Z úvodu knihy „Šílenství davů“

Podivné na skepsi současného světa je především jeho nevědomý dogmatismus.
G. K. Chesterton

Nacházíme se v době davového šílenství. Abnormální projevy na veřejnosti i v soukromí jsou stále častější, lidé se chovají iracionálně, jakoby v horečce, reagují stádně, nebo jako by si potřebovali nepřetržitě vulgárně ulevovat. Každodenní zprávy nám názorně předkládají důsledky takového chování, ale příčiny nám unikají.

Nabízejí se pochopitelně nejrůznější vysvětlení, v anglosaském světě se nejčastěji uvádí volba kontroverzního amerického prezidenta, případně nečekaný výsledek referenda o členství Británie v Evropské unii. Avšak pod povrchem politických událostí se skrývají dlouhodobé hluboké společenské změny a mnohem důležitější mezníky vývoje posledních let. Něco se pokazilo a je nejvyšší čas, abychom se zamysleli nad hlubšími příčinami.

Je poněkud tristní, že si tak málokdo vůbec připustí zřejmý původ dnešního neutěšeného stavu. Onu prostou skutečnost, že se už nejméně čtvrt století nacházíme ve vyprázdněném období. Tak dlouho jsme všechny své slavné příběhy popírali a napadali, až se staly neobhajitelné a neudržitelné. Nejdříve se od devatenáctého století hroutilo náboženské vysvětlení lidské existence, aby pak ve století dvacátém padly veškeré politické ideologie a zastoupila je éra postmodernismu, jež se definovala jedině svou podezíravostí vůči každé velkolepé definici lidského života. Jak si ale pamatujeme od školních lavic, příroda nesnáší vzduchoprázdno a do postmoderního vákua počaly samovolně pronikat nové myšlenky a nabízejí se nová vysvětlení.

Bylo naprosto nevyhnutelné, aby se někdo pokusil na opuštěném hřišti rozehrát svou hru. Občané bohatého demokratického Západu se přece nemohli stát prvními lidmi v dějinách bez nějakého vysvětlení své činnosti a příběhu o smyslu a účelu života.

Přestože velkolepým příběhům minulosti mnohé chybělo, zcela jistě poskytovaly lidské existenci smysl. Na otázku, co máme nyní se svým životem dělat, nepočítaje úsilí zbohatnout a dopřát si co největší porci z dostupné zábavy, musel někdo přijít s odpovědí.

A ta se opravdu v poslední době vynořila z divokých slovních bitek a kampaní, které se vtíravě dožadují naší pozornosti a lákají nás k účasti. Ovšem pátrat po smyslu v nekonečném boji proti každému, kdo se zdánlivě nachází na špatné straně problému, jenž se možná právě přeformuloval, a pozměnil tak i potenciální odpověď, je víc než marné. Překotné tempo tohoto procesu vyvolalo několik globálních amerických firem v Silicon Valley, zejména Google, Twitter a Facebook, jež získaly nejen moc určovat lidem, co mají znát, o čem přemýšlet a mluvit, ale dokonce vynalezly úspěšný obchodní model „vyhledávání zákazníků ochotných platit za možnost ovlivňovat něčí názory a chování”. Ačkoli nás možná dopaluje prudký rozvoj techniky, s níž nestačíme držet krok, a připadá nám, že se válčí chaoticky a bez cíle, ve skutečnosti se v té bitevní vřavě projevuje záměr a ambiciózní cíl, pro někoho sice skrytý a neznámý, pro jiné však zřejmý a promyšlený – úsilí založit novou metafyziku, nebo chcete-li nové politické náboženství.

Přestože základy nadcházející ideologie byly položeny už před několika desítkami let, zdá se, že teprve finanční krach roku 2008 probudil k životu myšlenky do té doby hlavním politickým proudem a akademií považované za naprosto obskurní a okrajové. Přitažlivost celé plejády často zmatených extremistických názorů je celkem snadno vysvětlitelná. Proč by generace, které se zřejmě nikdy nepodaří získat nějaký kapitál, měla planout nadšením pro kapitalismus. Není snad obtížné pochopit, proč mládež bez naděje, že si kdy našetří na vlastní domov, tak mocně přitahuje příslib revolučního světonázoru na likvidaci veškeré nespravedlnosti, a to nejen během jejího života, ale vůbec a na celém světě. Pohled na svět brýlemi „sociální spravedlnosti”, „politiky skupinových identit” a tzv. „intersekcionální” solidarity menšin se stal od konce studené války prvním smělým a uceleným pokusem vytvořit novou univerzální ideologii.

Závratnou kariéru udělala zejména představa „sociální spravedlnosti” nejen proto, že vypadá slibně a některé její formulace jsou velice přitažlivé, ale už samo její slovní spojení slaví úspěch. Je to totiž nastražená argumentační past. Hodlá snad někdo být proti sociální spravedlnosti, navrhuje snad někdo podporovat sociální nespravedlnost?

V „identitární politice” nalézá hledisko sociální spravedlnosti svůj perfektní stranický domov. Atomizace společnosti na různé zájmové skupiny, zejména sexuální, genderové, rasové a podobně, považované za zásadní nebo dokonce za jediné určující znaky svých nositelů, přinášejí menšinám ohromnou morální výsadu, jak potvrzuje americký spisovatel Coleman Hughes, onen podivný předpoklad, že z pouhého faktu, že je někdo černoch, gay nebo žena, vyplývá „vyšší morální povědomí”. Okamžitě to poznáte u lidí, kteří začínají svou otázku nebo polemiku slovy: „Víte, já jako černoch, gay nebo žena považuji…“ To ovšem také vysvětluje, proč se všichni živí i mrtví mají nacházet na správné straně dějin a proč se také ozývá volání po likvidaci soch a plastik historických postav, protagonistů špatných dějin, a proč je pro záchranu současnosti zapotřebí přepisovat minulost. Nemůžeme se potom divit, považuje-li se za normální, když severoirský senátor za nacionální stranu Sinn Fein prohlásí, že protestní hladovka uvězněných teroristů z IRA (irské republikánské armády) v roce 1981 se konala na podporu práv homosexuálů. Politika skupinových identit povzbuzuje menšiny, aby se současně organizovaly i atomizovaly a navzájem uznávaly.

