Když se to povede, bude to naše zásluha, když ne, bude to vaše vina
Když Karl Raimund Popper použil poprvé pojem otevřená společnost, myslel tím společnost, která se neřídí žádnou nezpochybnitelnou ideologií, ale v níž je dovoleno o věcech diskutovat. Popper také v této souvislosti podrobil kritice nauky, které odporují principu falzifikace. Podstatu jeho kritiky lze shrnout následovně: Pokud existuje obecná teze, u níž nejsem schopen říci, co by se mělo stát, aby byla neplatná, pak nejde o tezi pravdivou, ale nesmyslnou. To, co nelze potvrdit, ani vyvrátit, nedává smysl.
Popper svou kritiku zaměřoval na totalitní ideologie, zejména na komunismus. Jeho výhrada se ovšem plnou měrou týká i dnešního politického myšlení. Principu falzifikace odporuje mj. i ideologie, kterou zastávají proimigrační aktivisté zaštiťující se liberalismem, multikulturalismem a lidskými právy. Pokud kritikové této doktríny říkají, že otevření hranic, masová migrace, multikulturalismus namísto asimilace atd. vede k odcizení, zhoršení bezpečnosti a v konečném důsledku zvyšuje riziko konfliktů a násilí, pak obhájci migrace říkají obvykle: Pokud migranty přijmeme za své, integrujeme je, nebudeme je vylučovat ze své společnosti, tak se to nestane. Rozuměj: „Pokud náhodou dojde k tomu, o čem mluvíte, pak to nebude chyba naší ideologie, ale chyba lidí, kteří se naší ideologií neřídili. Bude to chyba všech těch xenofobů, fašistů, islamofobů atd. Pokud však dokážeme změnit člověka k obrazu naší ideologie, pak to bude fungovat.“
Všimněte si jedné věci: Většina odpůrců masové migrace argumentuje negativními důsledky. Pronáší tvrzení, jež jsou z principu falzifikovatelná. Většina obhájců migrace argumentuje důvody „morálními“ a na důsledky se neohlíží. Jejich tvrzení jsou z principu nevyvratitelná a z jejich argumentace vyplývá, že ať se stane cokoliv, tak měli pravdu. (Mohou snad existovat výjimky, ale obecně platí, že jedni mluví o voze a druzí o koze.) Obě strany se pak nemohou dohodnout, neboť vycházejí z úplně odlišných představ o tom, co je politika a co je racionalita.
Nesouměřitelnost argumentace morálními principy a důsledky lze ilustrovat na následujícím příkladu. Představte si, že vám někdo říká: „Udělej, prosím tě, krok dopředu, abych tu měl víc místa. Je tvoje morální povinnost to pro mě udělat, protože já jsem ti vždycky pomáhal. Půjčil jsem ti auto, zaplatil jsem ti pivo, sehnal jsem léky pro tvou babičku.“ Problém je, když vám tohle někdo říká poté, co jste podle pravdy namítli, že uděláte-li ještě krok, tak se zřítíte přes okraj propasti.
Morální argumentace dodává svým nositelům pocit morální nadřazenosti. Je ovšem problematická v mnoha ohledech. Demokratická sekulární společnost totiž neuznává zjevenou morálku, jaká existuje v islámu, nebo existovala ve středověkých křesťanských společnostech. V 18. století se prosadil názor, že zákony mají chránit společnost (nikoliv náboženství a Bohem danou morálku). V návaznosti na to se mohl prosadit základní princip demokracie, který praví, že legitimita zákonů podléhá společenskému souhlasu. Bez tohoto principu je demokracie nemožná!
Liberalismus postavil proti tomuto osvícenskému ideálu antitezi: Zákony mají chránit jednotlivce před společností. Později se k tomu ještě dodává: Menšinu před většinou. Zrodila se tak „liberální morálka“, která stojí nad společenským souhlasem a nad demokratickým hlasováním. Zrodila se nová zjevená pravda, na niž mají patent jenom někteří. Je to kontrarevoluce proti sekularismu a osvícenství.
Boj dobra se zlem aneb Viníci a oběti
S moralistním pojetím politiky se spojuje často jedna stránka, která je svou podstatou velmi temná. Je to rozdělování světa na oběti a viníky.
Nemluvím teď o případech, kdy se konkrétní člověk stává pachatelem zločinu a jiná konkrétní osoba jeho obětí. Mluvím o situaci, kdy celé lidstvo je rozděleno do dvou kategorií, přičemž nikdo nestojí mimo.
Levicoví liberálové přitom nemluví ani o vině politické ve smyslu politické zodpovědnosti, jejímž nositelem může být reálný politický subjekt – vláda, stát, národ, politická strana. Jejich pojetí viny je distribuováno převážně podle biologických kritérií – buď na základě etnicity, která je ale samotnými liberály de facto směšována s barvou kůže (tedy někdejší rasou), nebo podle pohlaví.
