Tragické události druhé světové války vedly k tomu, že v západním myšlení se stal rasismus tabu. Toto tabu bychom mohli vyjádřit nepsaným pravidlem: „Zakazuje se ti přemýšlet, jako by lidé odlišného rasového původu byli vybaveni jinými průměrnými schopnostmi.“ (Ponechávám stranou specifickou situaci USA, kde trvala segregace do 60. let, byť ovšem americký diskurz dnes ovlivňuje Evropu obrovskou měrou.)
Toto pravidlo bylo obecně uznáváno. Dnes si můžeme povšimnout jedné věci. Lidé, kteří ho porušují, patří často k levici a označují se za liberály. Na pravici najdeme porušování tabu jen na úplném okraji, tj. v neonacistickém prostředí. Levicoví „antirasisté“ se nám však snaží vsugerovat, že rasismem je něco, co jím ve skutečnosti není (např. kritika idejí islámu).
Když jsem se pokusil na tento problém upozornit, vytkl mi můj kamarád, že používám stejné argumenty jako extrémní pravice. Pro zajímavost podotýkám, že v textu, na nějž kamarád reagoval, jsem necitoval příznivce krajní pravice, ale muslimku, černocha a bývalého muslima. Všichni tři se shodli na tom, že jsou to liberálové, kdo se chová k lidem odlišného původu přezíravě a považuje je za méně dospělé. Levice by se měla spíše vzpamatovat a zastydět, jestliže dává „pravičákům“ tak dobrou munici.
Pokud si totéž myslí i lidé s neevropskými kořeny, pak je asi na čase řešit, jestli tyto argumenty nejsou náhodou pravdivé. To je pro jejich posouzení důležitější než to, že se podobají něčemu, co říkají lidé z krajní pravice. Dokonce i zmíněný kamarád mi přiznal, že nesouhlasí s tímtéž co já, tj. s tím, že liberálové považují rasově promíchanou společnost za hodnotnější a pohrdají lidmi z oblastí, kde toto chybí. Považují takové lidi za zaostalé a za rasisty. (Česká republika zažila podobný odsudek z úst ministra nizozemské vlády: Češi jsou rasisti, protože tu nemají černochy.)
Tím jsem se dostal k jednomu ze způsobů, jímž levicoví liberálové porušují rasistické tabu. Můžeme si to ukázat na názorech Coudenhove-Kalergiho, který je považován za jednoho z otců evropské myšlenky. Byl částečně evropského a částečně japonského původu a zastával názor, že míšenci jsou schopnější než lidé takříkajíc čisté rasy. Při jeho původu je to celkem pochopitelné. Tvrdil také, že rasově nejpromíchanější národy jsou nejschopnější. Byli to podle něj Židé a Rusové.
Zdánlivě naprosto opačná teze k hitlerismu, který považoval za nejschopnější lidi čisté árijské rasy a v míšení ras viděl hrozbu degenerace. Nicméně v jedné věci by se Hitler s Kalergim schodl. Je to tvrzení, že Židé vládnou světu. Zatímco Hitlerovy názory jsou dnes naprosté tabu, Kalergiho názory, byť jinak vyslovované, jsou v dnešním mainstreamu běžné a on sám je zařazen do panteonu „otců“ Evropské unie. Přitom tyto myšlenky jsou jasným porušením výše uvedeného tabu, neboť se zde tvrdí, že rasový původ ovlivňuje schopnosti člověka, resp. že rasové složení společnosti ovlivňuje schopnosti této společnosti.
Nechci tu odsuzovat Coudenhove-Kalergiho. V jeho době, tj. v meziválečném období, byl rasismus běžný a neznamenal to, co dnes. Nikdo ještě nevěděl, že dojde k holocaustu, a mnoho lidí, kteří řešili rozdíly mezi rasami, by byli nacistickou politikou upřímně zděšeni. Už tehdy ovšem zazněla kritika George Orwella, který upozornil na to, že jedním z hlavních motivů rasismu je to, že pokud se na lidi jiné rasy díváme jako na odlišný druh, pak je mnohem snazší je vykořisťovat.
