Předem musím upozornit, že všechny ženy nejsou stejné a já si nedělám nárok, ba ani naději, že bych ženám porozuměl. Jsou to, aspoň pro mne, mystické bytosti dávající život a život rozvíjející. Tyhle ženské schopnosti ocení každý rozumný muž, který vyrůstal v láskyplné péči své maminky. A možná obzvlášť ten, který v ní nevyrůstal, pokud je tedy rozumný a uznalý.

Ženy to zkrátka mají zakódováno v genech, že umí lépe než my muži ovlivňovat své potomky. Takový chlap jde na všechno silou. I on má své genetické kódy chování a ty mu velí, aby se s ničím, co je slabší, moc nepáral. Zlobil jsi? Buch, dostaneš do nosu! U potomků pak přes zadek a příště si jistě dá dítě pozor, aby nedostalo znovu. Většinou to funguje. Ženská na to jde mnohem lstivěji. Zlobíš? Já to večer řeknu tátovi, až přijde z práce! Vzpomínka na dobu celkem nedávnou, kdy si zlobivec nemohl sednout, aniž mu to nepřipomnělo otcův styl řešení sporných situací, měl vždy tu správnou odezvu.

Stručně řečeno, chlap víc využívá své síly, zatímco žena na to jde chytrostí. Musí! Od malička je její zkušeností, že se dá spor vyhrát, i když jsi slabší, ale musíš na to jít chytře. Moje žena to s dětmi uměla tak, že se jí svěřovaly se všemi nezbednostmi pod podmínkou, že to neřekne tátovi. Hrál jsem doma toho zlého poldu. Večer, když už děti spaly, mi pak žena šeptem sdělovala, co všechno ten den vyvedly. Musel jsem hrát divadlo, že o ničem nevím, což se občas neobešlo bez skřípění zubů, když přestupek byl vážnější a dle mého názoru hodný potrestání. Mnohem později, když už děti vyrostly, mně došlo, že se mi žena občas schválně svěřila, aby mi zabránila trestat. Hrála to občas obratně na obě strany... obzvášť se svým miláčkem, tím nejmladším!

Kamarádka Jana Malíková mě vždy varovala, abych nevěřil ženským slzám. Na důkaz se okamžitě rozbrečela tak, že jsem se ji jal uklidňovat. A to jsem věděl, že to hraje! Žena je zkrátka mnohem emocionálnější než muž, snad díky hormonům, ale také je mnohem zkušenější ve využívání svých nálad a svých předností. Problém s přednostmi je, že jak žena stárne, přednosti pozbývají na kráse a hlavně na síle, ale nikoli na účinnosti.

U chlapa to je obráceně. Ten se rodí s vžitou představou, že se o místo na slunci musí poprat. Říká se tomu anglicky pecking order (klofací řád mezi slepicemi), který asi měli naši předci od kurů okoukaný. A i když tu představu musí závěrem svého vzdělávání na základní škole poopravit, hluboko uvnitř jeho nitra ta představa nezmizí nikdy. Poopravit tu představu musí právě díky ženám, tedy svým spolužákyním. Z počátku školních let kluk spolužákyněmi opovrhuje. Nemají pro něj tu samou úroveň jako jeho oponenti, s kterými se pere o své místo v klofacím řádu. Ba i předměty, v kterých citlivé dívky většinou vynikají, jako zpěv, kluk považuje za holčičí a nemíní se jimi nějak zvlášť zaobírat. Teprve jak dospívá a začíná s ním mlátit puberta, vzrůstá u něj zájem o slabší pohlaví a najednou zjišťuje, že fyzická síla není všechno. Zatímco dívky snad obdivují, jak dokáže zamávat se svými soky, nemůže si děvče, které se mu líbí, naklonit tím, že jí jednu vrazí a ona jeho rozhodnost a sílu ocení stejně jako jeho chlapečtí soupeři.

Zde mají dívky nádhernou praxi v životě, která je naučí, že i největší grázl se dá ovládnout, když je dívka chytrá. Zbije sice celou třídu, ale před ní se červená, koktá a udělá, co mu děvče řekne, oč ho požádá...

Tato škola života, kdy se chlapci učí krotit svou výbušnost a dívky podmaňovat si muže, je výhodná pro obě pohlaví. Od té chvíle nejdou životem jen dle vlastních pudů, ale berou v potaz, i co tomu řekne jejich protipól. Od té chvíle se osudy žen i mužů nejen prolínají, ale až do konce života ovlivňují. Jeden se učí od druhého.

