Není pravda, že ateista ničemu nevěří. Ateista věří všemu. (Gilbert Keith Chesterton)

Četl jsem před nějakým časem úvahu z pera známého a, řekl bych, velmi poctivého publicisty, jehož jméno nechci z pietních důvodů uvádět, jelikož mezitím zemřel. Oč jde: přihlásil se onen nejmenovaný autor hrdě k svému ateismu, zaodporovav představě, že by náboženská víra mohla být cosi vznešenějšího a snad dokonce pravdivějšího než přízemní ateismus. To mě přivádí k zamyšlení. Názor či spíš životní postoj zvaný "ateismus" je dosti rozšířený mezi lidem českým, což bych vzal bez dalších řečí na vědomí, kdybych věděl, co ono slovo přesně znamená. Co jest ateismus? Jsem ateista například já sám? Z určitého pohledu snad ano, z jiného ne… dovolil bych si k takto nakousnutému tématu přičinit pár poznámek.

O Bohu a zásvětí jest obtížno se hádati, jelikož je to věc víry. Člověk zbožný (teista) má za to, že takové jevy existují, ateista zase že neexistují, ten ani onen však nemá pro svůj náhled konkrétního důkazu, jen že prostě věří či nevěří. Velmi správně praví autor zmíněné úvahy, že věc sporu je třeba definovat; a už spěchám, abych s tím začal. Co si máme představit pod pojmem "víra"? Jak s ním zacházet? Co by se mě týkalo, přiznám se po bedlivém zamyšlení, že do důsledků vzato nevěřím ničemu. Věřiti rovná se nedokázané za hotové míti. Některé věci vím, jako například že sousedův kocour je černý a voda v rybníce, kam se chodívám koupat, je mokrá a většinou i studená, třebaže, jak vědou dokázáno, černost, mokrost ani studenost neexistují, jsouce ve skutečnosti kmitáním jakýchsi elementárních částic. Než dosti šprťouchlat. Na opačném konci se nacházejí jevy, o nichž vím starého kozla, buď že jsem se o ně dosud nezajímal, a ještě spíš že přesahují kapacitu mého ubohého mozku a smyslů – věc to, mající v celé diskuzi o teismu a ateismu kardinální význam, jak si o tom ještě povíme. Mezi oběma těmito póly leží celá škála jevů, jež některé pokládám za méně, jiné tak napůl, ještě jiné za více až krajně pravděpodobné. Jsoucnost Boha například, již se vší rozhodností odmítají ateisté, pokládám spíš za pravděpodobnou až velmi pravděpodobnou; divil bych se velice, kdyby se celé na vteřinku a na milimetr vyměřené kolotání vesmíru obešlo bez Nejvyššího geometra, jsouc dílem pouze jakýchsi nahodilostí. Vícero studií pak dovozuje, že kdyby měl být život na Zemi výsledkem náhodného výběru metodou hodí se – nehodí se, nedospěl by do tohoto dne dál než k chomáčům bílkovin poplavávajících v prahorním moři. To Bůh jakožto Nejvyšší plánovač je mnohem přijatelnějším vysvětlením těch záhad, i když, to se ví, za šos chytit a do vědátorských krabiček nacpat se nedá. Ostatně komu při vyslovení jména "Bůh" naskakují pupínky na pokožce, může si posloužit pojmy jako Příroda, Nejvyšší inteligence, Neosobní řídící síla a tak všelijak podobně, význam je týž. Ateisté ovšem sahají do sfér nepochopitelna neradi, ujišťujíce nás místo toho se vší vehemencí, že nemůže existovat takový ten dědeček s fousama a se zlatým kroužkem nad hlavou, co má rád, když jsme se před spaním pěkně pomodlili, a tresce nás za naše poklesky; i pravím, že ani mně nečiní potíží pokládat takovou figuru za značně nepravděpodobnou, nechci-li být sám sobě za troubu. Je snadno být ateistou na tak nízké, ať nedím primitivní úrovni; ale o tom se snad, probůh, nemusíme bavit. Pokročme tedy dál.

