Pokrok je matka nových problémů. (Gilbert K.Chesterton).

Progresivita neboli česky pokrokovost bývá chápána jako snaha o dosažení lepšího stavu v zatím neurčené budoucnosti. Přičemž duchové netrpělivě revoluční hodlají dosáhnout té mety rázným činem hned, kdežto duchové rozšafnější hledají cesty mírnější a povlovnější: sociálními reformami, výchovou a převýchovou. Jedni jako druzí se však shodnou na tom, že když ne přímo ráj, aspoň lepší (jasné, zářné etc.) zítřky má lidstvo teprve před sebou. Pokrokářům devatenáctého století lze prominout naivitu, my bychom si už ale mohli povšimnout pravidelnosti, s níž všechny jasné zítřky končívají… stydno napsati kde. Ne proto, že idea byla sice pravdivá, ale lidé ji nepochopili, jacísi vrtáci ji zbabrali, jak zní obvyklá výmluva, ale že lidský duch prostě není schopen dohlédnout všech kliček a kotrmelců, jimiž se vydá vývoj, sáhne-li do něj člověk svou humpoláckou rukou. Navrhl bych jinou definici: progresivní je to, co dosáhlo trvalé pozitivní změny. To by ovšem bylo progresivní máloco, pokud vůbec něco.

Ohlédněme se o tři, čtyři tucty let nazpátek a vizme, jak pokrokové tehdy všechno bylo. Slovo pokrokse ozývalo ze všech stran; znělo nadějí šťastnější budoucnosti, bylo vpisováno do ústav a vyšíváno na prapory. Co bylo pokrokové, bylo eo ipso správné a úctyhodné; čemu byl ten slavný titul odepřen, stávalo se automaticky podezřelým, bezectným a zavrženíhodným. I mívali jsme pokrokovou literaturu, pokrokovou vědu, pokrokové učitelstvo, ba navzdory panující podezíravosti vůči tomuto stavu i pokrokové duchovenstvo. Sám svět byl rozdělen na dva tábory, jak bohdá ještě neupadlo v zapomnění: měli jsme tu čest žít v táboře pokroku a míru, kdežto za odrátovanou hranicí se prostíral tábor - teď nevím honem čeho, jelikož ze substantiva pokroknelze v češtině vytvořit záporný tvar - aha, už to mám: byl to tábor reakce. Kdo si připjal lesklý odznak pokrokovosti, měl nárok na veškerou pravdu a jeho cesta vedla k jasu nepochybného vítězství; kdo se s připevněním odznaku opozdil, tomu už nepomohli ani všichni svatí a stal se reakcionářem. Bytostí opovrženíhodnou, pravdy za groš nemající a odsouzenou k ponurému zániku, jelikož budoucnost náležela nade vši pochybnost slovu pokrok. Jest až s podivem, proč se více než polovina světa spokojila s takovouto beznadějnou existencí.

Šťourat ve velkých slovech se nemá; jsou tu od toho, aby se slavně a hlasitě vykřikovala, ne abychom o nich uvažovali. Hrozí nebezpečí, že učinivše tak, došťouráme se jisté mnohoznačnosti až rozpornosti, čímž slovo znejistí na svém pochodu k zářným zítřkům a započne jeho úpadek. Ukázalo se také, že význam slova pokrok je dvojí. První, bezvýhradně optimistický, míval podobu dýmajících továrních komínů, kombajnů, drátů vysokého vedení, betonových přehrad a jiného nářadí s oblibou zobrazovaného na pokrokovějších státních znacích, pro upokojení zemědělců ještě doplněných věncem obilných klasů. Panovalo bezvýhradné přesvědčení, že cokoliv člověk pro své pohodlí vynalézá, je v samozřejmém souladu se záměry přírody a všehomíra. Budoucnost se jevila velice zakouřená, zadrátovaná a zabetonovaná, což by dnes vzbuzovalo značnou nevoli, tehdy ale platilo za jízdenku do skvělého světa, v němž konečně budou naplněny veškeré tužby lidstva. Pokrokoví poetové tomu hlučně přizvukovali, shledávajíce v zakouřenosti a zadrátovanosti jakousi novou, od šosáckých konvencí oproštěnou krásu. Listoval jsem si v knize o malířství někdy z let dvacátých: byla v ní vyobrazena pošmourná nádražní hala, označená za katedrálu budoucnosti. Otitulování, vhánějící dnes úsměv na rty i husí kůži na hřbet, vyplývalo z tehdy neochvějné víry, sdílené kromě hrstky nejčernějších zpátečníků všemi.

