ESEJ: Nemódní Kierkegaard
==========================================
Ačkoliv jsou právě Velikonoce, tento článek nebyl přeložen pouze s ohledem na současný čas.
Zaujal mě ostrým odmítnutím jakýchkoliv snah založit společnost pouze na etice, na lidmi zjištěných pravidlech správného a dobrého chování. Odpovídá-li názor Druckera a potažmo Kierkegaarda skutečnosti lidské existence, pak musí naprosto nutně selhat i jakékoliv jiné pokusy o regulaci společnosti výlučně pravidly, včetně pravidel právních.
Neznamená to myslím rezignaci na právo, jako systém vymáhající žádoucí chování, nicméně pohled na roli a povahu pravidel, jejich tvorbu, změny a uplatňování, by asi byl jiný, než jaký dosud převažuje v naší kontinentální současnosti.
Kromě těchto konsekvencí, plynoucích pro právo, je článek i poměrně srozumitelným náhledem do díla duchovního a filosofa Kierkegaarda, kritikou racionalistického optimismu devatenáctého století, ačkoliv časnou, tak velmi poučenou reflexí obou hlavních totalit století dvacátého, a last but not least, plastickou výpovědí o křesťanské nauce (protestantského střihu), které lze snad porozumět i půlstoletí potom, co byla sepsána.
Peter Drucker zemřel r. 2005 ve věku devadesátipěti let. Ačkoliv je uznáván jako guru a autor několika desítek knih o managementu a ekonomii, na svém webu nechal zpřístupnit jako jednu ze tří esejí právě tuto. Do češtiny je zde přeložen výběr částí z ní.
Vojtěch Kment, 22. března 2008
Peter Drucker, 1949, "Nemódní Kierkegaard"
...
Jak je společnost možná? Otázku si kladl Rousseau, Hegel si ji kladl, klasičtí ekonomové ji kladli. Marx ji zodpověděl jedním způsobem, liberální protestanté způsobem jiným. Ale ať je kladená v jakékoliv podobě, vždycky musí vést k odpovědi, která popírá, že by lidská existence byla možná jinak, než ve společnosti.
Rousseau formuloval svou odpověď pro celou éru pokroku: co se týče jakékoliv lidské existence, jakýchkoliv svobod, práv nebo povinností, které jedinec má, jakéhokoliv smyslu v životě jedince, všechno je určeno společností podle objektivní potřeby přežití dané společnosti. Jinými slovy, jednotlivec není autonomní. Je určen společností. Je svobodný pouze v nepodstatných věcech. Má práva pouze proto, že je společnost uznává. Má vůli pouze potud, pokud chce to, co společnost potřebuje. Jeho život má smysl pouze tehdy, dokud má společenský význam a jak naplňuje sebe tím, že plní objektivní cíl společnosti. Krátce, není žádná lidská existence, ale pouze společenská existence. Není žádný jednotlivec, je pouze občan.
Je stěží možné přehnat rozdíly mezi "obecnou vůlí" Rousseau, Hegelovým konceptem historie jako rozkládání idejí a Marxovou teorií determinace jedince jeho objektivně daným třídním původem. Ale všechny dávaly stejnou odpověď na otázku lidské existence: nic takového neexistuje, není takové otázky. Myšlenky a občané existují, ale žádní lidé. Možné je pouze uskutečnění myšlenek uvnitř a prostřednictvím společnosti.
... nevyhnutně dojdete k negativnímu konceptu existence jedince a svobody: svoboda jednotlivce je to, co neruší společnost. ...
Neříkám, že Kierkegaard byl jediný myslitel, který během devatenáctého století viděl směr, kterým Rousseau zavedl Západní svět. Byli zde romantisté, někteří z nich, zejména ve Francii, cítili co přichází. Byla zde marná a sebevražedná revolta Nietzscheho, Samson, jehož gigantická síla shodila dolů sebe sama. Především zde byl Balzac, který analyzoval společnost, ve které lidská existence již nebyla možná, a který vykreslil Inferno, které bylo hrozivější než to Dantovo, protože bylo bez očistce nad sebou. Ačkoliv si tito všichni kladli otázku: "Jak je lidská existence možná?", nezodpověděl ji nikdo, ale pouze Kierkegaard.
