... jak ji narýsoval v Pánovi prstenů
I.
Pána prstenů jsem četl dávno před tím, než u nás vypukla Tolkienovská mánie spojená s uvedením poměrně velmi povedených Jacksonových filmů. Dospěl jsem k závěru, že je to opravdu velmi inspirativní mnohovrstevné dílo, které je možné vnímat v různých rovinách.
Jako pohádku, která se poněkud svým rozsahem vymkla obvyklým formátům.
Jako dobrodružný příběh o souboji mezi Dobrem a Zlem.
Jako esej na téma „i ten nejmenší může svými činy spasit svět“.
Jako lingvistický experiment se stvořením umělého jazyka a s ním i národa, který jej používá, jeho zvyků, písní, básní, legend a nakonec celé historie.
Jako filosofický traktát o stavu a směřování společnosti.
Doporučuji přečíst a udělat si vlastní názor. Jacksonův film totiž osciluje kolem dobrodružného příběhu, pročež některé zcela pohádkové motivy typu Toma Bombadilla a Mohylového vrchu byly úplně vypuštěny. Jiné roviny zase bez znalosti celého textu nelze vnímat.
Jaké jsou tedy složky společnosti Středozemě a jejich paralely v naší společnosti?
Gandalf a ostatní čarodějové: Filosofové, učenci, vědci a všeobecně intelektuálové. Ovšem jen ti skutečně špičkoví. Jejich vliv je dán především jejich vědomostmi. Obé, vědomosti i vliv, začasté přeceňují a mnohdy jsou na svém vlivu téměř drogově závislí. Pro něj jsou schopni se spojit s mocnými a nehledět příliš na důsledky svého konání. Ovládnou-li mysl nějakého panovníka, jeho říši to může smrtelně ohrozit. Na jejich integritu lze spoléhat pouze případ od případu. Gandalf je výjimečně světlý případ.
Velcí lidé: Vládci, vojáci a jejich pomocníci. Touží především po moci a ta je pro ně svým vlastním účelem. Čaroděje potřebují a zároveň se jich obávají. Ostatní složky společnosti v podstatě přehlížejí. Čest vzácným výjimkám. Prsten moci je ovládne nejrychleji ze všech. Sláva a pocty jsou pro ně důležitější než bohatství.
Elfové aneb Sličný lid: Umělci. Mohou být svým způsobem mocní, ale jsou poněkud odtažití, nevyzpytatelní a navíc stále „odcházejí“, nezajímají se o záležitosti lidí. Žijí vysoko v korunách stromů, nejraději se stýkají jen sami mezi sebou a mají svůj vlastní jazyk. Jestliže bojují, zraňují především šípy na velkou vzdálenost, aby sami zůstali „čistí“ a krásní. Většinou vidí a slyší dřív než ostatní, ale nechávají si to zpravidla pro sebe. Jak výstižné.
Trpaslíci: Řemeslníci. V rozbité společnosti se opět starají především o své dílny a své řemeslo, zkrátka hledají poklady. Na rozdíl od velkých lidí je příliš nepřitahuje moc, čarodějů a jejich vědomostí se raději straní a Elfy přímo nesnášejí, protože ti si neváží jejich praktických dovedností a vyvyšují se nad ně. Elfům zase přijdou přízemní a nízcí. Mimo jiné také svou zálibou v hromadění bohatství. Inu, trpaslíci.
Skřeti: Průmysloví dělníci. Prostě jen mechanicky konají, co jim bylo přikázáno. Nemají žádný majetek, a tak necítí žádnou odpovědnost. Nevyvíjejí žádnou iniciativu, ale zase jsou jich spousty. Tupě postupují stále dál a dál bez ohledu na vlastní oběti. Scurut-Hai. Upgradovaná verze skřeta (high). Je samostatnější, větší, inteligentnější a tím daleko nebezpečnější, protože mu stále chybějí jakékoliv zábrany.