Zdá se tedy, že liberální levice je antirasistická jen deklarativně. Ve skutečnosti neguje jen určité teze původního rasismu, ale vychází přitom ze stejných skrytých předpokladů. Rasistické jsou při tom už samotné nevyřčené předpoklady.
Můžeme se proto oprávněně ptát, jaké jsou shody a rozdíly mezi pravicovým a levicovým (nepřiznaným) rasismem. Je to zdravé i v zájmu toho, abychom se s rasismem skutečně vypořádali a předešli škodám, které může způsobit. Měli bychom se vymanit z bludného kruhu, kdy mnozí „antirasisté“ zastávají a vytvářejí to, proti čemu bojují.
I já jsem se původně díval s jistou nedůvěrou na tezi o liberálním levicovém rasismu. Poprvé jsem se s ní setkal v knize Arogance od amerického novináře Bernarda Goldberga. I já jsem byl ovlivněn tezí (předsudkem), že levice musí být z podstaty věci antirasistická. Jak zkušeností s tímto fenoménem přibývalo, musel jsem dát Goldbergovi za pravdu. Paternalismus může být rovněž forma rasismu a v této podobě je dnes rasismus součástí západního mainstreamu.
Shody a rozdíly
Položme si otázku, čím se liší dnešní levicový rasismus od původního rasismu typického spíše pro pravicové proudy. Nabízím zde seznam hlavních shod a rozdílů. Pro přehlednost volím nejstručnější možnou formu. Ne vždy jsou uvedené teze přímo deklarovány svými stoupenci, jsou však vždy součástí jejich argumentace, přinejmenším v podobě nevyslovených předpokladů.
Společné znaky levicového a pravicového rasismu jsou tyto:
1) K lidem by se mělo přistupovat odlišně podle jejich rasového původu.
2) Bílí jsou povinni se starat o lidi jiné rasy.
3) Mezi rasami existují biologicky dané rozdíly. (Tato teze není na levici obvykle explicitně vyslovena, ale je součástí myšlení v podobě skrytých předpokladů, viz bod 3 u znaků levicového rasismu.)
4) Existuje politická odpovědnost lidí bílé rasy za osud lidí jiných ras, ergo bílou rasu je třeba nahlížet jako specifický politický subjekt.
Za specifické znaky pravicového rasismu je možno považovat následující teze:
1) Lidi lze dělit na lidi nižší a vyšší rasy, přičemž příslušníci vyšší rasy jsou v průměru schopnější.
2) Lidé nižší rasy by neměli mít plná politická práva.
3) Míšení ras vede k degeneraci a mělo by se mu zabránit.
4) Rasově čistá společnost je zdravější a mj. i esteticky hodnotnější.
5) Lidé vyšší rasy by se měli starat o blaho lidí nižší rasy a zabezpečit, aby se mohli věnovat společensky přínosným pracem, na něž se svou povahou hodí.
Levicový rasismus se pak projevuje těmito postoji:
1) Lidé jiné rasy než bílé jsou z podstaty věci společensky znevýhodněni a měl by se jim usnadňovat přístup k zaměstnání, bydlení, vyšším funkcím.
2) Všichni lidé bílé rasy jsou historickými viníky otroctví a kolonialismu, všichni lidé ostatních ras jsou historickými oběťmi a podle toho je třeba k nim přistupovat.
3) Míšení ras je zdravé a mělo by se podporovat.
4) Rasově promíšená společnost je zdravější a mj. i esteticky hodnotnější.
5) Rasově smíšené pracovní kolektivy jsou efektivnější, protože každá rasa přináší své specifické schopnosti.
