Neviditelný pes

ESEJ: Zapomenuté milníky války

16.5.2020

České spory o Mnichov a odsun často pomíjejí mezinárodní kontext druhé světové války, který byl pro tyto události zásadní

Sedmdesát pět let po konci druhé světové války v Evropě stále vnímáme největší válečný konflikt dějin příliš lokálně. Přinášíme devět mezníků, které ve výčtu nejdůležitějších událostí většinou chybějí, přesto měly na vývoj situace zásadní vliv.

Na druhou světovou válku se vzpomíná podobně různorodě jako na každou jinou historickou událost. Lidé si z různých perspektiv připomínají různé obrazy minulých dějů – a jiné jejich aspekty naopak přehlížejí. Proto mnohdy dochází ke zbytečným sporům o výklady minulosti. V Česku panují zejména spory o „Mnichov“ a o „odsun“. Podívejme se na několik opomíjených dat, která mohou pomoci tyto sporné okamžiky vyjasnit.

15. červenec 1933: Pakt čtyř mocností

Na první krok k alianci evropských velmocí, které rozhodovaly roku 1938 v Mnichově, se většinou zapomíná. České zklamání nad „Francií sladkou a hrdým Albionem“ nepřišlo tak překvapivě, jak se současníkům jevilo. Brzy po Hitlerově převzetí úřadu říšského kancléře dal vůdce fašistické Itálie Benito Mussolini impulz k uzavření tzv. Paktu čtyř mocností, tedy Anglie, Francie, Itálie a Německa. Jeho deklarovaným cílem bylo zajistit, aby mezi těmito velmocemi již nikdy nedošlo k válce. V očích tehdejších pozorovatelů však hrály hlavní roli německé požadavky revize pařížských mírových smluv ohledně státního uspořádání v Evropě.

Ve Velké Británii vkládali mnozí do tohoto projektu velké naděje, v parlamentu jej 13. června 1933 vřele podpořil třeba konzervativní poslanec Arthur Molson. Své vládě blahopřál, protože v paktu viděl „záruku, tentokrát se souhlasem pana Hitlera, že v Evropě po přinejmenším dalších deset let nedojde k narušení míru“. To prý umožní britské vládě „pokračovat v procesu pacifikace Evropy tím, že zajistí Francii bezpečnost a Německu změnu hranic i vylepšení postavení, bez nichž by bylo uklidnění poměrů nedosažitelné“.

Dohoda paktu byla podepsána 15. července 1933 v Římě, ale protože se ji nepodařilo náležitě ratifikovat, nevstoupila v platnost. Pakt čtyř mocností tak zůstal pouhou diplomatickou epizodou. Připomíná nám ale, že v Mnichově se roku 1938 nesešla zcela nová skupina velmocí, aby rozhodovala o úplně nové otázce.

10. červenec 1937: Různé obrazy Československa

Nechuť německých vlád uznat východní hranice své země jako definitivní měla v celé Evropě mnoho příznivců – podobně jako kritika pařížských mírových smluv. Čtenáři slavného britského týdeníku The Economist se v roce 1928 dozvěděli, že v Evropě „se v posledních deseti letech upevnila stabilita výrazněji, než jsme mohli doufat“. Prý tehdy existovaly „pouze tři evropské teritoriální otázky, ve kterých jsou zúčastněné strany ještě zcela neusmířené, a to německá ‚východní marka‘, Vilnius a maďarské hranice“.

O první Československé republice se zde psalo pochvalně a stejný časopis jí ještě v roce 1935 vystavil vysvědčení s vyznamenáním: „Československo mezi nástupnickými státy naplnilo téměř osamoceně ony nepsané, ale nezbytné hodnotové podmínky pro úspěšné fungování mírového uspořádání. Kdyby byla česká politika pravidlem, a nikoli výjimkou, nebyla by Evropa v situaci, v jaké se dnes ocitla. Liberální režim v Československu však nemohl porazit oceán násilí a intolerance, který bují s rostoucí silou kolem všech ‚pobřeží‘ Čech. (…) Nacistická vlna ve střední Evropě prostě nabírá sil.“

Netrvalo dlouho a 10. července 1937 psal tentýž časopis o stejném státě velmi odlišně. Historik Arnold J. Toynbee v obsáhlém článku s titulkem „Německý problém Československa“ soudil, že podstatou problému se stala politika „čechizace“ (czechisation), která si znepřátelila Němce na obou stranách hranic. Autor dokonce napsal, že „metody, kterých Češi užívají k udržení své nadvlády nad sudetskými Němci, nejsou demokratické“. Konrad Henlein si prý upřímně přál „zajistit snesitelné životní podmínky pro svůj národ v rámci Československé republiky bez jakýchkoli změn hranic či zřizování státu ve státě“.

