Ještě v první polovině 20. století bylo možné hovořit o třech hlavních politických proudech nebo formacích. Socialismus, liberalismus a konzervatismus. Ten první byl kolektivistický, zápasil o emancipaci dělníků, osmihodinovou pracovní dobu, bezpečnostní a hygienická opatření, zákaz dětské práce, zdravotní pojištění. Ten druhý, individualistický, bojoval za republiku, za autonomii jedince nad tradicí a normativním nátlakem společnosti i církve, za demokracii národního státu. Konzervatismus hájil konstituční monarchii, tradiční ctnosti a usiloval o rovnováhu mezi svobodou jednotlivce a kolektivní tradicí. Socialistické i liberální myšlení se na Západě postupně prolínaly a od 60. let 20. století se v podivné symbióze a z původních umírněných směrů vyloupl progresivismus, budovatelská ideologie jednotného lidstva bez hranic, absolutní svobody jedince bez restriktivních hranic tradičního řádu. Prosadil se kdysi okrajový kult Člověka a lidstva, původně v liberalismu i socialismu obsažený, donedávna ale většinovou křesťanskou společností potlačovaný.
„Evropa dnes páchá sebevraždu. Lépe řečeno, její vlastní představitelé se rozhodli, že svou civilizaci zavraždí,” píše v úvodu Podivné smrti Evropy Douglas Murray o politicích, kteří už od šedesátých let podporují masovou imigraci. Progresivisté pevně věří, že na troskách naší civilizace vyroste nová multikulturní, tolerantní a spravedlivá společnost. Spolu s budovateli Evropské unie, kteří financují dovoz přistěhovalců i fanatické lidskoprávní aktivisty, odmítají evropské dějiny a tvrdí, že se svět vyvíjí k planetárnímu lidstvu bez národních států a tradic. Imigrace má tento (nevyhnutelný) dějinný proces urychlit. S nimi se veze často nevědomky i liberální kosmopolitní pravice, neboť i ona ztratila hlubší vztah k vlastní identitě. Porazila komunisty a socialisty v zápase o tržní hospodářství a zápas konzervativců o duši civilizace buď nevnímá, anebo má za okrajový jev. Varování před přílivem milionů přistěhovalců z kultury Západu nepřátelské, nemluvě o jejich vysoké porodnosti, považuje za rasismus. Blahobytně si žije ve svých opevněných čtvrtích se svými voliči.
Ani desítky milionů muslimů by ovšem Evropu nemohly rozvrátit, píše Murray, kdyby si udržela svou sebevědomou normativní kulturu. Přicházejí ale do vyprázdněné hedonistické společnosti svobody a práv, jež lidem navyklým na kolektivní příslib bratrství, nemá co nabídnout. Evropská elita se před nimi dokonce kaje za zločinnou minulost (rasistického kolonialismu a imperialismu) a odmítnutím tradičních hodnot podporuje muslimy v budování paralelní polis.
Odumírání západní křesťanské civilizace byl plíživý dlouhodobý proces sekularizace, měl čtyři etapy. V 15. a 16. století nahradilo teologickou spekulaci o světě empiricko-matematické myšlení a během staletí odsunulo filosofické obory estetiky, metafyziky, etiky a teologie mimo přijatelný rámec poznání. Popření racionality antické filosofie a náboženského existencionalismu odřízlo stále ještě křesťanský Západ od jeho kořenů a znemožnilo součinnost víry a rozumu. V 17. století se po šílené náboženské válce sekularizoval stát, následné osvícenství zesvětštilo kulturu a nyní se nacházíme v posledním stádiu – sekularizace etiky. Mnozí lidé se domnívají, že zesvětštění Západu způsobilo, že žijeme v odkouzleném světě bez Boha, v metafyzickém prázdnu, ale to platí jen částečně. Tisíciletá civilizace zanechala v myšlení Evropanů hlubokou stopu a pokus nahradit odumírající křesťanství vedl ke vzniku politických božstev a kultů, utopismu světského rovnostářství, plánu budovat dokonalou společnost, nebo rovnou nebe na zemi, z níž vyrostly obě totalitní obludy nacismu a komunismu. Liberalismus zvítězil, ale svět se nevrátil do starých kolejí, víra ve společenský pokrok nezanikla, ani vábení utopie odvozené z protestantského puritanismu. Kult Člověka získal novou tvář lidských práv autonomního jedince, bezbřehé tolerance a inkluze, zmatené etiky odtržené z křesťanství, vnucované pod heslem „politické korektností”. Rozbíhá se nerovný zápas posledních křesťanů a světských konzervativců s politickým náboženstvím nového humanismu.