Závěr
Rasismus si dnes většinou spojujeme s Adolfem Hitlerem a holocaustem. To je však jen jedna z jeho mnoha podob. Myšlenku vyvražďování podle údajného rasového klíče před Hitlerem nenacházíme. Původní rasismus byl nakloněn myšlence segregace a odlišného zacházení, nikoliv však fyzické likvidace.
Stálo by za to zamyslet se i nad tím, odkud se vzal levicový rasismus. Jeho specifikem je, že je skrytý a nepřiznaný. Domnívám se, že jeho počátek je třeba hledat v neomarxistickém hnutí šedesátých let. Tehdy neomarxisté usoudili, že západní dělníci jsou příliš spokojení na to, aby mohli být revoluční silou, a že je třeba nahradit proletariát etnickými a jinými menšinami.
Myšlenka využít etnické, resp. rasové menšiny pro zničení západní kultury a potažmo kapitalismu vytvořila předpoklad pro základní konstrukci, kterou musím označit jako rasistickou: „Jedna rasa je viník druhá a oběť a podle toho se s nimi musí zacházet.“ Klasik neomarxismu Herbert Marcuse obhajuje násilí etnických menšin a levicových bojůvek jako pokrokové. Naopak násilí policejních jednotek je třeba neustále kritizovat a zpochybňovat jako z podstaty nelegitimní. V tom je základní klíč k dvojímu metru praktikovanému neomarxisty a levicovými liberály.
Z toho vyplývá i ta prostá skutečnost, že levice nemá zájem na tom, aby se lidé jiné barvy pleti přestali cítit jako oběti systému. Rozhodně ne dříve, než bude zničena západní společnost. Pokud však někomu permanentně sugerujete roli oběti na základě jeho rasového původu, ve skutečnosti na něm pácháte zlo.
Pro srovnání podotýkám, že klasický marxismus a klasický socialismus viděly tento problém odlišně. Národnostní, etnické a rasové konflikty podle nich byly ve skutečnosti konflikty sociálními. Sociální a ekonomické povznesení slabších (bez ohledu na barvu pleti) mělo tento problém vyřešit. V neomarxistickém pojetí je i bílý bezdomovec nositelem nespravedlivých privilegií a černý starosta obětí systému.
Podotkněme i to, že rasa je velmi sporný koncept. Neexistuje jeden fyzický typ bělocha, černocha a Asiata, existuje mnoho přechodných typů mezi nimi. Pouze v oblasti velkých přírodních bariér se zdají hranice mezi fyzickým vzhledem obyvatelstva výraznější (Himaláje, Sahara). Genetické rozdíly mezi samotnými Afričany jsou údajně větší než rozdíl mezi severní Afrikou a východní Asií; vyplývá to z toho, že Afrika je kolébkou lidstva. Můžeme říci, že rasa je sociální konstrukt, abych použil oblíbené slovo levicových liberálů.
Jsou to přitom právě západní liberálové, kdo udržují tento konstrukt při životě. Na jednu stranu bojují proti nacionalismu, na druhou stranu chtějí zacházet s lidmi odlišné barvy pleti, jako by šlo o zcela odlišné politické subjekty. To vyplývá ze snahy připsat (i v rozporu s historickými skutečnostmi) jedné rase primární politickou vinu a druhé roli oběti. To, že jiní Evropané byli ve stejné době oběti otrokářství a Afričané (i v subsaharské Africe) byli otrokáři, nikoho nezajímá. Jenže politickým subjektem je národ. To, že černí a bílí Američané jsou příslušníky jednoho národa, je mnohem důležitější než to, že mají jinou barvu pleti.
Nepochybuji, že existují rasové předsudky. Souhlasil bych i s tím, že je třeba je překonat a upozorňovat na ně. Individuální rasové předsudky ale nejsou totéž jako rasismus v politické ideologii. Dnes bychom měli být ostražití zejména vůči levicovému rasismu, neboť ten není reflektován a je součástí politického a mediálního mainstreamu. Bylo by záhodno, aby někdo podle pravdy řekl, že neomarxismus je rasistický.