Někdy v sedmdesátých letech minulého století začalo sílit feministické hnutí. Feminstkám vadilo, že nemohou podle zažitých zvyklostí dělat to, co muži, a zatoužily po mnohých mužských výsadách. Možná, že platově, ekonomicky, ba i vztahově měly feministky pravdu, ale málokterá domyslila, co boj za „rovnoprávnost“ ženám přinese ve svém celku, o co všechno ženy přijdou a co za to získají. Ono to jejich „poddané“ postavení mělo i své výhody. Jakmile se žena vdala, její starost o ekonomickou zajištěnost rodiny většinou končila. Tu měl na starost manžel. Jakož i povinnost vydělat nejen na chod rodiny, ale i dávat něco na stranu do budoucna. Nebylo neobvyklé v mém mládí, když chlap doma odevzdával celou výplatu, z které dostal „kapesné“. Většinou na benzín do auta, na pivo a na cigarety...

Když chtěl něco našetřit na dovolenou, na Vánoce nebo překvapit děti či ženu k narozeninám, obvykle si našel druhou práci, někdy přes víkend nebo po večerech a z toho pak rodinu udivoval...

Feministky tohle všechno převrátily naruby, což samozřejmě neměly v úmyslu. Zatímco v dobách mého mládí jedna výplata dokázala uživit rodinu, dnes k tomu jsou zapotřebí výplaty dvě. Takže pracují oba, manžel i manželka, a jsou si rovni. Když říkám rovni, pak při tom poulím jazykem svou tvář do ironického úšklebku (anglicky: mám „tongue in cheek“), protože obě pohlaví si nikdy rovna nebudou. Na ženách vždy zůstane starost o děti. Je to prostě jejich část odpovědnosti, kterou jim nadělila příroda. A to i když ten rovnocený partner od svých povinností upustí.

Ano, partner, žádný manžel! Došlo to totiž tak daleko, že muži si ženy už ani neberou. Prostě s nimi žijí, děti dělají a když toho mají dost, ženu opustí. Mohou si to dovolit, protože stát rozhodnutím svých intelektuálů, kterým Češi vtipně přezdívají Dobroserové (vtipnější než anglické Dogooders), se rozhodl, že ve své dobrotě na sebe uváže povinnost starat se o spratky těch, co se rozhodli je opustit. Mnohý mladý muž kráčí dnes krajinou, seje své sémě, kde může, u blahého vědomí, že stát za něj převezme zodpovědnost a on za to neponese nijaké následky. Za tuhle situaci neviním feminismus, i když i to je výsledkem jejich boje za rovnoprávnost, ale dobrosery.

Existuje v západní společnosti intelektuální vrstva, z valné většiny orientovaná silně doleva, která vehementně feminismus podporovala. Nikoli proto, že by věřila v rovnoprávnost obou pohlaví, i když i tací blouznivci se našli, ale protože jí vyhovovalo vše, co západní společnost „předělávalo“. Těmi blouznivcemi míním ty, kteří si usmysleli, že mohou prohazovat odpovědnosti obou pohlaví, jak se jim zachce, protože si jsou ženy i muži rovni, a tudíž nezáleží na tom, o co se kdo stará. Jako by si nevšimli, že jsme rozdílní právě proto, že vývoj nás přivedl k tomu, abychom si starost o nadcházející pokolení a rodinu usnadnili děláním toho, k čemu jsme byli přírodou uzpůsobeni lépe než náš partner.

Zde nemíním to, že by ženy nemohly zastávat i ty nejnáročnější pozice ve společnosti, ale snahu, aby vše bylo půl na půl. Tedy padesát procent vedoucích pozic pro muže a padesát pro ženy. Levicová intelektuální elita na západě vždy toužila po zničení společenského uspořádání, jak se vyvinulo časem a vývojem. Hlavně z toho důvodu, že nenáviděla a nenávidí všechno a všechny, kteří neuznávají její nadřazenou „vedoucí roli“. Levicová intelektuální elita se povýšila na šlechtu společnosti, z jejíhož postu shodila opravdovou šlechtu feudalismu.

Líhní těchto intelektuálů je celý vzdělávací systém od základních škol po university. Zde se nejen blouzní o lepším uspořádání světa, ale rozhoduje i o tom, co je in a co je out. Celý tento systém je totálně nezávislý na skutečnostech života a bohatě živený prací vydělávající části populace, kterou intelektuálové pohrdavě nazývají buržoazií. Pracovní úlevy včetně sabbatical leaves na universitách a platy jsou dávno zcela neodůvodnitelné a přehnané. To samé se dá ovšem říci i o vedoucích pozicích v soukromém sektoru, ale to je jiná kapitola.

V odloučenosti od facek reálného života, který nedává jakékoliv záruky v ničem, a v dosaženém ráji vzdělávacího systému a jeho byrokratické nadstavby se to krásně sní i přemýšlí, jak zničit společnost, která to vše dovolila a nechala dospět tak daleko. Sní a nenávidí! Ano, nenávidí! Bůh ví proč, snad u vědomí vlastní nemohoucnosti, kdybychom z rozjetého gravy trainu náhodou vypadli? Aniž si při tom intelektuální levicová elita uvědomuje, že si podřezává pod sebou větev, na níž si lebedí se všemi svými výhodami a prebendami. Levicově vychovaní, zvyklí na svá postavení „šlechticů“, kteří o všem rozhodují, se rozlezli po celém systému byrokratické mašinérie od obecních úřadů až po vládu. Vytvořili systém pozic, které jsou odměňovány zcela be ohledu na to, co si společnost může dovolit a co si oni skutečně zaslouží.