V 60. letech se vzbouřila západní středostavovská mládež a smetla z veřejného prostoru přežívající křesťanské normy a nahradila je sekulární ideologií „totální rovnosti, bojem za osvobození jednotlivce i menšin, multikulturalismu a frontálním útokem proti společenské autoritě i hierarchii, proti rodině, národu a historické tradici” (Aleš Valenta, Německo: Mýtus a realita). Tady už rozpoznáváme kontury progresivismu dnešního kartelu tzv. systémových stran, které za pilné součinnosti novinářů a publicistů prosazují diktaturu etiky společenské inkluze, jež má převychovat myzogynní a rasistické občany. Rovnost a tolerance povýšená na absolutní princip a pojištěná právní ochranou má zajistit dokonalý soulad mezi lidmi, mezi pohlavím, rodiči a dětmi, mezi nejrůznějšími libovolně definovatelnými menšinami a imigranty, inkluze má navždy skoncovat s diskriminací, jako by západní civilizace byla bojištěm všech proti všem, přestože je tou nejsvobodnější a nejtolerantnější na světě.
Za úsilím převychovat společnost se ovšem skrývá agrese. Izraelský profesor soudobých dějin Yuval N. Harari v nedávno vydaném světovém bestseleru „21 lekcí pro 21. století” opatrně vyhrožuje věřícím: „Židé si cení pravdy, křesťané soucitu, muslimové rovnosti mezi lidmi, hinduisté odpovědnosti, a proto sekulární společnost věřící přijímá, ovšem pod jednou podmínkou, že uznají společnou světskou etiku a pokud mezi ní a vírou dochází ke konfliktu, mají povinnost se svého náboženského postoje vzdát.”… Nikdo jim nebere boha a rituály. Sekulární svět hodnotí člověka výlučně podle činů a nikoli podle oděvu a náboženské praxe. Ať se drží svých bizarních zvyklostí, pokud ovšem hodlají jednat v upřímném souladu se sekulárními hodnotami. Existuje mnoho židovských vědců, křesťanských ochránců životního prostředí, muslimských feministek a lidskoprávních hinduistických aktivistů. Ti všichni vyznávají vědeckou pravdu, soucit, rovnost, toleranci i svobodu jednotlivce, a jsou proto plnoprávnými členy světské společnosti. Neexistují žádné důvody, proč by se měli vzdát své jarmulky, křížku, hidžábu nebo tilaky.”
Jak dobře víme, existují, a progresivisté už delší dobu diskriminují křesťany ve veřejném prostoru a vyvolávájí nenávist vůči židům a Izraeli, jejž dnes nazývají židovským státem. Levice neochotně přijímá Židy mezi své členy a pouze pod podmínkou odmítnutí existence Izraele. Nejen náboženské, popírání kultu lidstva a sekulární etiky považují za fanatický rasismus nebo fobii. K údivu zdravého rozumu útok na nadpřirozené ničí přirozené a kdo se bouří, musí být potrestán. Herbert Marcuse, jeden ze zakladatelů Frankfurtské neomarxistické školy, už před půl stoletím vyhlásil „Represivní toleranci” (1968), v níž poznáváme současný diktát politické korektnosti. Západní univerzity, místo aby učily studenty samostatně myslet, je školí ve správném světonázoru. Ve jménu jednotného lidstva odmítají soudržné společenství národního státu. Vyhlašují antidiskriminaci, univerzální rovnost, abstraktní lidská práva a nadřazenost nadnárodních institucí. Sekulární etika zahrnuje potraty, eutanázii, genetické embryonální inženýrství, „homosexuální manželství” s právem na adopci dětí, případně i jejich výrobu na zakázku, či libovolnou sexuální orientaci. Snad nejpodivnější je osočování tisícileté křesťanské civilizace z rasismu.