Hobiti aneb Půlčíci: Zemědělský a venkovský lid. Pro Velké lidi jsou často neviditelní, ale není v tom žádné kouzlo. Jsou natolik věční a prakticky součástí svých polí, že je velcí vůbec nevnímají. Sami se mimo svých polí zabývají především dobrým jídlem, ležákem a poklidem při pokouření své dýmky. Zajímají se jen o to, co se jich bezprostředně dotýká, a jejich zvídavost nepřekračuje hranice vlastního okresu. Podle Tolkiena jsou ovšem v mezních situacích schopni mimořádných výkonů.
Temný pán Mordoru Sauron: Mezinárodní kapitál. Je neviditelný, neuchopitelný, neosobní, ale všudypřítomný a tím neporazitelný. Má spoustu pomocníků, ale jenom hlupák zahleděný do svých vědomostí si může namlouvat, že ho ovládne (Saruman). Jeho ambicí je ovládnout svět s pomocí skřetů, které vyrábí ve velkém.
Pastýři stromů, Enti: Přírodní síly. Dlouho jsou neteční k počínání skřetů, lidí a čarodějů. Ale jakmile se začnou mstít, nic je nezastaví.
V příběhu se jako jediná možnost, jak zabránit rozpínání Mordoru ukazuje spolupráce lidí, čarodějů, elfů, trpaslíků a hobitů. Je obtížná, ale možná. S její pomocí přijde na svět opět autorita – vrátí se král. Musí se ovšem jednat o autoritu přirozenou, všeobecně respektovanou a nikoliv udržovanou násilím.
Aby bylo jasno. Tohle není mé hodnocení, ale společnost, jak ji viděl bytostný konzervativec Tolkien. A jak ji popsal v Pánovi prstenů. Je potřeba vidět i dobový kontext. Tolkien Pána prstenů psal postupně mezi lety 1935 až 1952. Tehdy opravdu rezonoval názor, že v pozadí obou šílených světových válečných konfliktů byl souboj německého a francouzského těžkého průmyslu o zdroje a trhy. Tato představa stála ostatně i v pozadí projektu Evropských společenství.
Tolkien prý nesnášel alegorie. No nevím. Jeho Jeden Prsten prostě JE alegorií Moci. Jeho navlečením jeho nositel „zmizí“ – vydělí se ze společnosti. A jednotlivé složky společnosti Středozemě v okamžiku střetu s možností jej získat ukazují svůj vztah k Moci. Čaroděj Gandalf z ní má hrůzu, zatímco jeho kolega Saruman se cítí být svými znalostmi předurčen k jejímu použití. Válečník Boromir se ji zase snaží využít na obranu svého lidu, ale odmítá vidět negativní stránku věci. Snad nejpůsobivější je elfka Galadriel. „Namísto Temného pána byste měli Bílou královnu. Krásnou a strašnou. Milovali byste mě a zoufali si,“ říká při pohledu na Prsten, který jí Frodo nabízí. I realističtí, v dobrém slova smyslu přízemní hobiti Frodo a Bilbo se v kontaktu s Prstenem proměňují k horšímu. Nu a Sméagola dlouhodobé vlastnění Prstenu změnilo ve zcela nelidskou kreaturu, Gluma. Jen skřeti a trpaslíci nejeví o Moc valný zájem. První z nedostatku představivosti, druzí pro jiné ambice.
II.
Tolkien byl konzervativec z podstaty a jako takový obdivoval středověk a jeho čistotu ve srovnání se zkažeností moderní doby.
V tom mi konzervativci všech dob a zemí připomínají ony levicové intelektuály, kteří se mezi válkami nadšeně rozepisovali o Sovětském svazu (Reed, Wells, Fučík). Ti i oni totiž popisují společnost, která nikdy neexistovala. Leda v jejich hlavách.
Ve středověké komunitě pracoval poddaný kromě sebe a své rodiny i na svého lenního pána a odevzdával mu část své úrody. Ten mu za to poskytoval ochranu ve své tvrzi nebo hradu, hájil území proti lapkům a v případě nedostatku či jarního osevu otevíral pro rolníky své sýpky. Každou neděli navštívil rolník kostel ve své farnosti, kde byl knězem nabádán k poctivosti, poslušnosti a skromnosti. Živobytí to bylo nebohaté, ale poctivé a předvídatelné. Autority a rytmus života se příliš neměnily. Na všechno byl celkem spoleh. Tak zní ve zkratce konzervativní pohled na jednoduchou a přehlednou středověkou společnost.