Kierkegaardova odpověď je jednoduchá: lidská existence je možná pouze v napětí, v napětí mezi souběžným životem jako jednotlivce v duchu a jako občana ve společnosti. ...
Existence v čase je existencí občana v tomto světě. V tomto čase jíme a pijeme, spíme, bojujeme pro dobytí, nebo za svůj život, rostou děti i společnosti, máme úspěch nebo selháváme. Ale v čase též uplýváme. V čase, po naší smrti, po nás nic nezbyde. V čase tak neexistujeme jako jedinci. Jsme pouze členy lidstva, články řetězce generací. Lidstvo má autonomní život v čase, zvláštní charakteristiky, autonomní cíl. Ale člen nemá žádný život, žádnou charakteristiku, žádný cíl mimo lidstvo. Řetězec má svůj začátek a svůj konec, ale každý článek slouží pouze jako spojka mezi minulostí a budoucností, mimo řetězec to je jen hrudka železa. Kolo času se stále otáčí, ale zuby jsou nahraditelné a zaměnitelné. Smrtí jedince nekončí lidstvo nebo společnost, ale končí jeho život v čase. Lidská existence v čase není možná, v čase je možná pouze společnost.
Avšak ve věčnosti, v království ducha, v "hledění Boha", aby se použil Kierkegaardův oblíbený obrat, je to společnost, která neexistuje. Ve věčnosti existuje pouze jedinec. Ve věčnosti je každý jedinec unikátní, on sám, každý sám, bez sousedů a přátel, bez ženy a dětí, čelí duchu v sobě samém. V čase, ve sféře společnosti, nikdo nezačíná na počátku a nekončí na konci, každý z nás přijímá od těch před námi dědictví věků, nese ho krátký okamžik, aby ho předal těm, kteří přichází po něm. Ale v duchu je každý člověk počátkem i koncem. Nic z toho, co jeho otcové zažili, mu nemůže pomoci. Ve strašném osamění, v úplné, unikátní jedinečnosti, čelí sám tomu, jakoby v celém universu nebylo nic jiného než on a duch. Lidská existence je proto existencí na dvou úrovních - existence v napětí.
Je nemožné se přiblížit věčnosti vršením času. Více času, dokonce nekonečně mnoho času, bude stále jenom časem. A je rovněž nemožné dostat se k času dělením věčnosti. Věčnost je nedělitelná a neměřitelná. Přesto pouze současnou existencí v obou rovinách, existencí v duchu a existencí ve společnosti, je existence člověka možná. Svatý Augustin pravil, že čas je uvnitř věčnosti, vytvořený věčností, pozastaven v ní. Kierkegaard ale věděl, že tyto dvě existence jsou na různých rovinách, protichůdných a navzájem nesouladných. Věděl to nejen z logiky a introspekce, ale rovněž z pohledu na reality života devatenáctého století.
Existence ve společnosti vyžaduje, aby člověk akceptoval jako skutečnost oblast sociálních hodnot a přesvědčení, odměn a trestů. Ale existence v duchu, v "hledění Boha", vyžaduje, aby člověk považoval sociální hodnoty a přesvědčení za čirý podvod, marnost, nepravdy, neplatnost a nereálnost. Kierkegaard cituje z Lukáše 14:26, "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, nemůže být mým učedníkem". Evengelium lásky neříká: miluj tyto méně než mne, říká nenáviď je.
Prohlásit, že lidská existence je možná pouze jako souběžná existence v čase a věčnosti je proto prohlášením toho, že je možná pouze jako bytí někoho mletého mezi dvěma nesmiřitelnými etickými maximy. A znamená to (pokud to je něco více než výsměch krutých bohů), že lidská existence je možná pouze jako existence v tragédii (konflikt mezi dvěma absolutními silami, nebo absolutními zákony). Je to existence ve strachu a třase, v hrůze a úzkosti, a především v zoufalství.
Zdá se to být velmi ponurým a pesimistickým pohledem na lidskou existenci, která nestojí za moc. Pro devatenácté století se to jevilo jako patologická úchylka. ...
