustit dítě ven a riskovat návštěvu sociálního pracovníka. Dětem se odklízejí z cesty sebemenší překážky, nesmějí být vystaveny jakémukoli stresu – pak by si mohly stěžovat na rodiče u dětského ombudsmana – takže nedokážou čelit sebemenší překážce, což samozřejmě vede k psychické nerovnováze a děti si samy potřebnou hladinu stresu doplňují šikanou a vzájemným násilím, v krajním případě i vražednými útoky na spolužáky a učitele.

Plody této přehlídanosti již sklízíme. Dnešní třicátníci, nejistí a bez zkušeností s maléry, neboť kvůli přehlídanosti nikdy nedostali příležitost si „nabít čumák“, mají strach z osobního kontaktu, dávají přednost se potkávat pouze virtuálně na sociálních sítích, vzít telefonní hovor je pro ně horor a radši posílají SMS, samozřejmě se bojí sexu se živým partnerem, ale také nakupování, protože i to přináší kontakt, takže si nákupy nechávají posílat přede dveře svých bytů, a když mají na benzínce natankovat auto, prožívají duševní muka.

Na dnešním „korektním“ přístupu k sexu je krásně vidět další zásada fenoménu přehlídanosti. Ta zásada zní, že místo vyhledání černé ovce ve stádu se všechny preventivně pokládají za černé a teprve zpětně se přestávají pronásledovat ty bílé. Prakticky všecky eurounijní zákony proti sexuálnímu násilí, pedofilii atd. jsou postaveny na této zásadě, podle které jsou všichni předem vinni a teprve poté se zkoumá, kdo je nevinný. Tomu se v newspeaku EU říká „prevence“ a na jejím základě je konstruován nejen Istanbulský protokol či nedávno trikem Europarlamentu prosazené nařízení o prevenci a potírání pohlavního zneužívání dětí, obecně známé jako Chat Control.

Ostatně i normální sexuální chování je deformováno touto zásadou, když de facto jsou všichni muži předem pokládáni za násilníky a jsou to oni, kdo musejí prokázat, že násilníky nejsou, místo aby se prokazovalo násilí jen skutečným násilníkům. Tato přehlídanost pak vede k tomu, že ženy začínají dávat v čím dál tím větší míře přednost umělému oplodnění před normálním stykem, což dokumentuje právě v Česku probíhající politická a společenská debata ohledně možnosti umělého oplodnění pro single ženy. Protože i v tom nejharmoničtějším pohlavní styku je vždy přítomen prvek agrese, je docela dobře možné, že totální uplatnění zásady přehlídanosti povede k úplnému zákazu pohlavního styku a k reprodukci pouze umělým oplodněním, aby se vyloučila i ta poslední stopa násilí.

V ekonomice je fenomén přehlídanosti tak zřetelný, že se dokonce o něm veřejně mluví jako o eurounijní byrokratické zátěži, a konají se jalová zasedání, jak tuto zátěž snížit. Posedlostí, aby se, proboha, něco nevymklo z kontroly, z dohledu, dosáhla přehlídanost takových mezí, že vlastně znemožňuje investovat a podnikat, což se nejmarkantněji projevuje ve stavebnictví. Kvůli přehlídanosti by už dnes nešlo postavit ani Vltavskou kaskádu, jak zde nedávno napsal Aston.