S tím lze souhlasit. Tedy s tou jednoduchostí a srozumitelnou přehledností. Kdyby se náš konzervativec ocitl ve středověku, záhy by zjistil, že je buď baron (asi tak 1 % populace), nebo lejno na jeho kramfleku. Nic mezi tím. Takhle jednoduché to bylo. Lenní pán mohl vůči poddaným cokoliv. Myslím absolutně cokoliv. Všude tam, kam dojela jeho družina. Zdupat vaše pole, vzít si úrodu, spálit váš dům, znásilnit manželku nebo dceru, odvést syna, zabrat volka. Koneckonců si vzít i váš život. Stěžovat si? Kde? U koho? Jak? Zákonem je jen zvykové právo s jediným jednoduchým paragrafem: Vrchnost má vždycky pravdu. Advokátů netřeba.
Namítnete, že podobné akce by byly iracionální, koneckonců rolník je základem baronova bohatství. On a jeho družina na poli pracovat nebudou. Něco na tom je. Ale co když chce baron jen ukázat svou moc? Zastrašit ostatní? Nebo je psychopatická zrůda? Co potom?
Umím číst a psát, stal bych se osobou duchovní a tím chráněnou, řeknete si. Máte pravdu. Teoreticky. Patříte svému biskupovi a lenní pán na vás nedosáhne. Jenže biskup je daleko a v případě sporu si vybere jakou stranu? Nebo ještě lépe: Pán vás nechá zapíchnout, biskupovi oznámí, že jste se stal obětí lapků, a požádá biskupa o přidělení nového kněze. Tomáš Becket by mohl vyprávět a to byl arcibiskup. Ostatně byl podobně jako v Čechách biskup Šebíř knížetem Oldřichem jmenován králem Jindřichem II. do biskupského úřadu z pozice vrchního kumpána z mokré čtvrti. Papež ani nepípl.
Mohl bych být tím všemocným baronem, zadoufáte. Dejme tomu. Jenže pořád je ve vzduchu nějaké spiknutí proti panovníkovi. Buď se připojíte a ono to nevyjde, nebo odmítnete a spiknutí uspěje. V obou případech jste na černé listině. V lepší variantě máte dobrý odhad a zůstanete na vítězné straně. Tím zvýšíte svou moc a rozmnožíte svůj majetek. A řady závistivců, kteří vám půjdou po krku.
Že by bylo přece jen lepší si obdělávat své pole a o víc se nestarat? Mohlo by to vyjít. Jen aby nebyla válka. Zvířata odvedou, úrodu zrekvírují, vesnici zapálí, chlapy a chlapce naženou jako pomocné oddíly k vojsku. Problém je, že je pořád nějaká válka. Panovník potřebuje své barony nějak zaměstnat a umožnit jim výhled na lup. Jinak se začnou proti němu buntovat.
Pomohu si ještě jedním slavným literárním dílem. V Clavelově románu Šógun ztroskotá roku 1600 holandská loď s anglickým lodivodem Blackthornem u japonských břehů. Zachrání se jen hrstka mužů. Blackthorne je předveden před samuraje, majitele vesnice, u níž ztroskotali. Blackthorne je člověkem renesance. Není šlechtic, ale je zvyklý, že jeho osobu a jeho znalosti respektují i mocní. Snaží se gesty i jinak dosáhnout setkání s někým výše postaveným. Jenže v Japonsku roku 1600 panuje středověk v krystalické podobě. Pro geografickou vzdálenost obě kultury nijak vzájemně neprosakují a Clavel skvěle ukazuje nebetyčnou vzdálenost renesance a středověku. Hned po prvním pokusu je lodivod samurajovými pochopy sražen k zemi a Japonec se na něj vymočí. Vzápětí sleduje ponížený Blackthorne další příklad místní spravedlnosti. Jakýsi muž je předveden, oznámeno jeho provinění a než stačí cokoliv říct, zableskne se samurajský meč a jeho hlava čistě oddělená se kutálí v prachu. Jen tak. Bez ničeho. Bez jakéhokoliv zkoumání pravdy. Nikdo ani nehlesne. Jsou zvyklí. Blackthorne pochopí, jakou službu mu samuraj svou močí prokázal. Přesně mu předvedl, jaké je jeho postavení v této společnosti. Ostatně mu mnohé později vysvětlí jeho japonská milenka Mičiko. Všichni v Japonsku jsou prostí a velice předvídatelní, Blackthorne je pro Japonce příliš komplikovaný.