Už před sto lety si anglický myslitel G. K. Chesterton všiml, že se mnohé křesťanské ctnosti, zejména iracionální mystická láska k bližnímu, utrhly z řetězu náboženské víry a rozvracejí svět. Světská etika se přímo hemží zdivočelými teologickými zásadami, píše anglický vězeňský lékař Theodore Dalrymple, dokonce i příslib posmrtného života přenášíme do pozemské existence, vyslovení ateisté věří v odpuštění hříchů, lásku k nepříteli, uznávají nadřazenost chudých, potřebu činit pokání a prosí o vykoupení, ačkoli je nelze ospravedlnit. K hrůzným vraždám se policie vyjadřuje jako duchovní „naše myšlenky a modlitby se dnes obracejí především k rodině oběti”, jako by úkolem policie byla empatie s pozůstalými. Necítíte tu faleš – policie přece nemá v popisu práce modlitby a soucit s příbuznými! Jediné, co pro ně může udělat, je zajistit viníka a předat ho soudu. Jediným lékem pro oběti zločinu je zatykač a přiměřený trest, který posílí jejich víru ve spravedlnost.” Evropský soudní dvůr dal nedávno za pravdu mnohanásobným vrahům, kteří se odvolali proti výroku doživotního vězení bez možnosti propuštění, neboť došlo k porušení lidského práva, nemohou-li vyjádřit účinnou lítost, pokání a rehabilitaci, čili sekulární verzi vykoupení. Trest znemožnil rehabilitaci, jako by šlo o léčbu. Nic proti výčitkám svědomí, u zločinců vzácné, ale takový pojem devalvuje pojetí trestu. Posoudit pokání a odpouštět může jen Bůh, a proto nemůže být důvodem k udílení milosti.
Obě konvergující politické ideologie liberalismu a socialismu mají své kořeny v křesťanství. Liberalismus uznává svobodnou vůli. Podle sv. Pavla jsou si lidé rovni v Kristu. Z hlediska spravedlnosti by měli být rovni jen před zákonem, případně rovným hlasovacím právem, liberálové však objevili koncepci rovných příležitostí a do politiky se vrátila komunistická rovnost výsledků, i když zatím spíš ve společenském než v materiálním smyslu.
Sekulární etika je výsledkem „oikofobie”, jak její špatně skrývanou nenávist k národní tradici a dědictví odvozené z křesťanství i osvícenství, nazval filosof Roger Scruton. Na rozdíl od tzv. xenofobie, jde o skutečnou duševní poruchu – pubertální nenávist k vlastnímu domovu a kultuře, své kořeny má zřejmě v ateismu a marxistické zášti vůči západní civilizaci pod leninským termínem kapitalismus.
A tak se kácí sochy zakladatelů a ničí staré historické obrazy, protože zobrazují bělochy, cenzurují se literární díla, upravují pohádky, aby si mohl princ přivést na hrad přítele. Dochází k prznění jazyka, odstraňování zejména mužských, „myzogynních” jazykových rodů a zájmen, manipuluje se s významem slov. Homosexuálnímu partnerství se říká manželství. Připravuje se multietnická verze Jamese Bonda, v reklamě pod cenzurou proti stereotypům krmí a přebaluje dítě v televizi muž. Marně byste hledali některé citáty Winstona Churchilla nebo detektivku Agathy Christie Deset malých černoušků, kouzlem nechtěného přejmenovanou na „A nezůstali žádní”. Posedlý antirasismem i antidiskriminací oslavuje Západ bizarní genderové skupiny a etnické menšiny. V případě muslimů toleruje i jejich agresivní myzogynní a rasistické názory. Dívčí válka feminismu o mateřství nemluví, ženy osvobozuje od rodiny a muže z principu svého mužství považuje za agresory, ničí tak džentlmenství i erotiku, o lásce a manželství ani nemluvě. Ideologie rovnosti cenzuruje genetický, kulturologický či antropologický výzkum a diskusi. Agresivní genderismus předkládá lidem představu sexuality jako individuální volbu a sebekonstrukci, rodiče nutí, aby nepřekáželi svobodnému rozhodnutí svých nedospělých dětí. Istanbulská smlouva EU nabádá učitele, aby zjišťovali od žáků postoj rodičů. Vládnoucí ideologie se opírá o cenzuru a udavače.
