Zamyšlení nad situací v právu a v právnických profesích. První část příspěvku je zde.

Výsledek

Košile bližší než kabát, v každodenních ústupcích současného světa, který se orientuje nikoliv na povinnosti, ale na výkřik já mám právo, já jsem pohodlný, já nemusím nic a někdo mi to musí zajistit, povede k uchopení moci extrémisty. Extrémisti „soft“ charakteru, jako jsou katalánský premiér nebo ti naši včetně těch, co chtějí řídit stát jako firmu, budou totiž chtít právní systém narušit a stavy vyřadit ze hry.

Místo rozhodování o právech a povinnostech tam, kde občané mají spor, místo nalézání práva a spravedlnosti se změní na poslušné vykonavatele státních názorů, správní úředníky. Nalézání práva se omezí na soud o sto korun, kde bude moci být projeven vlastní právní názor, a na esoterické nesmysly, jako je rozhodování o otázkách právoplatnosti vysazení poddruhu krevet v grónském moři či umožnění adopce psa homosexuálním párem.

Ve zbytku nastoupí tvrdá autokracie, která teď potřebuje od právníků jen jedno. Aby svedli svoji bitvu u Lipan a vyřadili se navzájem z akceschopnosti a ztratili tu největší hodnotu, kterou mají: nezávislost soudce při rozhodování, nezávislost advokáta při zastupování klienta a procesní nezávislost státního zástupce při vyřizování trestní věci.

Kdy přijde bitva u Lipan aneb Která unie je víc?

Když jsme právníci, měli bychom si položit otázku, jaké postavení onen spolek, sdružení či komora má. Vždycky mě fascinuje, jakým způsobem se staví Soudcovská unie a Unie státních zástupců ke spolupráci s Unií obhájců. Vše lze shrnout do výkřiku: „Naším partnerem je Česká advokátní komora.“ Inu, partnera si člověk vybírá i nevybírá, a když se se mnou někdo kamarádit nechce, těžko mohu plakat, anebo můžu, ale je to asi tak všechno, co můžu. Ovšem to nebrání podívat se podstatě těchto vztahů na dřeň.

Unie státních zástupců, Soudcovská unie a Unie obhájců, to jsou všichni takoví „zahrádkáři“. Dobrovolná profesní sdružení, která nereprezentují ani v jednom případě více než 50 % členů příslušného povolání. Dlužno dodat, že žádná z těchto unií to netvrdí. Ale proč proboha je pro Unii státních zástupců a Soudcovskou unii partnerem jenom Česká advokátní komora, která stojí ve zcela jiném právním postavení? Text sice čtou právníci a těm nemusím podrobně vysvětlovat, proč jsou všechny unie spolek „zahrádkářů“ a proč Česká advokátní komora má povahu státního úřadu, přesto to je na místě aspoň trochu zdůraznit. Soudci ani státní zástupci nemají žádnou komoru, protože jejich výkon právní profese není postaven na oddělení od státu, jako je tomu u advokátů.

V rovnosti či formě právní subjektivity tedy zakopaný pes animozity není. V čem tedy spočívá? Tak najevo dávaná obava. Nespojovat se s Unií obhájců? Těžko asi v tom, že by v ní nebyli profesionálové. Pokud srovnáme její stanoviska veřejně publikovaná a odborná stanoviska obou unií, tak si neskromně myslím, že Unie obhájců je na tom lépe. V nedostatku obecné profesionality? Vždyť Unie obhájců anebo obhájci obecně jsou mnohem přirozenějším partnerem soudců a státních zástupců, když vykonávají advokacii v tom klasickém slova smyslu. Na rozdíl od České advokátní komory, která sdružuje 16 000 osob, z nichž mohutná část viděla soud zevnitř v televizi.

Ani osobní nevraživost nepřipadá tolik v úvahu, představitelé unií se v podstatě znají, vzájemně se neosočují a často jsou i v přátelských vztazích. Proč se však tak ostentativně distancují obě unie od té třetí? Zakrývají nedostatky zákonného zastoupení před soudců či státních zástupců odvoláváním se na „úřední autoritu ČAK“? Proč v situaci vzájemného působení na malém českém justičním hřišti nehledají společnou řeč nad tisícem a jedním praktických problémů. Odpověď neznám.

Memorandum z rodu Mnichovské dohody

Při úvahách na téma, která unie je víc, mě zaujala i zpráva o Memorandu o spolupráci mezi právnickými profesemi, které stvořila Jednota českých právníků. Ačkoliv o obsahu není příliš známo, pochopil jsem, že má podporovat vzájemnou spolupráci a vysoké etické hodnoty právnických profesí. Je to typicky partyzánská akce, opět z rodu všichni bez ohledu na ČAK.

Že existuje něco, jako je sněm České advokátní komory, že zrovna v tento okamžik bude volit nové vedení, je asi obrovským tajemstvím. Zejména pro předsedu Ústavního soudu, který stojí v čele Jednoty českých právníků a je sám advokátem, aktuálně s pozastaveným výkonem advokacie. Stejně tak asi zřejmě nikdo neví, že existuje Etický kodex České advokátní komory, který na rozdíl od jiných etických kodexů je pro advokáty právní normou, kterou se musí řídit a za jejíž porušení hrozí ztráta licence.

Co uvedeným memorandem jeho autoři a ti, kteří se pod něj podepsali, chtějí říct? Hele, koukněte se, ti advokáti, je jich sice nejvíc, jsou nezávislí na státu, ale nemají nás rádi, nechtějí dodržovat etické kodexy, nechtějí spolupracovat? Pěkně zase další semínko pochybností a další zrníčko písku do soukolí? Obzvlášť pikantní je účast Unie podnikových právníků, ne snad pro malý počet jejích členů nebo pro jakékoliv zpochybňování její existence, ale pro nesmysly, které si může každý přečíst na jejích stránkách, kde mimo jiné tvrdí, že nahrazuje činnost organizace, kterou ty právnické profese, které mají komoru (a zmiňuje výslovně soudce!!!).

Rozhodně tímto způsobem nehladím právníky po srsti. Naopak na konkrétních případech, které mohu posoudit, ukazuji, jak v našem stavu funguje drobné okopávání kotníků a veřejná nevraživost, která nemá s profesním a přirozeným soupeřením nic společného. Všechno jako by stále bylo pomalou cestou k bitvě u Lipan.

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je advokát, předseda Výboru pro vnější vztahy České advokátní komory a člen prezídia Unie obhájců ČR