Sám vůdce sudetských Němců později potvrdil nepravdivost tohoto tvrzení, které však úplně odpovídalo tehdejší propagandě britské vlády šířící strach z války, jež by mohla vypuknout následkem údajných pochybení pařížských mírových smluv a československé neochoty ustoupit.

Nakolik byl Toynbee informován o nacismu, nevíme. Při osobní návštěvě u Hitlera v roce 1936 však prý získal naprostou důvěru k vůdcovu ujištění, že hlavním cílem nacistické politiky je německo-britská spolupráce a boj proti bolševismu.

Jiní Britové vnímali nacismus jinak – a opomíjet bychom neměli ani skutečnost, že mnichovská dohoda byla v britském parlamentu schválena proti hlasům silné opozice. Ani celá „Francie sladká“ a ani celý „hrdý Albion“ tehdejší rozbití plnoprávného státu protiprávními prostředky neschvalovaly.

19. listopad 1937: Halifax u Hitlera

O návštěvě britského konzervativního politika Edwarda Halifaxe u Adolfa Hitlera 19. listopadu 1937 se hodně spekulovalo, ale obsah rozhovorů zůstal ve své době utajen. Dnes z německých i britských protokolů víme, že Halifax plédoval pro vzájemné porozumění mezi Anglií a Německem, protože na tom prý závisela nejen „budoucnost našich dvou národů, nýbrž celé civilizace“.

Pro budoucí jednání navrhl spoluúčast dalších dvou mocností – Itálie a Francie: „Kdybychom se my čtyři mohli dohodnout mezi sebou, mohli bychom položit solidní základy míru a všeho dalšího, co bychom na nich chtěli stavět.“ Halifax také Hitlerovi sdělil, že by Anglie souhlasila s řešením tzv. otázek Gdaňska, Rakouska a Československa mírovými prostředky. Jak dnes víme, šlo o milníky na cestě do druhé světové války: Rakousko bylo na jaře 1938 připojeno k Německu, Československo na podzim stejného roku rozbito a krize kvůli Gdaňsku v létě 1939 předcházela přepadení Polska.

Halifax byl s rozhovory spokojen, vůdce popsal jako člověka „velmi upřímného a říkajícího jen to, čemu věřil“. Brzy poté se Halifax stal britským ministrem zahraničí. Spokojen byl totiž i premiér Neville Chamberlain: „Ovšemže chtějí Němci hegemonii ve východní Evropě; chtějí tak těsnou unii s Rakouskem, jakou mohou získat, aniž by ho začlenili do Reichu, a totéž chtějí pro sudetské Němce – tak, jak jsme to my požadovali pro Uitlandery v Transvaalu.“ O dodnes opomíjeném 19. listopadu 1937 prohlásil historik Andrew Roberts, že se zapsal do dějin, protože to byl „Halifax, nikoli Hitler, kdo jako první pojmenoval oblasti, vůči kterým by mohla být revidována versailleská smlouva ve prospěch Německa“.

6. říjen 1939: Přesidlování Němců

Šestého října 1939 pronesl Hitler v říšském sněmu projev, který sledovala celosvětová veřejnost. Po dobytí Polska si od něho slibovala informace o dalším německém postupu. Triumfující vůdce oznámil, že nyní je „nejdůležitějším úkolem nové uspořádání etnografických poměrů, to znamená přesidlování národů“. „Celá východní a jihovýchodní Evropa je částečně naplněna neudržitelnými zlomky německého národa,“ řekl Hitler a tento fakt označil za „příčinu trvalých mezistátních problémů“. Mezinárodní veřejnost správně pochopila, že šlo o plán dalekosáhlého přesidlování německých menšin.

