Jako závan osvěžujícího vánku zapůsobil esej Romana Jocha Ústavní otcové, nabijte si muškety! na úhoru českého konzervativního politického myšlení, prezentovaného obvykle výkřiky „nepocházím z opice“, cpanými do médií s takovou vervou, až by jeden věřil, že dotyčnému snad opravdu někdo řekl něco o jeho předcích.

Roman Joch upozorňuje, že jeho úvahy o úloze Ústavního soudu nejsou pohledem právníka, ale politického filozofa. Nemyslím si, že by politický filozof neměl právníkovi co říci; osobně považuji za chybu, že je málo slyšen. Za všechny příklady vzpomenu na Patočkova filozofického dědice profesora Daniela Kroupu. Také není právníkem a přesto jeho úvahy z oboru politické filozofie lze vřele doporučit všem právníkům, jimž vadí mělký právní pozitivismus současné legislativní i soudní praxe, mnohdy zcela potvrzující staré advokátské pořekadlo, že k soudu si člověk nechodí pro spravedlnosti, ale pro rozsudek.

Právníci bývají svárliví, neboť podstatou jejich profese je vedení sporu. Nechť mne Roman Joch omluví, že odpovím na jeho článek jako na hozenou rukavici. Jsa právníkem, pokusím se oponovat jeho úvahám z hlediska politické filozofie.

Roman Joch brání zásadu dělby moci před rozhodovací činností Ústavního soudu a svoji argumentaci čerpá z amerického konstitucionalismu. Problém je ovšem v tom, nakolik lze ve střední Evropě aplikovat americké myšlení bez porovnání s evropskou politickou a ústavní tradicí.

Když Roman Joch hájí proti právníkům právo politických filozofů zamýšlet se nad ústavností, říká (ta věta je tak krásně bojovná, že ji raději nebudu parafrázovat): „… v době vzniku konstitucionalismu většina tehdejších právníků stála na straně královského absolutismu a byli to političtí filozofové jako John Locke, kteří navrhli a promysleli ústavní rozdělení a omezení moci – tedy konstitucionalismus.“

Nuže – John Locke skutečně přišel s novátorskou teorií dělby moci. Samotná myšlenka dělby moci je prastará. Psali o ní třeba Aristoteles a Polybios. Podle Locka však dělba moci přispívá k politické svobodě, jestliže je moc rozdělena tak, že žádný z nositelů moci se nepodílí na více než jedné z „mocí“. Locke rozdělil činnosti státu na zákonodárnou moc, na výkonnou moc, do níž spadalo i soudnictví, a na tzv. federativní moc, což byla - dnešním jazykem řečeno - zahraniční politika.

Ústava USA však rozlišuje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. S tímto rozlišením nepřišel žádný filozof, ale soudce královského soudu (parlement) v Bordeaux, francouzský právník s aristokraticky dlouhým jménem Charles Louis de Secondat baron de la Bréde et de Montesquieu. Jestli na něj platí Jochova charakteristika zastánce královského absolutismu, nechť si každý posoudí podle svého gusta. Montesquieu sice napsal sžíravou kritiku ancien régime v beletristickém spisu Perské listy, ale obhajoval absolutismus jako formu vlády způsobilou respektovat zákony a chránit svobody jednotlivce. Demokracii považoval za antikvární zřízení vedoucí k tyranii většiny. Jeho klíčový politický spis O duchu zákonů vyšel v roce 1748, takže bez velkého nebezpečí omylu lze předpokládat, že američtí Otcové zakladatelé převzali do Ústavy USA dělbu moci od něj.

Locke ovlivnil americkou ústavu v mnohem důležitější věci, než je dělba moci. Jefferson, Madison a další byli inspirováni Lockovou teorií společenské smlouvy, podle níž se lidé při založení státu nevzdávají všech svých přirozených práv, ale pouze té jejich části, o kterou se stát může starat lépe než oni sami. Z této teorie plyne myšlenka psané ústavy, jejímž primárním cílem je omezení státní moci.