Na Západě už politkorektnost hluboce rozštěpila společnost na progresivisty, konzervativce a nacionalisty a jejich válka slov k nám doléha ozvěnou propagovanou bojůvkami „evropských hodnot”. Ani u nás se ve veřejnoprávních médiích o citlivých tématech jako homosexualita, islám a islamismus, odlišné role, volba i myšlení mužů a žen raději nediskutuje. Zejména na internetu se lidé chovají stále iracionálněji, vyjadřují se extrémně a vulgárně, každodenní zprávy vyvolávají zuřivé výpady, politické názory nesmiřitelně rozdělují rodiny i přátele. Média anglosféry kdysi vážená pro svou objektivitu jako The New York Times nebo The Economist jsou sektářská, argumentují výběrem fakt k povzbuzení svých přívrženců a hecování nepřátel. Povstává blábol Babylonu a lidský jazyk zamořují oxymorony. Liberální znamená neliberální, demokratické nedemokratické, tolerantní nesnášenlivé, spravedlivé nefér, všeobecné vzdělání nevzdělanost, rovnost menšin nerovnost většiny, cenzura zločinů ochranu před zákonem, antirasismus se stal obranou muslimského antisemitismu atd. atp. Spletitá ideologie nesmyslů je svými vnitřními rozpory pro apolitického občana téměř nesrozumitelná. Nelze kritizovat islám a muslimy z antisemitismu, „nepřijatelný rasový stereotyp by vyvolával sociální konflikt” (Cécile Alduyová, francouzská odbornice na veřejnou rétoriku). Rasový? Je snad islám rasa?
Marně si liberální elita, zaslepená svým samozřejmým ateismem a „etickým normativem”, stěžuje na nepochopitelné nacionalisty, extremisty a populisty. Odkud se vzali, ptají se v duchu svého materialismu, když se nám všem tak dobře daří? Způsobila snad lidovou revoltu úvěrová krize (2008/9) či globalizace (outsourcing) a stagnující platy nižší střední a dělnické třídy? Chudí lidé bývali ke konci 19. století mnohonásobně chudší než dnes, a přesto jim většinou nechyběl základní pocit sounáležitosti s politickou ovšemže národní reprezentací. To se ale pomalu měnilo. Něco o tom tušil zmíněný Chesterton:
„Bezbřehá a mlhavá mystika splynutí všeho v jedno je jediná opravdu reakční myšlenka, jde totiž o pokus vrátit svět zpátky do chaosu. Tahle ideologie nechápe potřebu rozmanitosti, chce mít vše stejné, nevidí, jak se na sebe dívají muž a žena, nechápe odlišný svět dětí, lásku k národu, náklonnost k místu, různý kolorit, historii – čest a půvab vlasti, vše, za co ještě stojí žít. Ať už vědomě, nebo ne, naštěstí takovou negaci odmítají miliony obyčejných lidí. Těch lidí, kteří rozmanitost světa vytvářejí svou prací, kteří milují ženu, protože je nemužská, a muže, protože je neženský, svůj dům a kostel, protože jsou nádherně odlišné, pole a zahrady, protože jsou osobní, a vlajky, protože jsou svaté. Tady nejde o lidstvo, ale o lidi. Jde o ctnosti lidské existence. Jde o lidský domov...
Naše poněkud přihlouplá demokracie stále ještě věří v romantiku života, v úžasnou odlišnost muže, ženy a dítěte, původ veškeré poezie. Hrozí nám ale, zvláště v Evropě, oligarchie pedantů, kteří ve jménu unie a sjednocování života chtějí vše srovnat. A jelikož logika a jasné myšlení upadají, obávám se, že milionům lidí nezbude nic jiného, než se řídit svým instinktem. Tak jako u zvířat, bude ten pud správný. Otázka je, zda se nedají zastrašit. Jde totiž o spor mezi agilním intelektem a ustrnulým davem.”