Jelikož jsem chodil do školy ještě za Nejedlého, byl jsem poučen, že není jevů nepoznatelných, nýbrž pouze prozatím nepoznaných; že však poznány budou, jen co to sovětská věda v čele s akademikem Lysenkem a vědkyní Lepešinskou vezmou za ten správný konec. Vědkyně Lepešinskaja dávno zmizela v hlubinách směšnosti, otázka však zůstává: kam až může dosáhnout lidský mozek? Kde je konec smyslové poznatelnosti? Někteří mají za to, že u knedlíků s uzeným. Jiní – a potkal jsem jich dost na své životní dráze, renomovaných vědců nevyjímaje – jej vidí na poslední stránce učebnice fyziky; co je či mohlo by být za ní, o tom je nevhodno, ba zapovězeno přemýšlet. A ještě jiní… ne, nevědí nic, ta věc se vědět nedá, jen tušit a z prchavých náznaků odvozovat: že jsou prostory za hranicí lidského chápání. Stephen W. Hawking, ano, ten pán s hlavou nakřivo, jakýmsi mně nepochopitelným způsobem odvodil, že vesmír, aby vůbec mohl fungovat, musí mít dvanáct rozměrů, prosímvás, já nevím, jak k tomu numeru dospěl. Ale kdyby těch rozměrů mělo být jenom pět, ještě pořád je jich o dva víc, než kolika disponuje naše vnímání prostoru, nepokládáme-li za čtvrtý rozměr čas, který ostatně také začal poslední dobou dělat rozličné skopičiny, ohýbaje se všelijak a mizet v černých dírách. Co je v těch zbývajících? Jakému účelu slouží? Udržování ve funkci jakéhosi nekonečně složitého řádu – ostýchám se napsat že Božího - jímž kdyby se o milimetřík pohnulo, zhroutilo by se všechno v jednom příšerném karambolu a uprázdněný vesmír by mohl čekat na příští velký třesk? Nevíme a vědět nebudeme, a asi je dobře, že nevíme, jelikož bychom se z toho zbláznili. Blázníme už i takhle dost.

Přiznám se, že právě tenhle vesmírný aspekt mi brání v přijetí existence Boha, jak je obvykle podávána. Dovedl bych se srovnat s představou ředitele této naší vesmírné kuličky, jenž pečuje o její správnou rotaci a v poměru k nám hříšným rozlišuje mezi konáním dobrým a zlým, podporuje jedno a trestem postihuje druhé. Neporadím si však se sílou univerzální, vládnoucí miliardami a snad nekonečným počtem sluncí, stálic, galaxií, mlhovin, k tomu teď ještě tyhlety antihmoty, tmavá energie… co jí může být do nás? Jak se jí můžeme dovolávat, o zdar prosit? Má zájem o náš zdar? A co je vůbec zdar? Není sám protiklad dobra a zla, z nějž vycházejí naše morální a náboženské zásady, také jen nálezek lidský – co je libé nám dočasným obyvatelům této mrňavé planety, dobrem jest, kdežto co nám škodí, je zlo? Není spíš obojí součástí nedohledného plánu, dvěma paprsky téhož světla, sbíhajícími se v nekonečnu? Hrůza a vesmírný mráz vane z té představy. Je zde ještě místo pro nějaké náboženství? A není-li, je hodno člověka myslícího mávnout nade vším rukou, vidíte, co jsem říkal, není Boha, služebníka lidských přání, a my ateisté máme tudíž přece pravdu? Jenže to bychom zase byli u knedlíků s uzeným.