A právě zde, v tomto prostředí se odehrává nástup progresivních sil všech levicových intelektuálů a feministek jimi podporovaných do pozic rozhodujících o stavu společnosti, ač jim ale a především jde o kariéry a podporu stejně smýšlejících. Kariéry, na které už společnost nestačí vydělávat a stát si musí půjčovat... Zkrátka došlo to tak daleko, že už nejsou peníze ani na bezplatné vyučování, které bylo možné ještě před jednou či dvěma generacemi, kdy pracovali převážně jenom muži. Není na zdravotní sestry, doktory a jiné, kteří se musí rekrutovat až z Filipín a jiných center lacinějšího vyučovacího systému. Společnost se potácí na pokraji krachu finančního, ekonomického a morálního.

A do toho všeho si dobroserové nadělili multikulturalismus a navozili kulturně, podle svého gusta a domněnek, které prohlašují za jedině správné, odlišné příslušníky jiné kultury. Jak to dopadlo a dopadá, vidíme všichni na zapádě kolem sebe. Ani ti mrtví, podřezaní, roztrhaní výbuchy sebevrahů a upálení zaživa však nepohnuli domněnkou našich elit, že se jim snad něco nepovedlo. Zvyklí o všem rozhodovat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, ale hlavně proboha(!) aby oni i ony při tom nepřišli/y o své výnosné pozice, budou nám lhát až do hořkého konce...

A zde musím připomenout začátek své stati, kterou jsem nazval „Ženská síla a ženská slabost“. Ženská síla spočívá v manipulační chytrosti. Jako slabší pohlaví se v tisíciletém vývoji naučily ženy používat svou chytrost takticky. Nikdy nemohly počítat s tím, že když se se silnějším protivníkem nedohodnou, musí se mu postavit silou. Dělat kompromisy, ba ustupovat i tam, kam by se ustupovat nemělo, prosím, to umí! Ale bojovat a bít lumpa, který lže a podvádí? Ani náhodou! A zase, musím předeslat, že samozřejmě jsou výjimky a jsou ženy bojovnice, vzpomeňme Johanku z Arku, železnou Margaret Thatcherovou, izraelskou Goldu Meirovou, ale generalizačně lze říci, že ženy upřednostňují kompromis, dohodu a ústupky. Pracuje to s rozumnými oponenty, nikoli s těmi, kteří v tom vidí slabost. A v tom skutečně je ženská slabost. Pokud se oponentem stane ideologie jako islám, která neuznává kompromis (snad jen dočasně, než zesílí tak, že jej pak už nepotřebuje), vede ženská taktika ústupků k pozdější porážce.

Když vezmeme v úvahu, kolik dnes sedí žen a levicových intelektuálů ve všech těch komisích, radách, parlamentech, poradních sborech, ale i obecních úřadech, kde se rozhoduje nejen o stavu společnosti, ale i o její obraně před vnějšími tlaky, nelze než nevidět budoucnost černě.

Nevěstím zde naši porážku od islámu, naopak si myslím, že nastávající boj západní kultury s tou islámskou vyhrajeme, ale až po tom, co si uvědomíme a začneme prosazovat, že tolerance se vzathuje jen na ty, kteří naši kulturu přijmou a vzdají se nároků na její změnu od tolerance k netolerantnosti. K tomu však bude třeba vyházet většinu kariéristů, kteří jsou připraveni z naší kultury prospívat, ale nikoli ji bránit.Však si to vemte, Evropu dnes vede bývalá „Východoněmka“, která vyrůstala ve státě, který na ruský tlak nikdy neodpověděl protitlakem. Byť i jen morálním. Merkelová! Ne, že bych se bál toho, že ji Němci jednou nevymění, ale aby ji nakonec v hrůze z vývoje nevyměnili zase za nějakého Bémiše frajtra!

Bojím se, protože zatím se na obzoru žádný Bismark neobjevuje a ideologie islámu se nedá usměrnit nebojovností.

A aby bylo jasno, nehoruji tu proti ženám ve funkcích, ani proti Angele ne, ale horuji tu za to, aby si ženy uvědomily, že když se chtějí věnovat vedení v naší společnosti, musí se naučit i klofat a bránit ji proti vetřelcům. Jinak hrozí, že když to ta naše kultura pro krásné řeči těch na rozhodujících místech prohraje, přijdou ženy o své výdobytky nejen v rovnoprávnosti, ale vrátí je to do sedmého století a časů Hidžry. Budou mít hodnotu jen půlky muže...