Třicet let od listopadu ’89 stojíme opět před budováním státu, píše jedna z výrazných tváří české politiky 90. let. Důvod je podle něj prostý: tento stát cestou ztratil svůj hodnotový grunt a je volný ve všech svých kloubech.
Zase jedno výročí a zase debata, zda slavit (a po česku budovat sebeoslavné mýty), či kriticky hodnotit, anebo se dokonce vracet k hodnotám listopadu. Jako by historie dávala šanci dvakrát.
Velká kolektivní očekávání provází zákonitě zklamání. Blbou náladu ohlásil Václav Havel, politik nadaný však nepolitickou, občanskou senzitivitou již někdy v roce 1997. Havlovou osobní nutkavou potřebou a současně nejobecnějším tématem byla vlastně slušnost. Kdoví, zda znal práce Johna Rawlse (Spravedlnost jako slušnost, dovolím si tento překlad). Rawls postavil slušnost jako politickou i právní kategorii. Dodám, že základem slušnosti je respekt k pravidlům; a je také podmínkou spravedlnosti.
Byl to totiž tehdy i dnes deficit spravedlnosti (jako slušnosti) ve veřejném prostoru, jenž k české blbé náladě vedl. Postkomunistické politické strany obsadily instituce nového státu, ale nepřesvědčily, že s mocí zacházejí zdrženlivě a fair, tedy podle pravidel.
Zmařená příležitost
Nejprve se zprofanovala pravice, majitelka „revolučního“ transformačního etosu se svými hesly o odpovědnosti každého za svůj osud a stejné startovací čáře. Současně se ale začaly veřejně ukazovat pravicové klientelistické figury, které si svoji privátní startovací čáru posunuly vpřed a na státní náklady. Co hůř, pravice se zastavila před ohlášenou politikou liberalizace cen bydlení a energií i pevného rámce kapitálového podnikání, zmarnila unikátní příležitost reformy penzijního systému a včasné privatizace bank. Zato nabízela veřejnosti pohled na masité ozlacené zátylky svých kmotrů a podnikající ministry se zálibou v přímořských prázdninách se státním manažery a lobbisty.
Lid řekl dost a přišel čas „standardní a demokratické“ levice, aby se zdiskreditovala navlas stejnými kousky. Ale obě strany zatoužily po věčné moci a představily opoziční smlouvu, vrcholný výkon politické neslušnosti. S ní padla jako první parlamentní pravidla, omezující politickou moc. Jako druhý padl předpoklad, že strany berou vážně své politické programy; levice i pravice se shodly na spoluvládě a své programy veřejně zahodily. V politice jde vždycky o moc, ale v té české jde už jen o moc pro ni samu.
Byl tak založen demoralizující model praktické politiky, kdy pravidla platí jen pro ty bez vlivu; jinak je všechno věcí jednání. Tento bezohledný styl zplodil fenomén dneška – oligarchu, jenž nám vemlouvá, že pravidla a slušnost jsou veteš, hlavně ten výkon. Do hry vstoupil zákonitě, neboť vlastností demokracie je i princip střídání u moci. Po výkonech pravice a po stejně vyprázdněné a klientelistické sociální demokracii už nebylo kam sáhnout; změna byla nevyhnutelná.
Problém dneška není v momentálním přemnožení odpudivých politických figur, tu Miloš Zeman, tu Andrej Babiš (další dosaď podle libosti, až po snaživého pana Staňka). A také tu nejsou náhodou. Problém tkví v historickém paradoxu: nová česká státnost byla založena v roce ’89 jako jásavá kampaň za návrat demokracie a ekonomickou transformaci, ale cíli byla obětována právě demokracie, především pravidla omezení politické moci ústavou. Překážela. Celá česká parlamentní politika je postižena dědičným hříchem; chceme moc, ale nechceme být omezeni pravidly; pokud překáží, divíme se a vyhýbáme se jim, pokud je prosazujeme (neboť se momentálně hodí), nikdo nám už nevěří. A v soutěži bez pravidel vyhrává ten bezohlednější.
Nečekat mnoho
Východisko není po ruce. Od nových formací si český politický národ zvykl mnoho nečekat; nečeká nic ani od bývalých hegemonů pravice či levice.
Sociální demokracie s bídou přežije; ke konci své performance ještě předvedla majstrštyk a dokázala, že nejvyšší soudci jí – čteme, že nějak mimo pořadí – ulevili od Altnerova mene tekel. Čímž tato strana všem objasnila, co po celou tu dobu páně Sobotkova drmolení o vymahatelnosti práva tímto pojmem mínila. Kdo by jí věřil; zejména ne lidi práce, kteří v justici tohle nedokážou a jimž za nebankovní půjčky lítají domy po rodičích do exekucí.