Zvláštním a z historického hlediska jedinečným aspektem fenoménu přehlídanosti je Zelená dohoda pro Evropu, lidově nazývaná Green Deal. Už samotný nápad kontrolovat klima je utopie, přímo vzorový příklad přehlídanosti, a formy provádění to ještě korunují, když se hlídají a pokutují emise, což nemá žádný viditelný dopad, splnění uhlíkové neutrality je v nedohlednu (Německo, ač evropský lídr v zelených technologiích produkuje více skleníkových plynů než Česko, i když je lepší po přepočtu na hlavu, ale i v tomto přepočtu produkuje o 40 až 70 % více emisí než Francie) a navíc se takto ruinuje průmysl, a vede to k takovým perlám fenoménu přehlídanosti, jako je kontrola emisí u velkochovů prasat a drůbeže a spekuluje se, jak kontrolovat vypouštění metanu u skotu, kvůli čemuž a likvidačním normám na snížení emisí dusíku a čpavku stávkovali nizozemští farmáři. Čekám, kdy se vynoří nařízení, že na každém záchodě musejí být čidla měřící množství vypouštěných střevních plynů, a kdo překročí limit, bude muset zaplatit povolenku neboli „prdné“, jak by se tomu hezky česky začalo říkat.

Dopad eurounijní přehlídanosti se dá obzvlášť snadno pozorovat u automobilového průmyslu. Teď nemám na mysli obehrané téma emisí, ale to, co je návratem k zásadě „počítač nad člověkem“, která v Nagoji v roce 1994 zabila 270 lidí. Podle eurounijních předpisů musejí být nová auta vybavena neustále se zvyšujícím počtem „asistentů“, tj. hlídacích počítačových funkcí. Směrnice EU GSR2 uvádí tyto povinné asistenty: inteligentní asistent rychlosti, anonymní nouzové brzdění, udržení v jízdním pruhu, detekce únavy a nepozornosti, couvací senzory, nouzový brzdový signál, záznamník o nehodě a příprava pro alkoholový zámek. Tyto asistenty nelze z legislativních důvodů trvale vypnout, automaticky se aktivují při každém nastartování vozidla a dají se deaktivovat pouze manuálně před konkrétní jízdou, a to více či méně komplikovanými způsoby, z nichž nejjednodušší je tlačítko na palubní desce, komplikovanější programová zkratka, ovládaná fyzicky tlačítkem na volantu nebo příkazem na obrazovce multifunkčního systému, hlasové ovládání u prémiových vozů a konečně proklikání menu počítačového systému, tedy způsob, který byl u letadel zrušen až poté, co v roce 1994 zabil v Nagoji 270 lidí. Celá eurounijní směrnice o bezpečnosti silničního provozu je postavena na filozofii „počítač nad člověkem“ a jsem zvědav, kolik silničních nehod a kolik mrtvých následkem nečekaného převzetí kontrola vozidla počítačem bude zapotřebí, aby tato forma přehlídanosti byla redukována na únosnou míru, aby se i zde zavedla zásada „člověk nad počítačem“. Zatím nezbývá než konstatovat, že přehlídanost, kterou se z letadel podařilo vyhodit dveřmi, se do aut vrátila oknem.

Samozřejmě přehlídanosti neunikla ani kultura, i když zde není zapotřebí nějakých směrnic či vyhlášek. Oni se totiž sami umělci, spisovatelé, scenáristé, režiséři divadelní, filmoví i televizní, dobrovolně a rádi stávají „hlídači“ těch „správných“ myšlenek a názorů. Markantně je to vidět na inscenacích oper, když i ta nejslavnější díla se mění ve vulgární prvoplánové agitky (viz článek Otevřený dopis řediteli Národního divadla panu Janu Burianovi) a dnes neexistuje kriminální TV seriál, kde by šéfem kriminálky nebyla žena. Totéž platí i pro hlavní postavu detektiva a pokud je to starší dáma se zřejmými životními zkušenostmi a v souladu s archetypem „matky rodu“ či „vědmy“, jak je tomu v britském seriálu Vera (česky Zločiny z vřesovišť), působí to věrohodně, ale když je do této role obsazena nějaká dívenka, pokud možno mimoevropského etnika, která navíc v závěrečné dramatické scéně odkládá pistoli, aby padoucha odzbrojila mravoučným projevem, je to k uzoufání. Posledním výkřikem této sutečnosti je pak Nolanův velkofilm Odyssea, o němž blogger Michal Poláček na Facebooku trefně poznamenal, že Hollywood ale nemá žádnou důvěru v diváky, a tak jim starou pověst o cti a slávě, hanbě a odpuštění vypráví jako sociální pracovník dětem s Downovým syndromem.