Snad abychom zůstali přece jen nohama na Zemi. Abychom si hleděli naší pozemské morálky a pozemské teologie. Mrazivé závěry předchozího odstavce je nikterak nepopírají; morálka a náboženství, ať jakkoli lidské, nejsou kategorie ani zbytečné, ani protismyslné, nýbrž jako všechno ostatní součást vyššího, chceme-li Božího plánu, na nějž jsme se svým rozoumkem krátcí. Hledejme naše lidské dobro, odporujme pozemskému zlu a dobře se nám povede na Zemi. Jen nezapomínejme na sílu, v jejíchž rukou se oba paprsky sbíhají, jedno jsouce. Buďme si vědomi ohraničenosti našeho vnímání a zůstávejme zdrženliví ve svých úsudcích; jsouť prostory a dimenze, pro jejichž signály nám nenarostla mezi ušima anténa. Ani Zvěstování, jak nám je zprostředkuje Nový zákon, nezavrhujme jen proto, že se nám v něm leccos zdá být překonané; i ono bylo, kdoví, formulováno tak, aby je mohla pochopit nedokonalá člověčí mysl, již by signály z nepoznatelna jen mátly a sváděly k mylným interpretacím.

I když… doznám se, že jsem až potud něco mně dobře známého zamlčoval, asi abych nevypadal před váženým čtenářem jako blázen. Jsou, jsou signály ze sfér nadsmyslna, ne že ne, a mnohý z nás má pro jejich příjem dokonce i anténu, jenomže my lidé moderní tu schopnost v sobě utloukáme, abychom si nepřipadali jako blázni sami. Chci předeslat, než se pustím na toto ožehavé pole, že lze řečené signály beze škod na duši registrovat, bavit se o nich, vyvozovat z nich potvrzení existence člověku nepochopitelných zákonitostí, ne však na nich stavět další a další patra vlastních konstrukcí nebo z nich dočista odvozovat věroučné či ideologické systémy. Kdo se o to kdy pokusil, nasadil si bláznovskou čepici už neodvolatelně, i s rolničkami. Nuže:

Jsem nadmíru opatrný, co se týče tzv. paranormálních úkazů. Pokládám za potvrzené jen to, čeho jsem byl sám svědkem, ne co jsem kde četl či slyšel. Ani nepropukám v nadšený souhlas, jen co se dočtu o tajemstvích tibetských klášterů a jiných divech Východní Moudrosti, jak se stalo módou tohoto času, jenž zřeknuv se víry, tím ochotněji přijímá pověru. Ale byl bych pokrytec, kdybych popíral, čeho jsem byl aktivně účasten a co funguje mně samotnému. Stalo se v časech mládí mého, že mi jistý muž, doktor věd geologických a, aby byl paradox úplný, komunista k tomu, ukázal, jak pracuje proutkařské nářadíčko. Po nějakém zdráhání začalo fungovat i mně. Prosím, nejsem žádný čaroděj. Neodvážil bych se doporučit – tady kopejte, pane, vodu máte v šesti metrech, přítok půldruha litru za minutu, dostanu tisíc kaček, poroučím se. Sám pro sebe ale rád obcházím s vidlicovitým proutkem, sleduji, jak se mi ohýbá a kroutí – ne v hrstích, zdůrazňuji, nýbrž před nimi, což by nedokázal ani nejdovednější podvodník a tuplovaný Herkules - ukazuje mi zvodněné i nezvodněné pukliny ve skalním podloží, zasuté sklepy a chodby, nebo také jen kabely a zapomenuté roury. Což všechno by ještě… ale on se proutek neodolatelnou sílou kroutí, houžví a láme v místech dávného lidského utrpení a tisíciletých obřadů, jako by se hrůza a tajemství vtiskly do země, do němých zdí, a zůstaly tam. Vysvětli to po materialisticku, kdo umíš. Byly i duchařské sedánky, jichž jsem byl nejen účasten, nýbrž je pro sebe a své přátele pořádal; kdyby mělo jít o podvod, musel bych být podvodníkem já sám, a o tom bych přece musel vědět. Ne, jakási síla pohybuje skleničkou po papíře s abecedou, a její poselství nejsou odrazem našeho vlastního vědomí, jak zní nejčastější vysvětlení; naše vlastní vědomí by nedokázalo podat zprávu – později potvrzenou - o tom, co se v přítomném okamžiku děje na místě sto kilometrů vzdáleném, ani vybreptat na někoho, co ví jen on sám a zač se třeba i stydí. A stalo se mi vícekrát – naposledy docela nedávno v síni jednoho švédského zámku – že mě pojala divná tíseň, dech se zúžil a prsa sevřela; o poschodí níž jsem zvěděl z informační tabule, že se v oné místnosti údajně zjevuje přízrak jakéhosi šlechtice, umrlého ve století sedmnáctém. Přízraky, duchové, tajemné zvuky a pocity náhlé úzkosti… pověra? Švindl? Autosugesce? V mnoha případech jistě ano. Jsou však i signály z prostorů, v nichž sídlí skutečnost skutečnější než ona našimi smysly vnímatelná, a my bychom byli tupci omezení, mudrlanti knedlíkoví, kdybychom odmítli je pojmout do našeho vědomí jen proto, že si s nimi nedokážeme poradit. Jistá osoba duchovní mě varovala, abych si s takovými věcmi nehrál; mohou prý být dílem nečistých sil a kdovíkam mě zavést. Nuže, hraji si a nic mě nikam nezavádí. Zavedlo by ale, kdybych chtěl útržky nevysvětlitelných poselství spojit do logické stavby, vyrobit z nich životní návod, nebo, pámbu mě ochraniž ode všeho zlého a od vlastní hlouposti obzvláště, nové náboženství v náhradu za staré, dle náhledu mnohých nevyhovující požadavkům moderní doby. Ač křesťan nevalný a kdoví jestli vůbec nějaký, pokládám tradiční náboženství vcelku za vrchol toho, k čemu může lidské poznání i tušení k transcendentna dospět. Nového k němu nepřidá nikdo nic, leda nějakou módní pitominku.