Za snahou o unifikaci pohlaví a lidstva se skrývá útok nejen na odlišnou roli muže a ženy, dvě stránky téhož lidství, ale na samu lidskou přirozenost.
Liberální The Economist se nedávno věnoval globální „krizi konzervatismu” a kritizoval středovou pravici za ztrátu svých konzervativních kořenů a ústup před dnešním revolučním „vulgárním, reakcionářským, šovinistickým a izolacionistickým populismem”. Autoři analýzy celkem správně definují konzervatismus jako politický odpor zdravého rozumu vůči extremismu, jako obranu tradičních institucí demokracie, republikánství a patriotismu, decentralizace, autonomie rodiny a lokálních obcí, hospodářství nízkých daní a omezeného státu, podporu konkurence a podnikání středního stavu. V zápase se socialisty dokázala pravice vytvořit širokou koalici katolíků, evangelikálů, libertariánů, obchodních kruhů a spolu s levicí a liberály odmítala „reakční nacionalismus”. Místo aby dnes brzdila nebezpečný vývoj, píše The Economist, tak se nechá vláčet cestou, kterou si nezvolila. Jenže v Americe mohla být konzervativní jen náboženská pravice, to americká ústava zavedla liberální, rovnostářskou a individualistickou republiku práv. Stát nemohl dlouhodobě chránit neutralitu veřejného prostoru, přestože křesťané díky masivnímu přílivu Hispánců tvoří dodnes většinu. Svoboda projevu bez náboženství vytvořila kult Člověka a rovnosti. Jak prohlásil jeden z amerických otců zakladatelů John Adams: „Vytvořili jsme ústavu pro zbožné a morální občany, pro žádné jiné fungovat nemůže.” A katolický glosátor Ross Douthat progresivisty varuje: „Odmítli jste náboženskou pravici, nedivte se, jak vypadá ta postnáboženská.”
Kritici konzervatismu štěkají na nesprávný strom. Jak má z principu obranný postoj brzdit někdy nepochybně zmatený lidový odpor proti šílenému neliberálnímu liberalismu? Konzervativci v obraně národního státu a tradice pravicové liberály ztratili. S tzv. populisty se překrývají v obraně národa a nemají jiné spojence, ostatně šovinističtí křiklouni jsou dnes v individualistické společnosti jen okrajový jev. Politický konzervatismus odmítá každou politickou ideologii, je pragmatický a usiluje „konzervovat”, čili udržovat a chránit hodnoty stálé a vyzkoušené v proměnlivých institucích a vývoji společnosti (Edmund Burke). Své kořeny má v lidském instinktu a dokonce i v lidovém předsudku, v jakémsi „předpolí politky” (Robert Nisbet), psychologicky vzato tato předpolitika vychází z pocitu, že je domov úžasné místo, že je dobré vděčně přijmout národní a územní dědictví, obezřetně je zvelebovat a chránit v souladu se závaznou tradicí předků. Jen v souručenství národního státu lze praktikovat demokracii, neboť poražená strana našinců svou dočasnou porážku uzná. Elita má mít pokoru vycházet z minulosti a neplánovat budoucnost, ta by měla být výsledkem spontánního vývoje. Má naslouchat, neboť stát má být takový, jaký si přejí lidé a nikoli jaký si představuje ona.
Na rozdíl od autonomního jedince liberalismu považují konzervatici sociální řád za podmínku a garanci individuální svobody, neboť lidské choutky třeba brzdit a svoboda je relativní, nemůže existovat bez omezení. Žádný člověk není ostrov, a proto se má opírat o autoritu rodiny, církve, tradice a společenství, nemáme-li přirozené omezení svobody zastoupit autoritářstvím, cenzurou a represivní legislativou.
