Prezident Václav Klaus promluvil letošního 17. listopadu jako hlavní řečník na každoročním shromáždění před pražskou Hlávkovou kolejí připomínajícím výročí německého uzavření českých vysokých škol, odvlečení 1200 studentů do německého koncentračního tábora a rovněž komunistickou totalitní diktaturou brutálně potlačenou, studenty pořádanou demonstraci 17. listopadu 1989, jež odstartovala pád více než čtyřicetiletého komunistického totalitního panství. 

Hlavní myšlenkou Klausova projevu bylo závěrečné důrazné upozornění, že totalitní hrozba je nyní u nás opět vysoce aktuální. A to zejména jako arogantně nařizovaná trvalá likvidace svobodného rozhodování a životů podle obsáhlých nekritizovatelných nařízení, nesmyslně zdůvodňovaných absurdním bojem proti podnebí. Václav Klaus měl nepochybně na mysli nyní evropským státům vnucovaný program Evropské unie, původně Evropské komise, označovaný jako Zelená dohoda pro Evropu, nebo také Zelený úděl, v originále European Green Deal. Jeho celkové, totalitní diktatury silně připomínající zacílení na dalekosáhlou, direktivně prosazovanou změnu svobodné lidské přirozenosti je očividné.

Zelený úděl ale není žádným osamoceným výkřikem totalizující extremistické ideologie od reality a lidské zkušenosti zjevně odtržených bruselských fanatiků. Je totiž jen jedním z mnoha případů dnešního širokého a rozrůzněného vějíře konkrétních výplodů totalitně orientovaných neomarxistických ideologií. Tyto pseudoakademické doktríny od tzv. kritické rasové teorie po nauky o nejrozmanitějších lidských identitách a z nich odvozovaných kolektivitách požadujících údajná práva, dusivě zahlcují nejen západní univerzity, ale v doslova masivní míře tamější politiku a instituce společnosti. Jejich soudobý, útočně destruktivní nátlak je ale jen další klasickou ukázkou zrodu a postupu totalitních hnutí a institucí s jejich propagandou, jež se jako radikálně úpadkové alternativy lidské existence rodily a působily již minimálně od počátku dvacátého století. Jejich globální ambice jsou nepopiratelné. Zásadní a hlavní překážkou jejich nadvlády je svoboda jednotlivců a z ní vyrůstající demokratická svoboda národů a států. Proti nim proto i současná neomarxistická totalitní hnutí, jejich institucionální struktury a příslušná propaganda vedou soustředěný ideologický a mocenský nápor. V zásadě tak usilují o zničení samotných základů přirozeně různorodé globální demokratické civilizace jako takové. Ta je svou pouhou existencí jejich prvořadým nepřítelem.

Že se reálná hrozba nastolení novodobé totality týká i České republiky, je mimo diskusi. I u nás se zejména po říjnových parlamentních volbách čím dál otevřeněji mluví například o potřebě nějakým způsobem „ukončit europarlamentní existenci“ nepohodlných politiků (přímočarý výrok piráta Peksy). Nedočkaví zastánci nastolení neomarxistických zářných zítřků jsou nepochybně odhodláni k masovým, zatím kádrováckým čistkám a represím, kam oko dohlédne. Mluvčí zelené totalitní ideologie se přitom zatím ohánějí jakýmsi identitárním, a to generačně likvidačním principem. Starší zabedněnci prý nechápou její blahodárnou pokrokovost, a tedy nutnost bezvýhradného přijetí Evropskou unií nyní nařizovaného Zeleného údělu za jakoukoliv cenu. Toto ideologické demografické klišé je ale na místě dotázat a ověřit jeho platnost.

Po britském referendu, jež rozhodlo o vystoupení Velké Británie z Evropské unie, si jeho zastánci s chutí společně zazpívali starou vojenskou námořnickou píseň z r. 1740, přesněji její slavný známý refrén, který zní: „Vládni Británie, vládni vlnám, Britové nikdy nebudou otroci.“ Čeští studenti na demonstraci 28. října 1939 a 17. listopadu 1989 si o své vlasti statečně mysleli totéž, a podle toho i jednali. Co si tedy myslí ti dnešní?