Parlamentní kontrola vlády

Není mým záměrem hnidopišsky hledat mezery v argumentaci Romana Jocha, nýbrž vysvětlit, že srovnáním Montesquiea a Locka složitosti s dělbou moci nekončí ale začínají, neboť opustíme teorii a podíváme se, jaký osud nachystaly myšlence rozdělení a oddělení moci evropské dějiny.

Samotný Montesquieu se ve své teorii dělby moci držel základní myšlenky Johna Locka a varoval: „Kdyby nebylo panovníka a výkonná moc byla svěřena určitému počtu lidí vybraných ze zákonodárného sboru, neexistovala by už svoboda, protože by byla dvojí moc spojena v jedněch rukách, protože by tytéž osoby měly nebo alespoň mohly mít účast na jedné i druhé moci.“ Montesquieu viděl vzorné uspořádání státu v ústavních poměrech britské monarchie po Slavné revoluci roku 1688 a klíčová pasáž knihy O duchu zákonů nese nadpis O anglické ústavě. V 18. století pokračovala britská monarchie po nastoupené cestě konstitucionalismu, ale nedospěla k dělbě moci podle receptu Američanů, nýbrž k systému parlamentní kontroly vlády - té vlády, která by podle teorie dělby moci měla být na parlamentu nezávislá. Samozřejmě, parlamentní kontrolu vlády lze také považovat za formu omezení a kontroly moci. Je to však úplně jiná forma, než která je použita v americké ústavě. I když v USA existují mezi Kongresem a prezidentem checkes and balances (brzdy a protiváhy), tedy jakási vzájemná kontrola, evropský systém parlamentní kontroly vlády je založen na politické závislosti vlády na parlamentní většině a produkuje to, co Montesquieu ve shodě s Lockem výslovně v teorii dělby moci zakazoval – z poslanců se stávají ministři, aniž by přestali být poslanci.

Dějiny se na evropské teorii dělby moci dopustily takové zlomyslnosti, že odlišný způsob vládnutí převzala od Angličanů celá Evropa. Jedinou výraznější výjimku z parlamentarismu představuje v současné době Republika Francie se svým poloprezidentským systémem podle de Gaullovy ústavy páté republiky.

Evropský způsob kontroly a omezení státní moci je tedy založen na parlamentní kontrole vlády a nikoli na dělbě moci. Troufám si říci, že toto je politickým jádrem evropského konstitucionalismu na rozdíl od amerického, neboť pouhá existence psané ústavy ještě neříká, jakým způsobem se kontrola a omezení státní moci provádí. V Evropě platilo v minulosti mnoho neoabsolutistických oktrojovaných ústav, které zaváděly omezení a kontrolu státní moci tím, že přiznávaly občanům politická práva a rovnost před zákonem a zřizovaly zákonodárné sbory volené občany. Parlamentní kontrolu vlády však tyto ústavy nezajišťovaly, dokud nebyla vybojována v demokratických revolucích, které se s výjimkou západní a severní Evropy odehrály až ve 20. století.

Ústavní soudnictví v systému parlamentní kontroly vlády

Ani soudy nejsou v evropských státech oddělenou a nezávislou „mocí“ v americkém pojetí. Soudy v České republice spravuje vláda. Když předseda jakéhokoli českého soudu opustí jednací síň, sundá si talár a přijde do své kanceláře, nepřestane být soudcem, ale současně se stává prodlouženou rukou vlády v takových věcech, jako je správa soudní budovy nebo řízení personálu soudu.

V systému parlamentní kontroly vlády nelze vládnout prostřednictvím dělby moci. Nezávislé nemají být soudy, ale soudci, a i ti pouze v taláru a v jednací síni. Bůh ví, jak Ústavní soud přišel na to, že nezávislost soudců závisí na výši jejich platu; být soudcem, tak bych se možná i urazil. Třeba si soudci Ústavního soudu také vzpomněli na ústavní otce nabíjející muškety, protože jejich přístup v této věci odpovídal více americké ústavě než české.

