26.8.2019 | Svátek má Luděk


ESEJ: Spoluvlastnictví jako ďáblův vynález

15.7.2019

Kdo by o něj nestál – o majetek, domy, auta, šperky. Každý z nás o něm sní, většina plánuje, jak s ním naloží, jak nám pomůže ke štěstí. Vlastnictví, zejména pokud předmět spoluvlastníme s dalšími osobami, však přináší nejen radost, ale i kupu starostí.

Právo vlastnit je základním lidským právem a předmětem nejstarší právní úpravy vůbec. Každý z nás něco vlastní, pracujeme, abychom vydělali peníze a mohli je směnit za věci, které potřebujeme, které nás těší, o které usilujeme. Jenomže vlastnit věc v sobě zahrnuje nejen právo ji držet a užívat, nejen brát z věci užitky a plody, ale i povinnost se o ni starat. Zahradu je třeba sekat, dům je třeba opravovat, auto je zapotřebí pojistit. Z louky se šíří plevel na všechny strany, ze zahrady prchají psi a slepice, z domů odpadávají kusy omítky, ze střechy sníh, ze stromu suché větve a přezrálé plody, z auta vytékají jedovaté kapaliny. Cennosti je třeba bezpečně uschovávat, psa je třeba cvičit, jedovaté hady a velké kočky je zapotřebí hlídat. Vlastnictví zavazuje, a pokud se o ně nestaráte, riskujete, že se vám dovnitř někdo nastěhuje nebo se pokusí vás o ně připravit.

Získat věc je jen prvním krokem. Každý předmět vyvolává další náklady: auto je k nepoužití, pokud nemáte finance na benzin, dům se vám rozpadne, pokud ho nebudete opravovat, pes zvlčí, pokud ho netrénujete, bankovní produkt klesne na hodnotě, nebudete-li peněžní trh stále sledovat. A když o majetek pečujete se vší vážností a odpovědností, nejspíš se ve vašem okolí najde soused či příbuzný, který vám bude závidět a minimálně vás někde pomluví.

Vlastníka v jeho právu zásadně omezuje občanský zákoník, který mu ukládá povinnost zdržet se všeho, co ostatní obtěžuje (zejména pachu, stínu, zvuku, emisí nebo otřesu), čím by nad míru přiměřenou místním poměrům podstatně omezil užívání sousedních vlastníků a uživatelů. A konečně – když věc doslouží – je povinností vlastníka se o ni postarat, rozebrat, přestavět, zničit, recyklovat, nebo alespoň odevzdat do sběrného dvora či pohřbít způsobem stanoveným nebo doporučeným. Prostě starost na starost.

Rodinné nástupnictví

Kdo majetek nemá, ten o něm aspoň sní. Že zdědí obrovskou sumu peněz, dostane dar nebo vyhraje miliony v loterii. Zapomíná, že majetek samotný ještě nikomu štěstí nepřinesl a komu bez práce spadne z nebe, ten o něj brzy přijde, protože ho neumí spravovat, rozmnožovat a udržovat. Mnoho lidí celý život jen hromadí, k ničemu užitečnému věci nepoužijí. A přitom typickou vlastností majetku je užitečnost – aby sloužil, aby pomohl, nebo alespoň aby působil radost.

A pak se dny majitelovy naplní a přiblíží se stáří, nemohoucnost a posléze smrt. V takových chvílích se objeví další problém – jak s majetkem naložit, komu ho předat, komu ho darovat, jak ho rozdělit a na koho ho převést. Zakladatelé rodinných firem by mohli vyprávět, jaký mají právě s tímto dilematem problém.

V posledních letech se prudce rozvíjí nové odvětví právní pomoci – rodinné nástupnictví, které rozebírá, radí a doporučuje, jak zacházet s rodinným majetkem, jak vybrat nejvhodnější model a co dělat v případě, že vlastník po sobě zanechal děti, které se do rodinného podniku nehodí, neumí pracovat, oboru nerozumí nebo o něj nemají zájem. Každému začínajícímu podnikateli proto lze důrazně doporučit, aby přemýšlel, co učiní v případě, že se mu v podnikání bude dařit a jeho malý podnik se časem rozroste. Stoprocentně totiž platí Murphyho zákon, který zní: Jakmile vyřešíš jeden problém, hned se objeví další. Bohatí bezdětní podnikatelé si pak uvědomí, že náplní jejich života bylo pro ně samo podnikání, nikoliv tvorba zisku. A že majetek sám k ničemu není, pokud je člověk nemocný, nemohoucí nebo sám.