Například všichni bílí Evropané mají být v rozporu s historickými fakty uznáni viníky transatlantického obchodu s otroky, všichni černí obyvatelé planety jsou jeho oběťmi. (Tak například vyznívá oficiální deklarace Evropské unie o „právech lidí afrického původu v Evropě“.) Děje se tak bez ohledu na to, že mnohé evropské národy se na otrokářství nijak nepodílely, nýbrž byly jeho oběťmi, a bez ohledu na to, že dnešní migranti, kteří přicházejí do Evropy z Afriky, mohou být jen těžko oběťmi transatlantického obchodu s otroky. Nemluvě o tom, že otrokáři se v minulosti rekrutovali z lidí všech barev pleti, existovali černí otrokáři, arabští otrokáři atd.
Podobně je to i s politizací rozdílů mezi muži a ženami. Mluví-li se o domácím násilí, nebo o problematice znásilnění v liberálně levicovém prostředí, pak vždy s dodatkem obviňujícím celou společnost. Společnost jako celek je vždy při té příležitosti obviněna, že toleruje násilí na ženách. Má se proto stát předmětem převýchovy (resp. mají se převychovávat především muži, kteří jsou tímto usvědčeni jako hlavní viníci jakéhokoliv znásilnění a domácího násilí).
Rozdělování lidí na viníky a oběti, v němž nikdo není stranou, má své politické důsledky. Viník musí být logicky předmětem převýchovy, disciplinace, cílené propagandy ve jménu dobra. Oběti se musí dostat pomoci, zvláštního pečování a satisfakce. (Navzdory zřejmé bizarnosti jsou vyslovovány i takové návrhy jako finanční kompenzace za otroctví, přestože jeho poslední reálné oběti v USA zemřely cca před 60 lety.)
Všimněte si, že levicoví liberálové se tu na jednu stranu dovolávají rovnosti všech lidí, na druhou stranu však konstruují svůj svět na principu morální nerovnosti. Určité skupiny jsou morálně nadřazeny jiným, buď jako oběti historické viny, nebo jako osvícení lidé, kteří požadují její odčinění. Jejich ideologie tedy nestojí na principu rovnosti, ale na principu svébytné hierarchizace, kde na vrcholu žebříčku stojí (překvapivě) levicový liberál.
Moralizující postoj vede nakonec ke snaze hledat místo příčin problémů jejich viníky. Problémy společnosti má logicky vyřešit eliminace těchto viníků – odstranění z funkcí, zabránění činnosti, v krajním případě fyzická likvidace. Morální člověk věří, že když budou všichni dobří, tak konflikty a problémy ze světa zmizí. Dostane-li se moralizující politika do krize (protože není schopna řešit reálné problémy), pak se poptávka po vinících ještě zvyšuje a „usvědčených“ přibývá (čarodějnic, kontrarevolucionářů, agentů imperialismu, fašistů – vyberte si).
Obviňování jako kompenzace potlačené nenávisti
Na tento způsob myšlení lze velmi snadno nachytat lidi specifického osobnostního založení. Řekněme, že jsou to lidé, kteří mají potřebu někoho obviňovat. Příznačná je pro ně ambivalentní sebeidentifikace s pachatelem i obětí zároveň. Jsou to lidé, kterým v minulosti někdo ublížil a oni se s tím nedokázali vyrovnat. Vyvinul se u nich určitý masochistický syndrom, kdy na jednu stranu pociťují nutkání dostat se znovu do role oběti, na druhou stranu čerpají své sebevědomí z pocitu morální nadřazenosti nad viníkem, kterého v skrytu duše touží ponížit.
Problém je, že obvinění je emoční blok. Zdravé prožití emocí znamená tyto emoce ventilovat, odžít, pustit a jít dál. Obviňování nastupuje tam, kde se člověk s pravou emocí nespojil. Poskytuje jakési částečné uspokojení, ale nikdy neuspokojí natolik, aby člověk mohl s hrou na vinu přestat.
Pravou emocí skrytou za obviňováním je hněv. Člověk, který uvízl v obviňování, se zpravidla bojí vlastního hněvu, nebo jeho důsledků. Proto má tendenci odsuzovat agresivitu a „nenávistnost“ u druhých lidí. Někdy může být vyhledáváním cizí nenávistnosti doslova posedlý. Odsuzuje agresivitu druhých lidí, aniž by si dokázal uvědomit a připustit, nakolik ji má potlačenu v sobě samém. Případně si v skrytu duše myslí: „Když já jsem dokázal svou nenávistnost potlačit, měli byste vy také. Kvůli vám je svět špatný. Kdyby byli všichni jako já, pak by svět byl krásným místem k životu.“ Člověk uvízlý v obviňování si myslí, že musí vymýtit nenávist v celém světě, protože její přítomnost ve vnějším světě mu připomíná vlastní skrytý hněv, na nějž by rád zapomněl.