Již den nato Hitler svůj projekt konkretizoval ve Výnosu vůdce a říšského kancléře k upevnění německého národovstva. Důsledky Versailles v Evropě prý byly odstraněny: „Tím dostala Velkoněmecká říše možnost přijmout a usadit na svém území Němce, kteří dosud museli žít v cizině.“ Pod sloganem „Návrat domů“ okamžitě začalo masové přesidlování německého obyvatelstva, které pokračovalo až do konce války. Údajní „navrátilci“ byli většinou usazováni na obsazených polských územích.

14. května 1940: Reakce na přesidlovací projekt

Čtrnáctého května 1940 dokončil londýnský Královský institut pro mezinárodní záležitosti tzv. Mabbotovo memorandum, jež se věnovalo přesidlování německých menšin. Podle britského historika Martina D. Browna obdržel zřejmě jeho kopii i Edvard Beneš. Prezident v exilu memorandum použil ke formulování vlastních plánů odsunu Němců z Československa.

Autoři memoranda odmítli Hitlerovu propagandu, podle níž byly národnostní menšiny příčinou problémů. Vycházeli naopak z přesvědčení, že nacisté zneužili stížností německých menšin ve prospěch vlastních expanzionistických cílů. Přesidlování německého obyvatelstva zahájené tehdy Hitlerem je ovšem konfrontovalo i s nutností uvažovat o jeho následcích v poválečné době.

Z této perspektivy věnovalo memorandum pozornost jak otázkám eventuálního poválečného návratu přesídlenců, tak případným dalším přesídlením německého obyvatelstva. Autoři memoranda zvažovali i možnost předejít opakování zkušeností s politickou instrumentalizací německých menšin k rozpoutání války naplánovaným přesídlením po jejím ukončení. Přitom zvažovali zkušenosti s německými menšinami v různých státech a pouze Polsko a Československo označili za území, kde se poválečné přesídlení Němců jeví jako záhodné preventivní opatření, aby se problémy podél východních hranic Německa neopakovaly. Německo dle memoranda ztratilo v důsledku svého chování vůči oběma sousedním státům jakékoliv právo na etnickou či humanitární spravedlnost. Současně však bylo zdůrazněno, že se s Němci nesmí zacházet tak bezohledně, jak oni zacházeli s jinými národy.

28. prosince 1942: Počátek tzv. vyklizovací politiky

„Za německého panování byly nucené evakuace na denním pořádku,“ konstatoval historik Dieter Pohl a poukázal na dodnes opomíjené následky nacistické tzv. vyklizovací politiky. Ta doprovázela od prvních ústupů wehrmachtu 28. prosince 1942 po více než dva roky celou druhou fázi války. Zpočátku se měla armádní skupina A na Kavkaze stáhnout „krok za krokem v několika úsecích“, ale brzy následoval známý symbol ústupu, vítězství Rudé armády u Stalingradu. Tzv. vyklizovací opatření anticipoval Hitlerův rozkaz z 16. února 1943, v němž se mimo jiné praví: „Při plánovaných větších evakuačních akcích s sebou vezměte, pokud to bude možné, také civilní obyvatelstvo a později je použijte jako pracovní sílu. Vesnice pak budou zničeny.“

Uplatňované „zásady pro evakuaci“ na území Sovětského svazu se konkretizovaly například v rozkazu pro skupinu armád Sever z 21. září 1943 takto: „Nepříteli nenechat žádné použitelné osoby“, „evakuace bude probíhat hlavně v kolonách přibližně o 1000 osobách, za den by měla kolona urazit průměrně 12 až 15 kilometrů“, „celkem bude evakuováno přibližně 900 000 lidí“.

Velký důraz se kladl i na osvětlování této politiky u veřejnosti: „Propaganda musí evakuaci připravit. (…) Má za úkol srozumitelně vysvětlit německá opatření, a to jako následek většího nebezpečí náletů a zpráv o tom, jak bolševici zacházejí s obyvatelstvem při návratu do středního a jižního Ruska (zvěrstva na civilním obyvatelstvu).“ Že tento projekt nebyl organizačně zvládnutelný, se brzy ukázalo, ale kolik lidských bytostí mu padlo za oběť, se zatím přesně neví.