Klady a zápory

Rozhodování o vlastnictví napomůže, pokud věc vlastní jeden člověk či subjekt jako výlučný majitel. Ten pak může o osudu věci bez omezení rozhodovat, užívat ho, spravovat nebo na jiného převést. Častější je však spoluvlastnictví, které na první pohled vypadá praktičtěji, protože se rozloží náklady pořizovací i udržovací.

Dva kamarádi si napůl pořídí obytné auto nebo řetězovou pilu, neboť usoudí, že uvedenou věc každý z nich potřebuje jen občas. Někdy vzniká spoluvlastnictví rozhodnutím, jindy ze zákona nebo v důsledku běhu života. Manželé mají všechny věci ve společném jmění. Tři sourozenci podědí po rodičích chatu, druh a družka si společně pořídí rodinný dům i s hypotékou. Neteř dostane po své tetě ideální podíl jedné šestnáctiny bytového domu. A vlastník malého pražského bytu má spolu s ostatními dvaceti partajemi v podílovém spoluvlastnictví společné části domu, společné prostory, garážová stání a pozemek po panelákem. Ti všichni mají v prvním plánu radost z majetku, do něhož investovali, který spoluvlastní. Teprve později objeví ďáblovo znamení, které právníci znají jako výkon spoluvlastnického práva.

Každý vlastník má totiž právo k celé věci, nikoliv k části, jež odpovídá velikosti jeho podílu, a současně jej ostatní spoluvlastníci omezují v jeho svobodném užívání stejným způsobem. Všichni se tak vzájemně drží v šachu. Kdo má svobodnou volbu velikosti podílu, nechť si pořídí většinový podíl. Plody a užitky ze společných věcí (zisk či jiné výnosy) se dělí podle poměru podílů, dohoda spoluvlastníků však může určit jiné uspořádání. Nejhorší situaci má menšinový spoluvlastník, zejména pokud s ostatními spolumajiteli nevychází, protože jej mohou přehlasovat, a své vlastnické právo pak nemůže realizovat. Občanské právo sice upravuje právní nástroje, soudní řízení však ve skutečném životě žádným vztahům neprospívá, tím méně vztahům spoluvlastnickým. V praxi se menšinový vlastník podřídí tomu, jak rozhodne většina.

Nechci s tebou nic mít

Největší problém je na konci partnerství, při vypořádání spoluvlastnictví. Nemají-li spoluvlastníci zájem na jeho další existenci, je několik možností, jak se vypořádat. Jednoduché vypořádání nastává u věcí, které jsou reálně dělitelné – například peníze, výrobky, kusové předměty, pozemky.

Někdy je možno oddělit i bydlení v jedné nemovitosti, například s použitím drobné technické změny, většinou to však konstrukce neumožňuje. Pak se nabízejí dvě možnosti: věc připadne jednomu ze spoluvlastníků, který ostatní vyplatí, nebo se celá věc prodá a výtěžek rozdělí podle podílů. Prodej je matematicky čistší, jednodušší a dobrou variantou v případě, kdy žádný ze spolumajitelů o věc nemá zájem. Naráží však na citové vazby spoluvlastníků. Jde-li o rodinný dům po předcích nebo objekt, na němž manželé mnoho let pracovali a zvelebovali jej, žádný ho nechce prodat a leckdy oba o něj usilují. Další porozvodovou komplikací jsou hypotéky navázané na nemovitosti. Kdo v domě či bytě bydlí, má doplatit úvěry, pak ale nemá šanci vyplatit druhému vypořádací podíl, protože mu banka nepůjčí, a i kdyby se nad ním nebe ustrnulo, dlužník by stejně nebyl schopen všechny dluhy nikdy splatit.

Dnešní doba je vůbec paradoxní. Mladé dvojice trvají na vlastním bydlení, nejlépe v Praze, pročež se neuváženě zadlužují na dvě desetiletí dopředu, ačkoliv nikdo neví dne ani hodiny a ty dva nešťastníky s padesátiprocentní pravděpodobností čeká rozvod a následné vypořádání.