Samou podstatou kréda devatenáctého století bylo, že věčnost bude dosažena v čase, že ve společnosti může být vytvořena pravda pomocí majoritního rozhodování, že trvalost lze dosáhnout změnou. Je to víra v trvalý pokrok ... Můžete přijmout krédo v sofistikovanější podobě, jako dialektické schéma Hegela a Marxe, ve kterých se pravda rozkrývá v syntéze mezi tezí a antitezí, přičemž každá syntéza se obratem stává tezí nové dialektické integrace na vyšší a více, téměř perfektní úrovni. Nebo máte krédo v pseudovědeckém hávu teorie evoluce prostřednictvím přirozeného výběru.
V každé podobě se jedná o stejný obsah, vášnivé přesvědčení, že vršením času dosáhneme věčnosti, vršením hmoty se staneme duchem, vršením změny se staneme trvalými, vršením pokusů a chyb nalezneme pravdu.
Pro Kierkegaarda byl problém konečných hodnot nekompromisním konfliktem mezi protichůdnými kvalitami. Pro devatenácté století byl problém pouze otázkou kvantity.
... Jakkoliv úspěšné devatenácté století bylo v potlačení tragédie, zůstává jeden fakt, který nemůže být potlačen, který zůstává mimo čas: smrt.
Pokud společnost chce, aby člověk žil pouze ve společnosti, musí se postarat, aby zemřel bez zoufalství. Může to však učinit pouze tak, že život jednotlivce učiní bezvýznamným. Pokud nejste ničím než listem na stromu rodu, buňkou v těle společnosti, pak vaše smrt není skutečnou smrtí, ale měli byste jí spíše zvát procesem kolektivní regenerace. Pak ovšem váš život není skutečným životem, jste pouze funkčním procesem uvnitř života celku, zbavený jakéhokoliv smyslu kromě pojmů celku.
Kierkegaard tak předpověděl před sto lety, že optimismus, který proklamoval lidskou existenci jako existenci ve společnosti vede přímo k zoufalství. Toto zoufalství může vést pouze k totalitarismu. Protože totalitarismus, jedná se o jeho povahový znak, který jej ostře odlišuje od tyranií historie, je založen na stvrzení bezvýznamnosti života osoby, její neexistence.
Devatenácté století došlo do stejného bodu kam pohanský svět dospěl v pozdním římském impériu. A stejně jako v antice se pokusilo nalézt cestu únikem do čistého etična, založeného na ctnostech lidského rozumu.
Velké filosofické systémy německého idealismu, zejména Kanta, ale i Hegela, dominovaly věku, protože sjednotily rozum se ctností a dobrým životem.
Kultura etiky a ta větev liberálního protestantismu, která považovala Ježíše "za nejlepšího člověka, který kdy žil", se svými slogany zlatého pravidla, kategorického imperativu, uspokojení ze služby, tyto a podobné etické formule se staly velmi známými v devatenáctém století, tak jako většina z nich byla již v antice.
Selhaly jako základ pro lidskou existenci v modernitě stejně, jako selhaly před dvěma tisíci lety.
Ve svých nejlepších reprezentantech vedou etické koncepty skutečně k morální integritě a morální velikosti. Humanismus devatenáctého století, založený napůl na Plutarchovi, napůl na Newtonovi, by mohl být vznešenou věcí (stačí si vzpomenout na velké muže poslední generace devatenáctého století, jako byli Woodrow Wilson, Masaryk, Jaurès, nebo Mommsen). Samotný Kierkegaard jím byl přitahován ...
Ale Kierkegaard zároveň nazíral, že etický koncept, ačkoliv může poskytnout integritu, odvahu, ustálenost, nemůže poskytnout smysl, ani životu, ani smrti. Vše co může poskytnout, je stoická rezignace. Kierkegaard považoval tento postoj za ještě zoufalejší než onen optimistický přístup, nazývá ho "zoufalství z vůle být jedincem".
Velmi často se však etické stanovisko neobrací k něčemu tak vznosnému a konsistentnímu jako je stoická filosofie, ale spíše se přemění na cukrovou polevu tablety totalitarismu.