Co myslíte, jásal Blackthorne při veselé hře na mlýnek (čurali mu přece na lopatky), jak báječně je všechno jednoduché?
Je třeba ještě probírat neúrodu, hladomory, nemoci a úrazy (lékařů netřeba), epidemie, špínu, vši, nevzdělanost?
III.
Nejsem ekonom, ale několik otázek ke středověkému hospodářství mi hárá myslí.
Tak třeba peníze. Jejich hodnota byla stálá, protože nezávisela na centrální bance. Nebyly to žádné poukázky jako papírové peníze. Hodnotu mělo prosté množství zlata nebo stříbra ve vašich rukou.
Nebo zákony. Neexistovaly, takže čím a jak osejete pole, bylo čistě na vás. Inovacím se meze nekladly.
Daně. Desátek, čili 10% zdanění bylo proti dnešku legrace. Pravda, nic jste za to nedostali, ale i tak…
Byrokracie. Nestojí za řeč.
Regulace. Nemohl jste se odstěhovat ze své vesnice bez souhlasu vrchnosti. Ale kdo by se stěhoval? Copak si někdo dokáže vzít s sebou své pole? Musíte světit neděli. A to je všechno. Žádné hygienické, pracovněprávní, natož ekologické předpisy a normy nejsou. Když vás nezničí váš baron, podnikej si každý, jak chceš.
Korupce. Jistěže se nějaké úplatky vyplácely. Ale proti dnešku? Ostatně je nebylo dohromady komu nabízet. Ostatně se za obdržené nedalo dohromady nic pořídit.
Podle neoliberálních ekonomů by se mělo jednat o téměř ideální podnikatelské prostředí. Tak jak mi k čertu vysvětlí, že materiální základna této společnosti zůstávala stále stejně ubohá? A to nikoliv místně, ale všude. I v tom zmiňovaném Japonsku. A to nikoliv několik let, ale stovky.
Až v 11. století se hlouček zapáchajících odranců plahočí levantinskou pouští. Okolní muslimské mocnosti, po všech stránkách vyspělejší, jim pro jiné své záležitosti nevěnují žádnou pozornost. Ostatně jejich elity nedokážou v tom houfu nijak, ani vzhledem, ani rozhledem, ani chováním odlišit vévodu od podomka. Až když dosáhnou několika dílčích úspěchů metodami, nad kterými se kultivovaným muslimům protáčejí panenky, upřou na ně svůj pohled. Mezitím se křižáci (neboť o nich je řeč, jak jste jistě pochopili) zachytí na několika místech. Střídavě s muslimy obchodují i válčí, ale za postupného ukrajování svého území (oproti muslimskému okolí ostatně vždy svým rozsahem směšného) setrvají v Levantě přes 200 let. Mocensky ani politicky prakticky nedosáhnou ničeho, co by stálo za řeč. Alespoň někteří z nich se ovšem dokážou dívat. A přemýšlet. Přivezou do Evropy Aristotela, logiku, matematiku a přírodní vědy. Naučí se základům osobní hygieny. Zjistí, co je skutečné lékařství. Poučí se, jak vypadá vznešenost a kultura. Pochopí výhody vzájemné tolerance nutné pro obchod. Lombarďané a templáři pak získají poklad nejvzácnější, znalost bankovnictví. Potom teprve dochází k raketovému vzestupu Západu. Jestlipak papež tušil, když vyzýval ke křížové výpravě, že důsledkem bude o stovky let později osvícenství? Ale to už je typická historická ironie.