Ovšem nejosudněji se fenomén přehlídanosti propisuje do lidského konání v sociální oblasti. Začněme s informatikou, kde se EU nestále snaží posilovat přehlídanost médií a sociálních sítí, viz již zmíněné nařízeni Chat Control. Ovšem skutečným výlupkem eurounijní přehlídanosti jsou tzv. „důvěryhodní oznamovatelé“, zřízení na základě Nařízení o digitálních službách (DSA) z roku 2024. Tito oznamovatelé, což je newspeak EU pro udavače, mají za úkol vyhledávat na sítích „nelegální obsah“, dětskou pornografii, teroristický obsah, kyberšikanu, prodej nelegálního zboží a, což je nejspornější, „nenávistné projevy“, aniž by bylo specifikováno, co to přesně znamená. Nemohou sice takové příspěvky mazat, avšak podle eurounijního práva musí sociální sítě hlášení důvěryhodného oznamovatele posoudit prioritně a bezodkladně. Žadatelem o statut důvěryhodný pozorovatel může být pouze právnická osoba a nejčastěji se jedná o neziskové organizace, protirasistické spolky nebo profesní sdružení. Ačkoli se důvěryhodným pozorovatelům nedostává žádné přímé finanční podpory, získávají obvykle projektové granty z programů, jako je „Občané, rovnost, práva a hodnoty“ (CERV) nebo „Evropský štít demokracie“, v jehož rámci EU rozděluje miliony eur na posílení „nezávislého ověřování faktů“, což je eufemismus pro vlastní propagandu. Přesto neziskový sektor a expertní sítě dlouhodobě upozorňují na nedostatek udržitelných financí pro výkon této činnosti, nebude tedy trvat dlouho a občané EU, kteří si už teď dohlížitele nad svým myšlením platí ze svého, budou muset sáhnout do peněženky ještě hlouběji.

A tím pomalu dospíváme k závěru této úvahy, k dopadu fenoménu přehlídanosti na morální stav evropské společnosti, z čehož vyplývá, proč tento fenomén vznikl a komu je ku prospěchu. To podstatné zaznělo v předchozím odstavci, smyslem přehlídanosti je zabránit, aby do společnosti pronikly myšlenky, která vládnoucí ideologie pokládá za závadné, neboť každá ideologie vždy musí nějaké myšlenky pokládat za závadné a dělit lidí na ty se správnými a na ty se špatnými názory, respektive se správným a špatným chováním. Evropa už zažila dělení na árijce a podlidi, na kapitalisty a proletariát, teď zažívá subtilnější dělení na masu nesvéprávných lidiček, na niž musí dohlížet elita „majitelů pravd“, tedy těch, kteří jsou přesvědčeni, že jen oni vědí, co je pro ostatní dobré, a proto jsou povoláni, aby lidem diktovali, jak mají žít a co si mají myslet. Oproti předchozím ideologiím ta dnešní nevyzývá lidi, aby poté, co se sešikují do nepřátelských táborů, se postavili proti sobě v otevřeném konfliktu, ale společnost fragmentuje stupňujícím se nátlakem menšin, ať už etnických nebo sexuálních, a pokud se příslušník většiny pokusí odporovat, fenomén přehlídanosti zapracuje tak, že vzbouřenec začne pochybovat sám o sobě, zda není rasista, násilník nebo homofob, což tímtéž fenoménem přehlídanosti zmanipulované veřejné mínění ještě umocní stigmatem fašisty, či jinou dehonestující nálepkou, čímž je takový vzpurný jedinec pacifikován a zahnán zpět do pasivního stáda, když se navíc připojí hrozba, že ztratí zaměstnání a sociální statut. To je důvod, proč je třeba vše hlídat a kontrolovat a proč se zrodil dnes už zrůdný fenomén přehlídanosti, aby do hlídaného stáda nepronikla žádná nežádoucí myšlenka a drželo se pěkně pohromadě. A to se děje s takovou vehemencí, že fenomén přehlídanosti pracuje s předpokladem, že všichni jsou potenciální viníci a v případě nasazení počítačových technologií mají algoritmy rozhodovací právo, nikoli člověk. A to se ještě můžeme těšit, jak EU v tomto směru naloží s AI. To teprve bude „sekáč, který se nezakecá“.

