V knize Strach ze svobody analyzuje psycholog Erich Fromm příčiny fašismu. Píše o úzkosti, která se člověka zmocnila, když byl vydělen z řádu středověké společnosti a stal se individuem.

Člověk, který není schopen se spontánně realizovat, hledá autoritu, jejímž prostřednictvím a v jejíž síle by mohl existovat. Zároveň má potřebu rebelovat proti nějakému monstru, které obviňuje z nedostatku své svobody. Svoji prázdnotu se snaží řešit na jedné straně podrobením se autoritě a splynutím s ní, na straně druhé získáním moci nad někým jiným.

U mnohých hnutí, která navenek usilují o nejrůznější cíle, můžeme pozorovat velmi podobné charakteristiky: Hlásí se k nějaké autoritě, bojují proti nějakému nepříteli. Jsou to velcí rebelové vzdorující útlaku, zároveň však milují a obdivují moc a neváhají nekriticky podpořit diktátora. Rozdíly vnímají ve smyslu nadřazenosti a méněcennosti. Nenávidí slabost. Moc chápou ve smyslu dominance, nikoli ve smyslu potence. Nedůvěřují seberozvoji jednotlivce, vyzdvihují nezištnost. Neusilují o blahobyt, jejich nikdy nekončící potřebou je boj proti nepříteli. Seberealizaci spontánních lidí vnímají jako dominanci nad jinými a jejich život popisují jako otročení něčemu. Volají po řádu, bojují proti relativitě, přitom sami vykazují bezbřehý relativismus, kvůli kterému právě zoufale hledají či obhajují nějaký pevný bod. Milují historii pro její danost a neměnnost.

Erich Fromm píše: U autoritářského charakteru spočívá aktivita v základním pocitu bezmocnosti, který se snaží překonat. Aktivita v tomto smyslu znamená jednat ve jménu něčeho vyššího, než je on sám. Může to být ve jménu Boha, minulosti, přírody, povinnosti, nikdy však ve jménu (...) života jako takového.

Porozumění nacismu se zredukovalo na představu, že je to vyhrocený nacionalismus. I proto může být zajímavé, čeho si na nacismu všímal Erich Fromm:

Vedle touhy mít moc nad bezmocnými je tu přání podřídit se velmi silné nadřazené moci, rozmělnit v ní své já. Tato masochistická stránka nacistické ideologie a praxe se samozřejmě u mas setkává s co nejvyšší přízní. Opakuje se jim stále totéž: Jedinec není nic a nic neznamená. Měl by tuto osobní bezvýznamnost akceptovat, rozplynout se ve vyšší moci a s pýchou se podílet na její síle a slávě. Hitler vyjadřuje tuto ideu jasně ve své definici idealismu: „Idealismus sám vede lidi k dobrovolnému uznání moci a síly a tak způsobuje, že se stávají zrnkem prachu onoho řádu, který utváří a formuje celý vesmír.“

Goebbels podává podobnou definici toho, co nazývá socialismem: „Být socialistou,“ píše, „znamená, že moje já se podřídí tvému já; socialismus znamená, že jedinec se obětuje celku.“

Obětování individua a jeho redukování na zrnko prachu, atom, znamená podle Hitlera zřeknout se práva vyjadřovat vlastní individuální mínění, zájmy a naděje. Toto sebezapření je podstatou politické organizace, v níž „se jedinec zříká zastoupení svých osobních názorů a zájmů...“ Cení si „nesobeckosti“ a učí, že v „honbě za svým štěstím padají lidé tím více z nebe do pekla“. Cílem výchovy je učit děti „mlčet nejen v případě jejich spravedlivého obvinění, ale, je-li to nutné, i mlčky snášet nespravedlnost“. Když se soustřeďuje na nejzazší cíl, píše: „V lidovém státě se musí nakonec lidovému názoru na život podařit nastolit vznešenější éru, kde lidé už cíl svého života nevidí v lepším chovu psů, koní a koček, ale spíše v povznesení lidstva samého; éru, kdy se jeden vědomě a mlčky odříká a druhý se s radostí dává a obětuje.“

(...)

Celé toto kázání o sebeobětování má zjevný účel. Masy se musí odříkat a podřizovat se, má-li se naplnit přání po moci na straně vůdců a „elity“. Tuto masochistickou touhu najdeme však i u Hitlera. Pro něj je nejvyšší mocí, jíž se podřizuje, Bůh, osud, nutnost, historie, příroda. (...)

(...)

Mocí, která je pro Hitlera pravděpodobně cennější než Bůh, prozřetelnost a osud, je příroda. Zatímco historický vývoj v posledních čtyřech stoletích směřoval k nahrazení vlády nad lidmi nadvládou nad přírodou, Hitler tvrdí, že člověk může a měl by ovládat lidi, přírodu však ovládat nemůže. Již jsme zaznamenali jeho výrok, že historie lidstva nezačala chovem zvířat, ale ovládnutím podřadných lidí. Vysmívá se myšlence, že člověk může dobýt přírodu, a vysmívá se těm, kdo věří, že se stanou dobyvateli přírody, „zatímco nemají k dispozici jinou zbraň než ‚ideu‘“. Říká, že člověk „neovládá přírodu, že jen na základě poznání několika zákonů a tajemství přírody vyrostl do postavení pána těch živých bytostí, jimž toto vědění chybí“. A opět najdeme stejnou myšlenku: Příroda je velká moc, jíž se musíme podrobit, živé bytosti bychom však měli ovládat.