15. února 1943: Přelom v nacistické propagandě

Datum 15. února 1943 je opomíjeno, přestože tehdy došlo k pozoruhodné změně v nacistické propagandě. Její šéf Joseph Goebbels prezentoval ještě 17. listopadu 1942 německé válečné tažení jako loupežný nájezd: „To, co vlastníme, už nevrátíme. Ať to stojí, co to stojí, to se teď musí vyřešit! Nyní chceme pšeničná pole na Donu a Kubáni, abychom měli pod palcem obilnici Evropy! Nyní chceme ropné zdroje a ložiska železa a uhlí a manganu. Chceme si zajistit koloniální panství na evropském území.“

Po Stalingradu přivedly neutěšené zprávy z válečných front Goebbelse k přemýšlení – a již 15. února 1943 vydal nový rozkaz. V budoucnu měla platit nová pravidla pro všechny projevy, články a jakékoli jiné publikace: „Prohlášení, že Německo chce na východě vybudovat kolonie a realizovat koloniální politiku, že zemi a její obyvatele považuje za předmět exploatace, je naprosto chybné. (…) Naopak se musí při všech vhodných příležitostech zdůrazňovat vůle po svobodě, vůle bojovat proti bolševické vládě teroru.“ Druhá fáze německé války ve východní Evropě se reinterpretovala jako záchrana před bolševismem a propaganda se nyní zaměřila na šíření zvěstí o zločinech a zvěrstvech Rudé armády, které se dodnes často prostoduše opakují.

31. květen 1944: Nový plán pro Němce

Když se fronta začínala blížit k původním hranicím Německé říše, zaslal vedoucí hlavní kanceláře NSDAP Martin Bormann 31. května 1944 všem stranickým orgánům instrukce pro „činnost strany v případě invaze“. K tomu patřilo i oznámení o opatřeních při tzv. vyklizování: „Případná repatriace průmyslových a zemědělských produktů, zničení pro válku důležitých zařízení i repatriace zahraničních dělníků a zajatců z operační oblasti je úkolem wehrmachtu, popř. policie. Naopak vyřizování záležitostí souvisejících s eventuální evakuací německého civilní obyvatelstva je výhradně úkolem strany.“

Podle odhadu wehrmachtu bylo 20. února 1945 „na cestě“ asi 8 350 000 osob. Podle jiných zpráv se již 6. ledna 1945 „z původních domovů evakuovalo téměř deset milionů Němců“. Nucené evakuace obyvatelstva takového rozsahu nutně vedly k dramatické humanitární katastrofě, prezentované jako následek údajně dobrovolných útěků ze strachu před zločiny a zvěrstvy Rusů. Teprve 29. dubna 1945 byl vydán rozkaz k jejich pozastavení: „Při evakuaci civilního obyvatelstva z území ohrožených nepřítelem se nesmí vyvíjet žádný nátlak.“ K záchraně milionů putujících německých bezdomovců od následků takto způsobené humanitární katastrofy „strana a wehrmacht“ již moc přispět nemohly, o to se zasloužily až vítězné spojenecké národy.

2. srpen 1945: Postupimská dohoda

Postupimská konference z léta 1945 bývá v Česku často zmiňována, ale opomíjejí se její mezinárodněpolitické okolnosti. K nim patřila i otázka, kde se vlastně německé obyvatelstvo nacházelo. Mimořádně nepřehledná situace panovala v trojúhelníku kolem německo-československo-polských hranic. Tam se totiž někteří Němci snažili z Polska a Československa uprchnout, mnozí nuceně evakuovaní se naopak pokoušeli o návraty do svých domovů, odkud zase byli jiní mnohdy násilně vyháněni.

V tajné zprávě z 29. května 1945 získalo moskevské ministerstvo zahraničí následující informace: „Podle údajů velení Prvního ukrajinského frontu byl zaznamenán stoupající počet německých obyvatel z Německa, kteří se vracejí na území východně od řek Odry a Západní Nisy. Během ofenzivy Rudé armády na Visle byli tito obyvatelé evakuováni na západ. Jelikož území východně od Odry pravděpodobně připadnou Polsku, nebylo by vhodné souhlasit s návratem německého obyvatelstva, jelikož se později bude muset tak jako tak vrátit na západ. V důsledku toho vznikají další obtíže, jejichž řešení vyžaduje vynaložení materiálních prostředků. Bylo by proto užitečnější, kdyby polská vláda hlídala hranice, a zamezila tak přechodu německého obyvatelstva na území východně od Odry.“