Mezi výkonné nástroje tohoto fenoménu patří též lidskoprávní soudnictví, o němž jsem se doposud nezmínil. Toto soudnictví pracuje s tezí, že rozsudek není dán pouze vlastním činem, ale je třeba jej „dorovnat“ etnickou příslušnosti pachatele, a to v případech jak romského či černošského narkomana nebo v opačném gardu bělošského policisty, a také brát ohled na etnickosociální prostředí. Zanedbání etnické příslušnosti a vlivu prostředí bylo příčinou, proč kupříkladu Evropský soud pro lidská práva nedávno zrušil rozsudek českého soudu, jímž se zamítalo odškodné pro pozůstalé romského narkomana, který při zatýkání prokazatelně zemřel na infarkt následkem předávkování a nikoli kvůli údajné policejní brutalitě. A také toto legálně schválené „dorovnávání“ rozsudků podle etnika je samozřejmě nástroj výše uvedené fragmentace společnosti.

Lidská práva jsou už ze své podstaty právy falešnými, neboť uživatele práva odpojují od povinnosti a odpovědnosti, které ke skutečnému právu neoddělitelně patří. Celá evropská civilizace je postavena na právu, u něhož je výsada právem získaná doprovázena zodpovědností a povinností dodržovat právní řád, jehož je udělené právo součástí. Tuto civilizační zásadu však současný výklad lidských práv, daný právě fenoménem přehlídanosti, porušuje a vede k neřešitelnosti problému, jakým je ilegální imigrace. A za rozhodnutím německé kancléřky Angely Merkelové otevřít zemí v roce 2015 tsunami ilegálních imigrantů, opět stál fenomén přehlídanosti, v tomto případě jakési autopřehlídanosti, když kancléřku vyděsila představa, že přestane být pokládána za demokratku a vytáhne se na světlo nacistická minulost Německa.

A stejně tak se využívá fenomén přehlídanosti k deformování dalšího sloupu západní civilizace, jíž je individuální svoboda. Přehlídanost způsobuje, že se svoboda projevu omezuje pouze na to, co dohlídací aparát schvaluje, což je svoboda falešná, neboť svoboda skutečná spočívá v tom, že jedinec může pronášet i špatné názory a je pouze na ostatních, aby jejich špatnost odhalili svým vlastním svobodným postojem, svými životními zkušenostmi – a nikoli předběžně špatné názory zakázat na základě katalogu dovolených „pravd“. Jak takový přístup demokracii oslabuje, demonstroval Miloš Forman filmem Lid versus Larry Flynt , a jak dokládá historie, takto řízené společnosti vždy skončily krachem, revolučními výbuchy a občanskými válkami.

A právě v tom je rafinovanost fenoménu přehlídanosti. Jak jsme ukázali na chování dnešních třicátníků, tento fenomén člověka odlidšťuje, dehumanizuje, i když se humanismem neustále ohání, zbavuje lidi osobní odpovědnosti a podnikavosti, když jim neustále hlídání napřed stejně postiženými rodiči a poté společenská kontrola brání psychicky dospět, postavit se na vlastní myšlenkové nohy a převzít odpovědnost za svoje životy i s rizikem, že se budou dopouštět chyb a třeba i o život přijdou. Už současná generace „sněhových vloček“ toho není schopna, ani nedokáže snést v jedné místnosti přítomnost člověka s jinými názory, než jsou jejich, pokládá to za citové týrání, nedokáže čelit sebemenšími stresu, natož komplikacím, jaké přináší rodinný život a osobní styk s dalšími lidmi.