Toto je, domnívám se, postoj mnoha obhájců sovětského Ruska, kteří doufají, že člověk nalezne individuální uspokojení v etickém pokusu učinění svého souseda šťastným, a že tím se překoná úroveň reality totalitarismu.
Nebo se etický postoj stává čistým sentimentalismem, postojem těch, kteří věří, že zlo může být zrušeno a harmonie se vytvoří z dobrých záměrů.
Ve všech případech je etické nazírání omezeno k degeneraci do relativismu. Jestliže ctnost musí být nalezena v člověku, pak cokoliv, co je člověkem schválené, musí být ctností. Přístup, který zaujal Rousseau a Kant před nějakými dvěmi sty lety, který ustanovuje člověkem vytvořená etická maxima, musí skončit úplným popřením možnosti skutečně etického postoje. Tímto způsobem se ze zoufalství nedá nijak uniknout. Je pak tedy jediným závěrem, že lidská existence může být pouze existencí v tragédii a zoufalství? Jsou správné ságy Východu, které spatřují jedinou odpověď v sebezničení sebe sama, v ponoření člověka do Nirvány, do nicoty?
Kierkegaard má odlišnou odpověď: lidská existence jako existence mimo zoufalství, jako existence mimo tragédii, je možná jako existence ve víře. Opakem Hříchu (aby se použil tradiční výraz pro existenci čistě ve společnosti) není Ctnost, je to Víra.
Víra je důvěra, že v Bohu nemožné je možné, že v Něm čas a věčnost jsou jedním, že život a smrt mají význam. Víra je znalost, že člověk je tvor - nikoliv autonomní, nikoliv pán, nikoliv cíl, nikoliv střed - a přesto je odpovědný a svobodný. Je přijetím esenciální lidské osamělosti, která se překonává tím, že Bůh je stále s člověkem, dokonce až do "hodiny naší smrti". ...
Ve víře se jedinec stává úplným, přestává být odloučeným, stává se smysluplným a nepochybným, proto ve víře je pravá etika. Rovněž existence ve společnosti se s vírou stává smysluplná, jako existence v pravé lásce.
Víra není tím, co se dnes často nazývá "mystickým zážitkem", něčím co může zjevně být vyvoláno správnými dechovými cvičeními, nebo předlouhým nasloucháním Bachovi. Může být získána pouze zoufalstvím, prostřednictvím utrpení, prostřednictvím bolestného a nepřetržitého zápasu. Není iracionální, sentimentální, emocionální nebo spontánní. Přichází jako výsledek vážného přemýšlení a učení se, pevné discipliny, úplného rozmyslu, pokory, a sebeodevzdání se vyšší, absolutní vůli. Vnitřní znalost o sjednocení se s Bohem, kterou svatý Pavel nazýval nadějí a my zveme svatostí, je dosažitelná pouze vzácně. Ale každý člověk může získat víru. Protože každý člověk zná zoufalství.
...
Kierkegaard je "moderní" nikoliv proto, že používá moderní slovník psychologie, estetiky nebo dialektiky, ... ale protože se zabývá specifickou chorobou moderního Západu, odpadnutí od lidské existence, popření souběžnosti života v duchu a v těle, popření významnosti každého z nich pro sebe navzájem.
Kierkegaard nenabízí žádnou snadnou cestu. Lze o něm dokonce skutečně říci, jako o všech náboženských myslitelích, kteří se soustřeďují na zkušenost spíše než na rozum a dogma, že značně přehání život v duchu, takže selhává při spojování dvou pólů lidské existence do jednosti.
...
Filosofie totalitních kréd umožňuje lidem zemřít. Je nebezpečné podcenit sílu takové filosofie, protože v jakémkoliv čase zoufání a utrpení, nebo katastrofy a hororu (to znamená v našem čase), je velkou věcí být schopen zemřít. Přesto to není dost. Také Kierkegaardova víra umožňuje člověku zemřít, ale umožňuje mu i žít.
Externí odkazy
Peter Drucker: "The Unfashionable Kierkegaard", 1949