Nucené evakuace postihly i Němce na Slovensku, ale z území Česka nacisté německé obyvatelstvo vyvést nestačili, ba naopak, mnoho jiných Němců tam přivedli. Na konci války se jen na území protektorátu mělo například nacházet přes půldruhého milionu Němců evakuovaných ze Slezska. Jak nepřehledná byla tehdy situace německého civilního obyvatelstva, připomínají slova jednoho z britských diplomatů v Postupimi:

„Myslím, že během této konference se ukázala jedna věc, totiž že problém transferu nebude zdaleka tak veliký, jak jsme původně předpokládali. Poláci říkají, že na územích za hranicí na Odře a Nise, která převezmou, zůstal pouze jeden nebo jeden a půl milionu Němců, jichž se chtějí zbavit. Beneš má dva a půl milionu, k tomu musíme přičíst dalšího čtvrtmilionu (podunajských) Švábů. To ale nejsou ani čtyři miliony. Bůh ví, že i tak se jedná o dost velký problém a miliony Němců, kteří žili východně od Odry, se musejí někde ubytovat. Ale lidé, kteří byli v Německu, nabyli dojmu, ať již správného, či špatného, že v Říši žije méně Němců, než se předpokládalo. Naprosto se shodneme na tom, že v první řadě musíme provést sčítání lidu, ať je jakkoliv provizorní.“

Tyto odhady nebyly od reality daleko. Volný přeshraniční pohyb byl pozastaven, stejně jako neorganizovaná vyhánění Němců z prvních poválečných měsíců. Převážně v roce 1946 bylo pak z Polska, Československa, Maďarska a Rakouska přesídleno na 4,8 milionu Němců. Poté se ukázalo, že „podle výsledků sčítání lidu z 29. října 1946 žilo ve čtyřech okupačních zónách přes 9,5 milionu přesídlených Němců“, kteří na území dnešního Německa před válkou nežili a z různých příčin se do svých domovů nemohli či nechtěli vrátit.

Mezi „Mnichovem“ a „odsunem“

V českých sporech o „Mnichov“ a „odsun“ bývá řeč o vnitropolitických záležitostech Československa, jako by šlo o vztahy mezi tímto státem a jeho německou menšinou. Mnohdy jde dokonce jen o emocionální rozpoložení Čechů vůči Němcům. Zde připomenutá data osvětlují souvislosti mezi „Mnichovem“ a „odsunem“ z mezinárodněpolitické perspektivy, a nabízejí proto i jiný obraz stejných událostí.

K vysvětlení historických příčin mnichovských a postupimských rozhodnutí se do popředí vnucují otázky reakcí obou evropských mocností, Anglie a Francie, a dále Spojených států a Sovětského svazu na čtyři aspekty dějin druhé světové války: na situaci vzniklou Hitlerovým převzetím úřadu říšského kancléře v roce 1933, na roli německých menšin podél východních hranic Německa při rozpoutání války, na přesidlování Němců formou tzv. návratů německých menšin „domů do Říše“ a na vyklizovací politiku nacistického režimu včetně nucených evakuací německého obyvatelstva v době ústupu wehrmachtu.

Ani v Mnichově roku 1938, ani v Postupimi v létě 1945 se nerozhodovalo podle přání českých politiků. Tam jednali zástupci velmocí – a jediným účastníkem přítomným na obou konferencích byla Velká Británie. Hlavní klíč k vysvětlení těchto dvou historických událostí musíme hledat v dějinách britsko-německých vztahů, nikoli v dějinách českých. Zprávy současníků a pamětníků Mnichova i odsunu nás seznamují s tím, jak kdo vnímal dění kolem sebe, ale jen historici nás mohou poučit o tom, co se tehdy ve veřejnosti nevědělo. Jaké postoje zaujímali a jak argumentovali Češi v roce 1938 či v roce 1945, je důležitým tématem k reflexi českých dějin, ale k osvětlení toho, jak a proč se tehdejší události staly, s ním nevystačíme. Ba naopak, z tradic českých sporů o „Mnichov“ a „odsun“ je třeba se vymanit, chceme-li pochopit rozdíly mezi obrazy dějin získávanými tradovaným vzpomínáním a odborným historickým výzkumem.

LN, 9.5.2020

Autorka je česká historička, která od roku 1968 působí v Německu. Vydala řadu publikací, naposledy knihu „Dlouhé stíny předsudků: Německé a anglické stereotypy o Češích v dějinách 20. století“ (2015).

Eva Hahnová


zpět na článek