Nejméně lákavá z této pochybené trojice sociální spravedlnosti, menšinové identity a koncepce intersekcionality je ta třetí. To ona nás nabádá, abychom celý život zkoumali požadavky vlastní i cizí zranitelné identity a podle nich organizovali a neustále předělávali hierarchii spravedlnosti. Nejenže je to zcela pomatené a nemůže nikdy fungovat, ale představuje nesplnitelný požadavek k neuskutečnitelnému cíli. Pojetí intersekcionality vzniklo původně jako spekulace na fakultách sociálních věd a humanitních oborů, od nichž se odpoutalo a dnes je uznává celá generace mladých lidí a, jak ještě uvidíme, uhnízdilo se v zákoníku práce všech západních vlád a velkých firem.

Aby se matoucí předpoklady takové ideologie daly vůbec nějak strávit, musela se vymyslet nová kreativní heuristika. Rychlost, s jakou pronikla do hlavního politického proudu, je přímo ohromující. Jak napsal americký ekonom a spisovatel Eric Weinstein (a dokazuje vyhledávač Google), fráze jako „komunita LGBTQ”, „bělošské privilegium” nebo „transfobie” se bleskově prosadily ve veřejném diskurzu. Jeho graf názorně ukazuje, jak zejména mileniálové, považující se za avantgardu „woke”(probuzených), používají tuto hatmatilku, aby se během pouhých dvaceti minut ve veřejné debatě vypořádali s „tisíciletím civilizačního útlaku” dějin Západu. Nic proti novým myšlenkám, či neobvyklým idiomům a koncepcím, ale je „víc než nezodpovědné opírat se s takovou samozřejmostí o neprokázané teze neprověřených humanitních oborů, jež nemají za sebou ani padesát let”.

Podobně Greg Lukianoff a Jonathan Haidt poukazují ve své knize The Coddling of the American Mind (Jak hýčkat americký rozum) na podivné metody policejního dozoru nové heuristiky. Fráze jako „aktivace” (triggered), „neklid z nezabezpečenosti” (feeling unsafe) a tvrzení, že slova, jež nezapadají do nového náboženství, „ubližují”, vypluly na povrch někdy po roce 2013. Zdá se, že si nová metafyzika nejprve musela uvědomit svůj cíl, než si vypracovala metodu na zastrašování svých znejistělých přívrženců v hlavním proudu o půl dekády později. To se jí opravdu a s ohromným úspěchem podařilo.

Výsledky máme na očích v každodenních zprávách. Americká psychologická společnost má potřebu doporučit svým členům speciální školení na odstranění nebezpečné tradiční maskulinity chlapců a mužů. Současní ideologové přinutili prezidenta Harvardovy univerzity Larryho Summerse podat demisi v roce 2006 za údajné popření diskriminace žen, čili za nekorektní výrok o nerovném výkonu žen a mužů v matematice a inženýrských oborech. Neznámého programátora Googlu, Jamese Damorea, vyhodili ze zaměstnání za memorandum kolegům, v němž si dovolil tvrdit, že některé technické obory lákají více muže než ženy. A tak se nelze divit, že se počet Američanů, kteří považují rasismus za ohromný problém společnosti, mezi lety 2011 – 2017 zdvojnásobil.

Jestliže hledíme na svět novými ideologickými brýlemi, které nám dnes s takovou vehemencí nasazují, neubráníme se myslet jejich optikou a zmatek, jaký nastoupí, vede k takovým šílenostem, jako když si deník The New York Timesobjednal článek černošského autora pod názvem „Mohou mít mé děti za kamarády bělochy?” nebo když zprávě o smrtelných nehodách cyklistů v Londýně napsané ženou nasadili redaktoři titulek: „Silnice projektované muži zabíjejí ženy”. Každá taková rétorická nadsázka prohlubuje existující přehrady a vytváří nové. Proboha, nač? Nebylo by rozumnější, kdybychom ukazovali, jak spolu všichni umíme dobře vycházet, místo minimálně desetileté mediální masáže, že neumíme žít pospolu?

Většina lidí má jen mlhavé povědomí o nové ideologii hodnot, protože s ní nemá osobní zkušenost, ví jen o karambolu někoho, kdo si nedal dobrý pozor na ústa. Kdo by snad poslední dobou nevěděl, že na něj na veřejnosti číhají sémantické kulturní pasti? Ať už je nakladli jednotlivci nebo skupiny či snad nějaký božský satirik, vždycky se někdo do osidel chytí. Většinou bezděky zakopne o nastraženou slovní rozbušku a spustí detonaci. Lidé dnes se zájmem sledují odvážného šílence, jenž se s plným vědomím vydá na území nikoho. Po každém výbuchu následuje ostrý spor, občas přerušený povzdechem obdivu, ale povětří se rychle vyčistí a život plyne dál, jako by se vůbec nic nestalo. Jen další oběť se připíše k dobru podivných, zdánlivě improvizovaných hodnot našich časů.

Dokončení zítra.

Přeložil Alexander Tomský