Na rozdíl od ústavy USA, podle níž vykonává úkoly ústavního soudnictví Nejvyšší soud USA, který je ovšem součástí soustavy obecných soudů (stejně jako je součástí soustavy obecných soudů Nejvyšší soud v České republice), evropské státy zřizují specializované ústavní soudy. Naše ústava sice principy dělby moci připomíná, ale nezavádí samostatné postavení jednotlivých „mocí“ a systém brzd a protiváh mezi nimi. Vláda je závislá na parlamentní většině a soudy jsou spravovány vládou. Z dělby moci v naší ústavě vyplývá, že např. Poslanecká sněmovna nesmí zřídit výbor, který bude plnit funkci ministerstva nebo soudu – ale v podstatě nic víc. Aplikovat proto na rozhodování Ústavního soudu principy ústavy USA je poněkud problematické. Teoretickým základem existence českého Ústavního soudu je německá doktrína Rechtstaat (právního státu). Ústavní soud je jediným orgánem státu, jehož posláním je chránit „materiální ohnisko ústavy“, jak Ústavní soud v nejvypjatějších okamžicích neváhal připomenout. Americká ústava nepotřebuje specializovaný ústavní soud právě z toho důvodu, že v USA je neporušitelnost mezí vládnutí daných ústavou, tedy vlastní obsah konstitucionalismu, zajišťován rozdělením moci mezi samostatné a nezávislé moci provázané systémem brzd a protivah. Sluší se na tomto místě připomenout, že američtí Otcové zakladatelé byli natolik přesvědčeni o funkčnosti dělby moci, že nepovažovali za nutné zařadit do původního znění Ústavy USA katalog lidských a občanských práv.

Evropská politická tradice

Vcelku však rozdíl mezi americkým a evropským způsobem vládnutí a tím i postavením soudů nevyrůstá jenom z nuancí filozofických a právních teorií o dělbě moci a parlamentarismu.

Dělba moci měla podle Montesquieua chránit politickou svobodu. Politickou rovnost považoval za nebezpečný nápad, jehož zavádění v praxi spolehlivě vede k nastolení tyranie. Bratrství uznával jako jednu ze základních mravních hodnot křesťanství, ale neviděl důvod, proč je plést do politiky. Otcové zakladatelé (ústavy) USA zavedli politický řád svobody a rovnosti, kterému dnes říkáme demokracie, ale oni sami jej označovali jako republikánský. Na bratrství mezi lidmi měli většinou stejný náhled jako Montesquieu – plně je uznávali, ale nesnažili se je zavádět politickými prostředky. Francouzští revolucionáři si však na prapor napsali volnost, rovnost, bratrství a chtěli tyto hodnoty prosazovat politicky, jak lze vyčíst z Deklarace práv člověka a občana i ze všech tří ústav, které francouzská revoluce vytvořila před nástupem Napoleonovy diktatury. Nejsilněji se bratrství jako cíl činnosti státu prosazovalo v jakobínské ústavě, která nikdy nenabyla účinnosti, neboť naléhavé potřeby nadekretovaného bratrství vyžadovaly zavést vládu teroru.

Bratrství zaštítěné státní mocí na francouzský způsob ovšem nevyhnutelně přivádí na scénu dějin kromě socialismu také jednotnou a nedělitelnou (rozuměj centralizovanou) republiku. Má-li být republika opravdu jednotná a nedělitelná, pak se rozdělení a oddělení moci přes všechny ústavní proklamace dostává na úroveň technicko-organizačního principu při konstrukci soustavy ústavních orgánů, ale nemůže hrát roli „ducha konstituce“, od něhož se odvíjí veškerý způsob vládnutí.

Otcové zakladatelé USA by prý nad soudním aktivismem porušujícím dělbu moci neztráceli čas argumentací, ale rovnou by nabíjeli muškety, ujišťuje nás s půvabnou mírou nadsázky Roman Joch. V evropských dějinách lze však stěží narazit na otce ústavy brousící šavle a nabíjející muškety. Spíše se vybaví píky a halapartny. Ty píky a halapartny, na nichž na sklonku 18. století vzbouřenci v pařížských ulicích triumfálně nosili nabodnuté hlavy nepřátel lidu. S bratrstvím v politice opravdu nejsou žádné žerty, ale v Evropě tragický osud milionů nepřátel lidu nepřátelé ústavy obvykle nesdíleli.