Pro jakéhokoli vládce je ovšem takový stav ideální, neboť pasivní masa infantilních jedinců, kteří si existenci bez dozoru, jenž jim neustále říká, co je dobré a špatné, ani neumí představit, protože už nedokážou logicky myslet (viz alarmující pokles schopnosti porozumět textu u mládeže), nebudou schopni odporu, neboť postrádají morální sílu a vůli zralého dospělého člověka bojovat za svou individualitu, za skutečná práva, za skutečnou svobodu. Jsou to přece prohry a porážky, které vytvářejí u člověka charakter, a pokud jim v tom přehlídaností zabráníme, dostaneme lidi bez charakteru. A to „majitelům pravdy“ zaručí vládu navěky.

Dnešní situace je tedy daleko horší než ta, kterou George Orwell anticipoval ve své proslulém románu 1984, když fenomén přehlídanosti je mnohem záludnější než Velký bratr, protože nejen přejmenovává věci, nazývá pravdu lží a lež pravdou, ale rozvrací schopnost člověka vůbec něco takového rozeznat a bere mu vůli k odporu! Pokud v krátící se lhůtě, kdy ještě žijí nepostižené generace, disponující podnikavostí, odolností vůči stresu, vůlí překonávat překážky a prosadit se, nedojde k odvržení tohoto zhoubného fenoménu a ideologie, která za ním stojí, k celkové změně společenského paradigmatu, je evropská civilizace odsouzena k zániku a poněvadž není Evropa jediný kontinent na zeměkouli, zákonitě se stane kořistí jiné civilizace, islámské, čínské...

K rafinovanosti ideologie, jíž dnešní Západ podléhá, patří i to, co bych nazval „prefabrikovaný svět celebrit“. Aby se zakryl fenomén přehlídanosti, který v čím dál tím větší míře brání lidem dospět, mít charakter a jít si za svým i přes neúspěchy a prohry, je veřejnost zaslepována příběhy lidí, kteří se přece PROSADILI, příběhy celebrit, sportovních a filmových hvězd, populárních zpěváků a zpěvaček a šokována jejich astronomickými příjmy. Ano, tito lidé mají nepochybně talent, píli a odhodlání, ale nikdy by se nemohli stát globálními idoly, kdyby za sebou neměli organizovanou podporu marketingových agentur a nehodili se současné ideologii do krámu jako narkotikum pro masy fanoušků, kteří jsou svou závislostí předobrazem člověka budoucnosti, jenž definitivně ztratí ponětí o vlastní lidské hodnotě, protože ji zcela přenese na svůj idol, a bude mít pouze jeden cíl – konzumovat zábavu – což dovrší jeho manipulovatelnost.

Aby nebyla tato úvaha chápána jednostranně, jsem si plně vědom, že každá společnost určitou kontrolu, určitá pravidla, nastavující chování lidských jedinců k sobě navzájem, potřebuje a stejně tak represivní aparát, který tato pravidla vynucuje. Avšak toto hlídání, vymezení mantinelů, musí ponechávat dostatek prostoru pro vlastní tvořivost a podnikavost, pro vlastní poznávání světa a s právem na vlastní pravdy, byť omylné, s právem veřejně pochybovat o všem – a samozřejmě s takovou morální výchovou, jež umožní převzít osobní odpovědnost za život, onen neoddělitelný rub lidských práv. Musí se jednat o rovnováhu a je pak dějinnou tragédií, že tuto rovnováhu mezi svobodou a odpovědností, objevenou právě na našem kontinentu a vedoucí k civilizačnímu rozkvětu, nyní Evropa ztrácí a je katastrofálně vychýlena na stranu diktovaného života na úrovni mateřské školky a prefabrikovaných „pravd“, což ovšem znamená ztrátu budoucnosti.