Erich Fromm psal svou knihu v roce 1941. V Německu byla v té době ochrana přírody nejrozvinutější na světě a dodnes mají ekologičtí aktivisté velmi silnou pozici právě v Německu. Ekologický aktivismus skýtá velmi přímočaré uspokojení masochistických potřeb provázené bojem proti vykonstruovaným monstrům.

Poučení, které přijala Evropa ze zkušenosti s fašismem, je povrchní. Můžeme vidět negování národního cítění a vyzdvihování rovnosti odlišných a slabších, psychologické příčiny vzestupu fašismu však nezmizely.

Oficiální doktrínou se stalo sebeomezování člověka ve jménu přírody. Myšlenka, že zdroje jsou omezené a že člověk by se měl omezovat, nachází u lidí s autoritářskou strukturou charakteru zvlášť silnou odezvu.

Člověk je asketicky stavěn pod přírodu, sebemrskačsky je plísněn coby škůdce. Místo toho, aby se ve škole děti naučily, jak se radovat ze života, učí se, jak nezatěžovat přírodu. Erich Fromm suše konstatuje:

Předpokladem tvořícím základ myšlení Lutherova, Kalvínova, ale i Kantova a Freudova, je názor, že sobectví je totožné se sebeláskou. Milovat druhého je ctnost, milovat sebe je hřích. A navíc, láska k druhým a láska k sobě se navzájem vylučují.

Vědomě by asi dnes už leckdo řekl, že už jsme dál, že už víme, že vztah k sobě se podobá vztahu k druhým. Jenže morální vzorce, které umožňují člověku sám sebe psychologicky eliminovat, stále nevyhnutelně nacházejí odezvu u lidí, kteří jsou vnitřně neschopní žít spontánně svůj vlastní život. Čím víc má společnost potřebu zdůrazňovat hříšnost člověka, tím víc vnitřně zablokovaných lidí v ní asi je. Právě takových lidí, na kterých stavěl fašismus.

Ekologický aktivismus bývá doprovázen rebelsky heroickým vymezováním se vůči USA a vášnivou podporou utlačovaných. Spoustě lidí se to vše jeví jako velmi morální. Problém je, že se jedná o projevy autoritářské struktury charakteru. Potřebu podřídit se nějaké autoritě a jednat jejím jménem doprovází vzdor vůči autoritě a útlaku, jehož zdroj uvnitř sebe sama člověk nechce vidět, a tak jej někam projektuje. Povrchní hodnocení kvality myšlenek nestačí, je třeba prohlédnout psychologické motivy. I Hitler se zastával chudáků, kteří prohráli válku.

Když překonáme naše subjektivní vnímání přírody a podíváme se na přírodu a na Zemi jejíma vlastníma očima, omráčí nás vůle větvit se, žít, exponenciálně růst. Čím je příroda složitější, tím rychleji se stává ještě složitější. Člověk není vředem, nýbrž chloubou a čelní hranou seberealizace Země.

Umělé neuronové sítě umí už dávno pracovat stotisíckrát rychleji než neurony v mozku. Rychlost šíření nervového vzruchu je řádově 100 metrů za vteřinu. Z toho lze odhadnout, že hmota skýtá možnost dělat to co mozek řádově miliónkrát rychleji. Do prostoru, který připadá na jeden biologický neuron, se vejde řádově milión neuronů vyrobených pomocí nanotechnologie. Náš současný mozek je miliónkrát pomalejší a miliónkrát jednodušší, než co hmota dokáže.

Rozvoj vědy a techniky je limitován stále stejně pomalými lidskými mozky. Zlom nastane v okamžiku, kdy bude současný lidský mozek překonán takovým způsobem, že přestane být určujícím činitelem vědeckotechnického rozvoje. Země už je natěšená.

Může k tomu dojít například tím, že objevíme třeba i docela jednoduchý a primitivní způsob, jak navýšit schopnosti stávajícího mozku přisypáním chytrého prachu - nanosoučástek, které se do činnosti mozku zapojí a podpoří ji, byť zprvu jen neohrabaně a primitivně. I malé převýšení schopností současného mozku bude mít za následek zrychlující se vylepšování, protože na každém dalším vylepšení už bude pracovat inteligence, která nikdy před tím na Zemi nebyla. V krátkém čase pak bude dosaženo fyzikálních limitů.

Lidé si budou umět předělat těla do prakticky nesmrtelné podoby. Nebudou mít před sebou perspektivu stárnutí spojeného s úbytkem sil. Každý bude znát všechny jazyky a všechna významná literární díla napsaná v době pomalých mozků. Každý bude schopen miliónkrát rychleji a miliónkrát komplexněji nacházet vztahy mezi informacemi.

Co to znamená pro politiku? Dokud k překonání mozku nedojde, nemá smysl dělat o moc víc než neškodit. Kdo se snaží dělat něco pro budoucí generace, dočká se toho, že jeho dílo bude překonáno již generací stávající.

Kdo se snaží něco ukrývat, aby se na to nepřišlo, může počítat s tím, že se na to při pohledu do minulosti přijde. Archiv všech audiovizuálních záznamů, na kterých hovoří osoby s chatrnou předvídatelnou želatinou v hlavě, se nám subjektivně miliónkrát zmenší tím, jak sami budeme miliónkrát zdatnější.

V jak zajímavé době žijeme může napovědět toto srovnání: Podle IBM má lidský mozek výkon 38 petaflops a paměť 3581 TB. Nejvýkonnější současný superpočítač Tianhe-2 má výkon 33,86 petaflops a paměť 1375 TB.