Problém se skrytou a potlačenou nenávistí je ten, že i ona ubližuje druhým lidem. Od běžné agresivity se liší zejména svou zákeřnosti.
Zajímavé je, že tento typ „pasivní agresivity“ je obsažen v některých myšlenkách, které jsou dnes považovány za levicově liberální. Kvůli tomu, že pasivní agresivita se nedemonstruje navenek, mnozí lidé na levici vidí v podobných myšlenkách spíše extrémní toleranci než projev nenávistnosti. To je však v tomto případě omyl.
Podívejme se schválně na to, co je typické pro tzv. novou levici. Najdeme tu pohrdání dělnictvem za to, že dalo přednost vlastním zájmům (!) před levicovými idejemi (slovy Herberta Marcuseho). Nacházíme tu promyšlený plán sofistikované manipulace, která má nové levici zajistit vítězství proti vůli většinové společnosti a bez jejího vědomí. (Jak mohu chtít budovat společnost rovných, když druhého neuznám za sobě rovného ani natolik, abych se pokusil přesvědčit ho racionálními argumenty?) Nebo fascinace násilím jako politickým prostředkem, které je zároveň odsuzováno, dopouštějí-li se ho státní orgány, a zároveň obdivováno, dopouštějí-li se ho tzv. utlačované menšiny nebo aktivisté v jejich jménu. To vše je explicitně vyjádřeno v díle neomarxistů, jichž jsou dnešní „levicoví liberálové“ duchovními potomky.
Jako většina manipulátorů dovolává se i nová levice morálních hodnot a snaží se vzbuzovat pocit viny. Je to účinný způsob, kterým mnoho manipulátorů dokáže dosáhnout toho, abyste jednali proti svým zájmům.
V migrační krizi jsme mohli tento druh manipulace sledovat v průzračné podobě. Kdo se pokusil definovat svůj zájem jakožto zájem příslušníka evropského národa, resp. občana evropského státu, byl obviněn z xenofobie a fašismu, zatímco zájem migranta měl být posvátným morálním nárokem. (Normální člověk by posuzoval oba zájmy jako legitimní a zvažoval by na základě předpokládaných důsledků pro společnost a pro lidstvo, který ze zájmů má v daném případě dostat přednost.)
V posledních dnech mě zaujala reakce liberálně levicového webu Britské listy na situaci na turecko-řecké hranici. První článek k tomuto tématu vůbec nesdělil podstatu toho, co se děje – totiž, že Edoğan vyslal záměrně migranty na hranice s cílem destabilizovat a vydírat Evropu. Zato již v titulku útočil na emoce (“Panika na řecké hranici: malé děti se dusí slzným plynem“) a hned na druhém řádku textu obvinil Evropany („Slyšíte, jak lapají po dechu. Tohle je tvář lidskosti Řecka a lidskosti EU.“).V podobném duchu se nesly i další texty na řecké téma (např. z výstražné střelby se o několik řádků níž stala „střelba do lidí“). Klidně by mohlo přes tyto články blikat červeně velkým písmem sdělení: Jste viníci!
Tento příklad je symptomatický. Dal by se okomentovat slovy: „Obvinění předchází realitu.“ Nejprve je vzneseno obvinění, pak jsou k němu teprve dohledávána fakta, která by ho podpořila.
Lidé se manipulaci a ponižování brání. Vyvolává v nich agresivitu a naštvanost, což je v zásadě to, co se aktivistům hodí, neboť to potvrzuje jejich tezi, že společnost je nenávistná. Jednu věc si však nepřipouštějí. Pokud to bedlivě pozorujeme, zjistíme, že hlavní hněv nemíří vůči migrantům, ale vůči liberálně levicovým aktivistům. Migrant je normální člověk, který má své zájmy. Pokud se je snaží naplnit legálním způsobem, pak je to v pořádku. Jde jen o to, že míra migrace musí mít strop, neboť není možno přijímat ekonomické migranty za cenu společenského kolapsu.
Závěrem
Nedomnívám se, že by z toho, co bylo řečeno, vyplýval nějaký zásadní závěr pro to, jak vůči podobným manipulacím jednat. A nemyslím si, že bychom měli lidi s uvedeným obviňovacím syndromem léčit. Je to jejich problém. Jen je potřeba odmítnout jejich argumentaci a zůstat v tom pevní. Pokusil jsem se zde upozornit na skrytou temnou stránku určitého typu moralizující politiky. Je zřejmé, že představa zjevené morálky oproti morálce založené na společenské shodě je protidemokratická. Méně zřejmé je to, jak moc může být ve svých důsledcích destruktivní a z čeho tato destruktivita vyplývá.