Vypořádání s kalkulačkou

Kde lidé skoro nic nemají nebo oba vydělávají málo, spory nebývají. Všude jinde je však kamenem úrazu nevinná zkratka SJM.

Společné jmění manželů v našich zemích známe více než šedesát let a během té doby s ním lidé zajímavě zacházejí: ženy je ihned přijaly za své a jeho zásady akceptovaly po vzoru vše, co vydělá manžel, zatímco já jsem doma s dítětem, je z poloviny moje, zatímco muži tvrdí: Vydělal jsem si to sám na nočních směnách a přesčasech a ženě z toho dám to, co uznám za vhodné. Ženy k vypořádání přistupují s kalkulačkou a s přesvědčením, že muži mají někde bokem ulité miliony, a hodnotu společného majetku takřka vždy o třetinu nadsazují. Jejich požadavek obvykle není poloviční, ale dvoutřetinový. Muži mají sice dobrý odhad, jak však manželství postupuje od nebeského štěstí ke kolapsu, stále víc se odmítají se ženami dělit. Za spravedlivý považují třetinový podíl jako vypořádání pro manželku.

Praktický příklad:Manželé mají rodinný dům v Olomouci a milionovou hypotéku. V domě bydlí rozvedený manžel se svou přítelkyní a splácí hypotéku, hodnotu domu odhaduje na čtyři miliony. Manželka se už odstěhovala a cení si domu na šest milionů, proto požaduje vyplatit 2,5 milionu. Manžel nabízí milion v hotovosti, žena návrh dohody odmítá a podává žalobu k soudu.

Spravedlnost je pohled subjektivní, na rozdíl od práva, podle něhož mají oba právo na polovinu společných aktiv i pasiv. Je ovšem otázkou, nakolik je dnes udržitelná norma, kterou mužská polovina neakceptuje. Možná by oběma stranám pomohlo, kdyby věděly, že člověk jedná dle zásady na hrubý pytel hrubá záplata.

Pokud se manželé rozvádějí v klidu a dokážou spolu komunikovat, jeden na druhého nedští síru, nadávky, urážky a trestní oznámení, je ochota manžela vypořádat se spravedlivěji o něco větší. Zuřivému tlaku většina mužů odpovídá protitlakem, tedy zatajením zdrojů, jejich odkláněním a vymýšlením různých lotrovin, jež jsou zčásti legální a občas protiprávní. Moudrá žena na svého expartnera neposílá advokáta, protože ví, že soudy jsou nákladné a rády se vlečou, soudní poplatky a transakční náklady z majetku velmi často podstatnou část hodnoty ukousnou. Není výjimkou, když se majetkové vypořádání rozhádaných manželů táhne i sedmero hladových let. Na jeho konci manželka drží v ruce rozsudek, který jí určí dva miliony, ten se však ještě musí exekučně vykonávat. Prosoudila léta, v jejichž průběhu si na rozdíl od manžela majetku neužila, na soudní jednání čerpala dovolenou, platila advokáty, v noci nespala a trápila se.

Některé vypořádací spory nejsou vůbec právem rozumně řešitelné: dva učitelé mají třímilionový byt s dvoumilionovou hypotékou, k jehož prodeji banka nedá souhlas. Manželům nikdo nic nepůjčí a žádný majetek nikde zašantročený není. Rozumnější z manželů nakonec mávne rukou a jde hledat štěstí jinam, protože život přece není jenom matematická operace...

Na to by ani Harpagonové neměli zapomínat.

LN, 10.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.



Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi
Domácí násilí: Soud chce vyšší tresty, pokud k němu dochází před dětmi

Fyzické i psychické násilí v přítomnost dětí může mít ještě větší dopad, než tomu bylo doposud. Násilník se totiž nedopouští trestného činu pouze na partnerovi, ale také na nezletilých. Jaké následky může domácí násilí mezi partnery na dětech zanechat?

Diskuse


J. Jurax
15:28
15.7.2019

A. Alda
15:01
15.7.2019

V. Petr
10:56
15.7.2019

J. Jurax
15:32
15.7.2019

P. Hlosta
10:01
15.7.2019

D. Polanský
8:03
15.7.2019

počet příspěvků: 8, poslední 15.7.2019 03:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.