Občanští demokraté, historický lídr pravice, profitují z pobytu v opozici, ale stále jen oprašují program z 90. let. Nudně hlučného premiéra se zálibou v kostkované módě a v životním stylu bavorských řezníků (Monte Argentario) a jeho následníka vystřídal politicky úhledný předseda, který ale nepřekoná jednu zákonitost – běží nejen o program, ale i o věrohodnost. Takže tendují k populismu, národovectví, kde je ovšem obsazeno.
Obě tyto strany dávno přestaly provozovat politiku. Výzvy 21. století? Globalizace, změny základních mezinárodních paradigmat včetně nacionální a nedemokratické tendence Visegrádu, inovativní politika, klima a populační sekera dopadající na důchodový systém? Nic, nanejvýš přepjatá starost o národní suverenitu, plané řeči a pokusy se vrátit.
Jsou to strany věnující se svému přežití a bez energie. Buďme vděčni za prezidenturu Miloše Zemana. Především, hrozivá je představa, že by na jeho místě byl někdo méně morálně deklasovaný, obratnější při podlézání diktátorům, s větším drajvem. Plní totiž také důležitou roli důlního kanára tím, že konfrontuje parlamentní strany s jejich bezzásadovostí a bezmocí. Prezident je už dávno velezrádcem jako z učebnice, a to vůbec ne jen pro pošklebování se ústavním lhůtám, ale proto, že trhá na kusy hodnoty základního zákona. A systém je bezmocný; jeden element moci výkonné se utrhl ze řetězu a sněmovna namísto akce zřídí komisi pro zkoumání prezidentových pravomocí! Tomuto triku se smála už komunální satira v 60. letech minulého století.
Mýlí se pražská kavárna, že stačí zavřít „Babiše“ a vyčkat odchodu „Zemana“ a bude dobře. Vrátíme se pak k opozičněsmluvním stranám, protože tvrdí, že jsou standardní a demokratické? Tak jednoduché to nebude: to ta věrohodnost a populistické těkání místo programů. A nestačí se vracet k „ideálům roku ’89“. Neboť ty byly zprofanovány. Stát jako hospodář se ukázal být komplicem při svém okrádání. Stát jako garant spravedlnosti se ukázal být komplicem při nadržování mocným. Stát, jenž má být demokratickým a právním, jehož gruntem je univerzální koncept lidských práv, nemá ani tolik slušnosti, aby tyhle své vektory byť jen předstíral. Hledí k Číně a Rusku. Nic neplatí a najedou je všechno možné.
Bez důvěry veřejnosti
Stojíme tedy opět před budováním státu, neboť tento stát cestou ztratil svůj hodnotový grunt a je volný ve všech svých kloubech. Disponuje moderními institucemi a ústavou, ale obé ztratilo důvěru veřejnosti.
Jeho justice má být poslední bariérou před politickou svévolí, dál už jsou jen lidové bouře. Ani ona nezůstala stranou politických vlivů a platí za to malou důvěrou veřejnosti. Jako by stále vycházela z pojetí superiorního státu, jehož zájem je vždy vyšší. Platí však pravý opak, je to jediná státní moc, jíž je svěřena ochrana základních práv – každého – proti státu.
A politika se brání nejen soudní, ale i veřejné kontrole. Poslední dva prezidenti posílají občany „do politiky“, mají-li být bráni vážně; občanskou společnost mají za vynález pekla a zmateně vidí původ tohoto konceptu v totalitě. Veřejná kontrola moci občany je však podmínkou slušného státu; chybí-li, jde o imitaci.
Stát, aby měl důvod existovat, musí mít barvu, orientaci a nedotknutelné hodnoty, sdílené jeho občany. Nikoli tedy především stát malý, ale stát, jemuž se dá věřit a jejž stojí za to bránit. Stát, který se bere vážně a ví, že je především garantem přesně popsaných hodnot. A stát, který je slušný. Dokud bude chybět tato nabídka na politické scéně, vše bude ležet na občanovi a jeho odpovědném občanství; hrdiny doby jsou občané, kteří se nenechají unavit arogancí moci a vezmou si (budou si sisyfovsky znovu a znovu brát) svůj stát zpátky. Kdo má lepší radu, sem s ní, dostane můj hlas.
Autor je právník a bývalý vicepremiér
LN, 16.11.2019