Konzervativci přiznávají zásluhy liberální „konstituci svobody”, jež posílila vývoj středověké tradice konstitucionalismu a vlády zákona, zajistila základní práva a privilegia občanů, rozdělila státní moc, zavedla systém brzd a protivah, svobodný trh zboží a služeb, autonomii jedince i politické menšiny. Ještě v 17. století bylo zřejmé, že svobodomyslnost a svoboda projevu vychází z křesťanství, z víry v nadřazenost svědomí (John Milton) a názorové tolerance považováné za náboženskou ctnost, povinnost vůči Bohu (John Locke). Pro Johna Stuarta Milla je svoboda projevu a výměna názorů jednou z nejvyšších hodnot a nikdo netrumfne jeho památný výrok:
„Snaha umlčet opoziční názor je velice zvláštní zlo, připravuje totiž lidstvo, současnou i budoucí generaci o poznání. Umlčet oponenta nás poškozuje a to neméně, než když se mýlí, protože tím ztrácíme možnost svůj názor prohloubit střetnutím s omylem.” (O svobodě, 1859)
Millův princip má ale skrytou vadu. Závisí na úctě k pravdě, co když ale většina dává přednost „hlubokému spánku převažujících názorů”? Nicméně i on dobře věděl, že je liberalismus náboženstvím humanity, kultem nejvyšší bytosti lidstva a ctností „altruismu”, jak nazval Auguste Comte univerzální lásku k bližnímu, neodstupňovanou příslušností k rodině, sousedům, národnosti či civilizaci. Nadřazená rovnost znamená konec svobody. Liberální společnost vznikla na půdě křesťanského a židovského monoteismu, přestala ale rozlišovat mezi vírou a rozumem, mezi nedokonalou a dočasnou politickou vládou a oním světem. Už neplatí „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.” Císař požaduje i to, co mu nepatří, lidskou duši. Nabízí sice voluntaristickou svobodu životního stylu bez ohledu na veřejné mínění a vnější autoritu, ale atomizovaná společnost libertinů nemůže být kulturně svobodná a popírání lidské přirozenosti nastolí rozvrat.
„Starý liberalismus mutoval do hyperliberalismu, budování nové společnosti bez historické identity a řádu, v níž mají být lidé odlišní a přitom jaksi stejní…Jenže i sama různorodost lidského života má kořeny v tradici a její likvidace by vyústila v masovou konformitu.” Hyperliberalismus je politické náboženství, tak jako bolševismus, říká profesor John Gray, „je na čase, aby si liberálové uvědomili jeho totalitní záměr.” Neméně problematická je jeho představa soužití jednotného lidstva založená na všelidských právech teoretického lidství.
Liberálové, kteří napadají lidová hnutí odporu, se domnívají, že jsou „populisté” pod vlivem sebeklamu nebo demagogie, vůbec nepochopili, že vznikají z potřeby, jež atomizovaná společnost globálního lidstva a trhu bez hranic nemůže poskytnout. Byť uznali, že totalitní režimy byli pseudonáboženské, své evangelium pokroku, víru v rozvoj světa ke snášenlivé univerzální jednotě po pádu všech diktatur, byť pro to neexistuje nejmenší důkaz, za politické náboženství nepovažují. Ani likvidace tyranů v Afghánistánu, Libyi, Egyptu a Iráku je nepoučila.
Víra v ahistorickou společnost má zvláštní vadu. Považuje sexuální, etnické a rasové menšiny za rovnější než historické národy a náboženství. Rozdíl v hodnocení skupinových identit je nejasný. Jak se slučuje s autonomií jedince? V 19. století liberalismus chápal, že se lidé cítí nejlépe ve svém společenství, že jej ctí jako rodinu a jen ono může být zárukou svobody a demokracie. Po vítězství ve studené válce považují liberálové takové spojenectví za atavismus - vedou náboženskou válku proti symbolům i údajným přívržencům západního útlaku, boj za konec dějin. Liberalismus je dnes výrazem fanatické víry, kultem kosmopolitního lidstva, zbožštění Člověka absolutních práv, stvořitele samého sebe. Začíná doba temna. Povstal Homo Deus, pojďme a klaňme se mu.
Echo24, čísla 34/35, 22.-29.8.2019