Tento význam slova pokrokse časem zpochybnil. Nejen že již nestojíme o dýmající fabriční komíny, považujíce je za svinčík. Nikdy v dějinách nebylo učiněno více a převratnějších vynálezů, než v posledních desítiletích, nikdy se svět neřítil překotněji k ztechnizované budoucnosti. Nám však je čím dál méně zřejmé, zda je to všechno tak bezpochybně v souladu s plánem matičky Přírody; nepovede-li lidská vynalézavá neposednost k živobytí sice na čas komfortnějšímu, zároveň však k nevídaným průšvihům v bližší či vzdálenější budoucnosti. Stali jsme se skromnějšími; zjistili jsme záporné stránky zakouřenosti a zadrátovanosti a jsme zdrženlivější v hodnocení svých vynálezů. Jsou mezi námi dokonce tací, kteří dospěli k názoru právě opačnému, spatřujíce ve veškeré technice ztělesnění samého ďábla; nikoli pokrokse stal módou poetických duší, nýbrž představa živobytí netechnického, oné bukolické idyly panovavší údajně za časů paní kněžny a Starého bělidla. Ale jsme-li i méně náchylní k módám a tušíme, že návrat k idylám je nemožný a že ani ty idyly naprosto nebývaly tak idylické, víme už, že vědecko-technický pokrok není víc než možnost. Možnost k dobrému i k zlému, možnost k rozkvětu i ku zkáze, možnost štěstí i zoufalství. Že cesta budoucnosti není tak pravítkovitě rovná, jak se domnívali naši pokrokoví pradědečkové, ale sestává z nekonečného množství křižovatek, z nichž na každé se můžeme dát směrem správným i nesprávným; záleží na naší rozvaze a prozíravosti, v co obrátíme dvojsečný nástroj vědecko-technického vývoje. Břeskné slovo pokrokv těch křižovatkách zabloudilo a vytratilo se.

Jeho druhý, společensko-ideologický význam zbloudil ještě ostudněji. Bývalo šťavnatým soustem nevymáchaných hub, jimž sloužilo k vychválení sebe samých a k ohrnutí nosu nad těmi, kdož si nechali připlesknout nálepku zpátečnictví. Avšak dějiny nastavily nohu nevymáchaným hubám. Onen zahnívající zpátečnický svět, spějící dle náhledu hlasatelů pokroku k zákonitému rozkladu, se pomaličku stává ztraceným rájem, k němuž kéž by nás Pánbíček aspoň kouskem navrátiti ráčil, kdežto optimismem překypující svět pokrokovosti se dočkal truchlivého selhání zbloudiv na každičké z křižovatek, na niž sebevědomě vkročil. Slovo pokroktak dostalo ránu, z níž se nevzpamatovalo. Jeho obsah se stal nejistým, pakli nevyslovíme podezření, že nikdy žádný nemělo. Principem světa a jeho dějů je mnohem spíše vývoj; a ten není ani zářný, ani k slavným vítězstvím předurčený, ba dokonce mnohdy není ani tím, čemu se mezi námi lidmi říká dobro. Vývoj prostě je, běží s námi i bez nás, sotvakdy dbaje našich představ a přání. Na rozdíl od pokroku jej můžeme ovlivnit jen z malé části; z větší se ubírá podél nám neviditelné niti vyššího, chceme-li, božího plánu.

Pokračování zítra.