Na závěr se ještě chci se vší pietní ohleduplností vrátit k onomu zmíněnému článku. Je mi jaksi neúplný; zdá se z něj vyplývat, že náboženství rovná se církev a ateista je ten, kdo není či odmítá být zařazen do církevní organizace. S tím si dovoluji nesouhlasit; nemusím být katolík ani dejme tomu taoista a přesto mít svůj názor na věci nadzemské, stejně jako nemusím být příslušníkem žádné z partají a přesto mít svůj názor politický. Ateismus je něco víc a horšího: pyšná představa o dokonalosti smyslového poznání, o člověku jakožto futrálu vší vesmírné moudrosti, o schopnosti vědkyně Lepešinské proniknout do nejzazších tajemství hmoty a - ne, ducha ne, ten přece v myslích pokrokových vědkyň neexistuje - o ukončenosti vší skutečnosti na poslední stránce učebnice fyziky pro vyšší třídy škol středních, když už nechci zase začínat o těch knedlících. Nicméně se ateismu, postoji prostičkému, podařilo v pozoruhodné míře zatlačit do defenzivy náboženství, učinit z něj názor vnímavější menšiny; něco zbourat je ostatně vždy snadnější než něco použitelného vytvořit. Nastolit však, jak plánováno, jásavý věk čistého rozumu, se mu nepodařilo; máť duše lidská svou potřebu nadsmyslna, jež nenalézá-li ukojení v náboženské víře, obrací se k její neskonale ubožejší náhražce, totiž k pověře. Jakž i vidíme: není pomalu toho, kdo by neobjímal stromy, nenosil po kapsách kouzelné kamínky, sedě na zkřížených nohou nepřivolával Osvícení, neobracel se k zázračným léčitelům, nebádal v horoskopech či v mayském kalendáři, nemumlal mantry, jadrněji řečeno nebyl pověrčivý jak stará cikánka. Ateizovaná společnost ne že nevěří ničemu; ona je náchylná uvěřit každé blbině, jen když se tváří dost esotericky. Jakýs to byl prorok, ó Chestertone! A to ses ještě domníval, že je tvůj věk věkem úpadku. Měl´s sto let počkat, to bys teprve koukal.

Hannover, 7. Listopadu 2011

(podle Nového Polygonu)