Již nějakou dobu se v různých článcích a diskuzích na netu setkávám s hanlivým postojem k existenci liberální demokracie. Není mně tak úplně jasné, proč tomu tak je, neboť jako klasický liberál a zastánce svobody individua považuji spojení oněch dvou pojmů v jeden jediný za žádoucí a docela přesné.

Sloučení pojmu „liberalismus“, neboli učení o svobodě občana, právním státu a svobodném tržním hospodářství s pojmem „demokracie“ existuje již dávno a není na něm podle mne nic, co by bylo hodné opovržlivého pohoršení. Mně osobně již od jinošství splývá se světem západních demokracií, jenž se rozprostíral za železnou oponou komunistické totalitní diktatury. Napadá mne, že je stejně banální jako třeba spojení pojmů „demokracie“ a „občan“, jež vedlo k založení Občanské demokratické strany Václavem Klausem, přestože podle veřejně dostupných zdrojů jeden ze zakladatelů strany a přímý účastník toho porevolučního myšlenkového kvasu navrhoval pro naši nejznámější pravolevé centristy název Občanská strana.

Ani Občanská demokratická strana svým vstupem do politiky nekastruje pojem demokracie a nevytváří dojem, že demokracie je pouhý formát, který musí být nejdříve naplněn skutečným obsahem, pokusím-li se parafrázovat jeden z textů na toto téma z pera Pavla Bárty, jenž vyšel kdysi dávno na pravicovém serveru Virtually paní Dědečkové. Jsem toho názoru, že není ani pojmem lasiččím, jenž vypije podstatu původního termínu, jak tomu je často s pojmem „sociální“, čemuž klasický liberál F.A.Hayek věnuje celou jednu kapitolu ve své knize „Osudná domýšlivost“.

Pojem liberální demokracie by se dal asi definovat různě, mne osobně zaujala definice z Oxfordského slovníku, která podstatu liberální demokracie shrnuje krátce, výstižně a dostatečně srozumitelně:

„Liberal democracy: A democratic system of government in which individual rights and freedoms are officially recognized and protected, and the exercise of political power is limited by the rule of law. The objective of liberal democracy is not limitless freedom.“

„Liberální demokracie je demokratickým systémem vlády, ve kterém jsou oficiálně uznána a chráněna individuální práva a svobody a ve kterém výkon politické moci podléhá právnímu řádu. Cílem liberální demokracie není neomezená svoboda.“

Připadá snad někomu na takto definovaném stavu něco divného, proti čemu by bylo nutné vyhlásit takřka svatou válku? Mně tedy vůbec ne a naopak si myslím, že se jedná o formulaci docela přesnou a stojící za to, aby se za její dosažení a následné udržení vedl politický boj. Přirozeně, že oba dva pojmy, tedy liberalismus a demokracie, jsou rozdílné a každý z nich vyjadřuje něco jiného.

F.A.Hayek to v opusu „Ústava svobody“ popisuje tak, že liberalismus je doktrína zabývající se tím, co má být právo, zatímco demokracie se zabývá způsobem, jenž určuje, co bude právem, jakým způsobem bude vytvářeno (většinový konsensus). Jako příklad uvádí i teze J.Ortegy y Gaset z eseje „Invertebrate Spain“, ve kterých Ortega klade dvě otázky a dává na ně dvě odpovědi. Na otázku, kým má být vykonávána moc veřejná, odpovídá demokracie tak, že občany. Liberalismus zase dle něj klade jinou otázku, zajímají ho hranice moci veřejné bez ohledu na to, kdo ji vykonává. Moc podle něj nemůže být absolutní, neboť občan má práva, která se nacházejí výše a mimo jakoukoliv státní intervenci.

„Zatímco liberalismus je jednou z doktrín zabývajících se rolí a misí vlády, mezi kterými si musí demokracie vybrat, demokracie, jež je metodou, nenaznačuje nic o tom, co má vláda dělat,“ píše dále F.A.Hayek ve stejné knize v kapitole „Většinový princip“ a její části „Liberalismus a demokracie“. No a já bych si dovolil skromně podotknout, že mně právě z těchto výše popsaných skutečností připadá liberální demokracie jako důležité a naprosto oprávněné zpřesnění žádoucího stavu vývoje společnosti občanů.

Než se s vámi pro dnešek rozloučím, přiložím zmínku o tom, co si pod pojmem liberální demokrat představují autoři Blackwellovy encyklopedie politického myšlení, a přikořením ji krátkým citátem ze slavné knihy „Vzpoura davů“ od J.Ortegy y Gasset:

„Liberální demokraté od Locka k Fridrichu Hayekovi a Miltonu Friedmanovi se soustředili na úlohu svobody a svobodné volby v demokracii, a tak učinili kapitalistické smluvní vztahy svobodného trhu nejen modelem pro demokratický politický život, ale i jeho nutným předpokladem. Rovnostářští demokraté od Rousseaua po Macphersona se zabývají rolí rovnosti a sociální spravedlnosti v demokracii a kladně hodnotili společenské vlastnictví a veřejné statky jako základy politické a právní rovnosti, o něž se demokracie opírá.“
Blackwellova encyklopedie politického myšlení, Barister & Principal, druhé vydání z roku 2003, str.85

„Kdo si toto uvědomí, je poněkud postrašen, když slyší, že Mussolini hlásá s příkladnou výbojností jako nějaký zázračný objev dnešní Itálie formuli: Vše pro stát, nic mimo stát, nic proti státu. Už to by stačilo, abychom ve fašismu objevili typické hnutí davového člověka. Mussolini našel stát podivuhodně vystavěný – ne ovšem jím, ale právě silami a myšlením, jež potírá: liberální demokracií. On ho jen bezohledně využívá; a – aniž si nyní dovolím posuzovat jeho dílo v podrobnostech – jisté je, že výsledky, jichž dosáhl, se nemohou rovnat těm, které politicky a administrativně prokázal stát liberální. Jestliže Mussolini něčeho dosáhl, je to tak skrovné, neviditelné a nepodstatné, že tím lze stěží vyrovnat nahromadění nenormálních mocí, které mu dovolují využívat státního stroje až do základu.“
Vzpoura davů, José Ortega y Gasset, Naše vojsko, 1993, str. 96-97

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem