Proslulé násilnické výroky z Koránu se opravdu týkají jen sebeobrany. Zádrhel je v tom, že definice „sebeobrany“ je v islámu tak pružná, že se do ní vejde i pomsta, preventivní útok nebo „osvobozování“ jiných zemí.

Prorok Mohamed – světec nebo nejhorší muslim všech dob? Ustanovení boží povolují válku jen v sebeobraně a za jasných pravidel. Mohamed ale pravidla porušoval, kdykoli se mu to hodilo.

Která strana má pravdu? Je islám náboženství míru (islamic-study.org) nebo dobyvatelská ideologie (http://www.thereligionofpeace.com)? Koránské verše jsou bohužel vytržené z kontextu – je to jen guláš citací, časově přeházených, kdy ani nevíte, o kom či o čem se mluví. Teprve vzpomínky pamětníků (tzv. hadísy) vysvětlují, jak to Prorok asi myslel. Nejznámější sbírku hadísů sepsal v 9.století Peršan jménem al-Buchárí.

Řada veršů Koránu vskutku nabádá, abychom neútočili jako první.

(Korán, sůra č. 4:90) ... Kdyby byl Bůh chtěl, byl by jim dal vládu nad vámi a oni by byli proti vám bojovali. Jestliže však se vás straní, aniž s vámi bojovali, a nabídnou vám mír, pak Bůh vám nedává proti nim žádné oprávnění k boji

Jako důkaz agresivity islámu se sice často cituje krvelačný verš 2:191 „Zabíjejte je všude, kde je dostihnete.“ Abychom ale islámu nekřivdili, toto je citát vytržený z kontextu. Ve skutečnosti tento verš říká pravý opak. Nabádá, že bojovat lze jedině v sebeobraně.

(sůra 2:191) Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry (perzekuce) je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je - taková je odměna nevěřících!

Tento verš neobhajuje agresi, ale obranu proti vyhánění. Mohamed byl pronásledován kvůli své víře. Byl vyhnán z domova a nyní chce zjednat spravedlnost... Tak to alespoń vidí muslim.

Jenže to má háček. Muslimové si svoje dějiny upravují tak, aby mohli tvrdit, že šlo o sebeobranu, i když to bylo jinak. Ve skutečnosti Mohamed nebyl vyhnán z Mekky tak docela bez vlastní viny. Mohamed vlastně vůbec nebyl vyhnán. Uprchl v noci, protože na něj byl vystaven zatykač. Proslechlo se totiž, že tajně navštěvuje sousední kmeny a připravuje spiknutí proti vládcům Mekky. Mohamed uzavřel dokonce tzv. válečnou smlouvu z Akaby (al-Aqabah), podle níž se lidé ze sousední Medíny (Jahtribu) zavázali, že budou za Mohameda bojovat.

Že byl pronásledován pro svou víru? Ne. Dokud nevzal do ruky meč, mekkánští papaláši ho deset let nechávali na pokoji, ačkoli se rouhal místním bohům. Mír byl Kurajšovcům drahý, a tak nechávali Mohameda být, aby nevyvolali krevní mstu mezi kmeny (více o „perzekuci“ muslimů v Mekce zde). Dokonce mu nabízeli, že uznají jeho Alláha, když on uzná jejich bohy - na takovou náboženskou toleranci ale Prorok odmítl přistoupit (respektive kývnul na to, ale pak si to zase rozmyslel - tzv. satanské verše odvolal).

Krvavý comeback vyhnance do Mekky navíc nebyl přiměřenou sebeobranou a on to moc dobře věděl. Proto říká, že ”svádění od víry (perzekuce) je horší než zabití”. Muslimy v Mekce totiž nikdo nezabíjel. Lidé se jim smáli, ale nešlo jim o život. Je tedy fair, aby odveta byla krvavá?

Mohamed věděl, že útok na Mekku není v pravém slova smyslu sebeobrana, ale pomsta. Navíc nepřiměřená tvrdá. Tak si nechal od Boha seslat omluvenku.

(22:39) A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno. A Bůh věru je schopen poskytnout jim pomoc. Těm, kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: „Pánem naším je Bůh!“

Podle této logiky, všechny nemuslimské země jsou takzvaně Dar-al-Harb čili území války. Tam je možno zaútočit, pokud by tam bylo bráněno „poklidnému šíření islámu“ (tj. zakládání islámských buněk). Pokud třeba zakážete hidžáb nebo minarety na mešitách, stáváte se povoleným terčem. I toto se bere jako sebeobrana islámu.

Může se zaútočit i tehdy, když je to takzvaně na ochranu mravnosti a spravedlnosti. Pokud se k vám tedy nastěhuje muslim a začne si naříkat, že ho utlačujete, mějte se na pozoru. Je to záminka k džihádu. Není tedy náhoda, že se z muslimů stali světoví experti v kňourání a ublíženém pobrekování nad raněnými city.

(4:75) A co je vám, že nebojujete na stezce Boží a za utiskované z mužů, žen a dětí, kteří říkají: „Pane náš, vyveď nás z tohoto města, jehož obyvatelé nás utlačují! Dej nám ochránce Tebou vybraného a pošli nám pomocníka Tebou ustanoveného!“

Za sebeobranu se pokládá i okrádání civilistů, kteří obchodují s někým, kdo vás nemá rád. Po útěku z Mekky přepadávali muslimové karavany jdoucí z Mekky. Dokonce to bylo během ramadánu, takže Mohamed sám porušil své církevní předpisy. Během postní doby se bojovat nesmí. Nechal si tedy od Alláha seslat omluvenku.

(2:217) Dotazují se tě na posvátný měsíc a na bojování v jeho průběhu. Rci: „Bojovat v něm je hřích těžký, avšak odvracet od stezky Boží, nevěřit v Něj a v Mešitu posvátnou a vyhánět obyvatele jejich z ní je ještě těžší hřích před Bohem; svádět od víry je horší než zabíjet.

Někteří říkají, že Mohamed vedl jen obranné války a nikdy neútočil. Například v bitvě u Badru islám prý obstál proti bezdůvodné agresi nábožensky netolerantních darebáků z Mekky. Jak tato sebeobrana vypadala? U Badru muslimové přepadli velkou mekkánskou eskortu, která měla chránit karavany proti muslimským banditům.

Když porazil mekkánská vojska, Mohamed v sebeobraně zabil zlé lidi, kteří na něj útočili. Přesněji řečeno nechal popravit lidi, kteří se jeho proroctvím kdysi posmívali. Uqba bin Abu Muayt kdysi Proroka vzal za límec a zatřásl s ním, protože ho rozčílilo, jak Mohamed nadává místním bůžkům. Po dobytí Mekky byl Uqba popraven. Podle Mohamedova životopisce Ibn Hishama prý žadonil o život. ”Kdo se postará o mé děti?” A prorok odpověděl slitovně: ”Peklo”. Tak vypadá podle Mohameda ”přiměřená sebeobrana”.

Islám dovoluje napadnout i neutrální stranu – stačí ji obvinit, že možná plánuje zradu či spiknutí. Prorok podnikl preventivní útok na neutrální židovský kmen Banu Kurajza, který žil v Medíně. Skoro měsíc židy obléhal a když se vzdali, Mohamed slitovně nechal všechny muže popravit (600 –900 lidí) a ženy a děti velkoryse prodal do otroctví.

(2:190) A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví (nepřekračujte meze), neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí (kdo překračují meze).

Veký humanista tehdy sám porušil svá vlastní etická přikázání. Nedal poraženým totiž na výběr, zda nechtějí konvertovat na islám nebo zaplatit výpalné (džizja) – ačkoli se islám chlubí, že jako první stanovil pravidla vojenské fair play.

(33:26) A vyvedl ty z vlastníků Písma, kteří jim pomáhali, z pevností jejich a uvrhl do srdcí jejich hrůzu, takže jste jednu skupinu z nich zabili a druhou zajali.

Asi nejvíce citovaný agresivní výrok v Koránu je tzv. sůra meče.

(9:5): A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný.

I tento výrok se prý týká sebeobrany, nejde o výzvu k dobývání. Aby přepadání karavan skončilo, Mekka (Kurajšovci) a Medína (Prorok) spolu uzavřeli mírovou smlouvu (smlouva z Hudaybíji). Spojenci Kurajšovců ale mír věrolomně porušili a napadli spojence Mohameda (viz). Muslimové se tedy jen bránili.

Nebo to bylo jinak? Muslimové to příměří přece porušili jako první. Jakýsi muslim Abu Basir porušil příměří a přepadal karavany (Bucharí, 50:891). Kurajšovci ale nestáli o válku, tak velkoryse přimhouřili oči. Chápali, že ten člověk jedná na vlastní pěst. Přimouřili oči i tehdy, když jim Mohamed bral ženy. Nedodržel úmluvu o vracení uprchlíků, že muslimové uprchlí z Mekky mají být vraceni do Mekky. Mohamed uprchlíky poslal zpátky, ale ženy si nechal, protože ho rajcovaly... a Alláh mu to prý dovolil – verš 60:10.

Zato Mohamed využil první záminky k válce, která se naskytla. Ignoroval, že Kurajšovci se za porušení příměří omlouvají a nabízejí odškodné. Neměl k agresi přitom důvod náboženský, protože smlouva z Hudaybíje opět umožnila muslimům přístup k posvátné Kábě do Mekky.

V téže době Mohamed začal vysílat dopisy ke králům a vládcům široko daleko. Vyzýval je, aby přijali islám. Jak taková mírumilovná nabídka přátelství asi mohla vypadat? Například křesťanskému knížeti Janovi (Yahna bin Rawbah) napsal: Milý Honzo, přijmi islám nebo zaplať výpalné (džizja), jinak zemřeš. Prostě nabídka, která se nedá odmítnout – řekl by Don Corleone.

Islám prý nikdy nebyl nikomu vnucován mečem. Korán praví (2:256) ”Nebudiž žádného donucování v náboženství.” Vždy jste si mohli svobodně vybrat mezi islámem a smrtí.

Jeden z adresátů oněch dopisů se nad drzými výhrůžkami tak rozzuřil, že popravil posla, který dopis doručil (Al-Harith bin Umair). Toto porušení diplomatické imunity bylo vítanou záminkou pro trestnou výpravu. Mohamed se vypravil daleko za hranice Arábie a svedl bitvu u Mutah (r. 629) v dnešním Jordánsku.

Vládce poražený u Mutah byl spojenec Byzantské říše. Takže se začalo proslýchat, že císař Herakleios sbírá mocnou armádu, aby si na muslimy došlápnul.

I Prorok zavelel (verš 9:29): Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.

Ve verši 9:29 opět jde prý o sebeobranu, nikoli o výzvu k agresi. Jde o pokyn pro nadcházející bitvu u Tabuku, kde islám čelil hrozbě byzantské agrese (zdroj)... Vlastně se ale ukázalo, že se žádná byzantská armáda neblíží. Zprávy byly falešné. Muslimové dorazili na místo a tam nebyla ani noha. To je holt riziko preventivního útoku na základě drbů. Můžete sám skončit jako agresor.

Na dalších mírových misích muslimský generál Chálid ibn al-Valíd dobyl – totiž osvobodil - území dnešní Palestiny a Sýrie a Jeruzalém. Toho už se Prorok nedožil. Byl to vlastně takový nepochopený Gándhí. Bohužel Prorokovi pořád někdo ubližoval, a tak se chudinka musel stále bránit s mečem v ruce.

LITERATURA:
Bassiouni, M Cherif. Evolving approaches to jihad: from self-defense to revolutionary and regime-change political violence. Chicago Journal of Intenational Law. Volume 8, Number 1, 6.1.2007
Armstrong, Karen. The true peaceful face of islam. Time Magazine 23.1.2001.
Brake, Aaron. Is islam a religion of peace. Examining the life of Muhammad. Pleaseeconvinceme.com [retrieved 3-9-2015]
Shah, Niaz A. The use of force under islamic law. European Journal of International Law. 24/1 (2013)
Prorokův životopis online

Převzato z Kremlik.blog.idnes.cz se souhlasem autora.